ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.8.2016.1
KSOS 36 INS 954/2012
13 ICm 1790/2012
sp. zn. 29 ICdo 8/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Milanem Poláškem v právní věci žalobce ČSOB Leasing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63998980, proti žalovanému Ing. Jiřímu Hanákovi , se sídlem v Ostravě, Hradeckého 309, PSČ 720 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Eiffage Construction Česká republika, s. r. o. , zastoupenému Mgr. Janem Tomaierem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, PSČ 170 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 ICm 1790/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Eiffage Construction Česká republika, s. r. o., se sídlem v Ostravě – Porubě, Francouzská 6167/5, PSČ 708 00, identifikační číslo osoby 15504158, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 (13) INS 954/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 13 ICm 1790/2012, 11 VSOL 4/2014-201 (KSOS 13 INS 954/2012), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem označeným v záhlaví změnil bod II. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2013, č. j. 13 ICm 1790/2012-127, kterým soud prvního stupně určil, že žalobce má za dlužníkem Eiffage Construction Česká republika, s. r. o. pohledávku ve výši 4 327 199 Kč (dílčí pohledávky č. 3 – 55), tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je dostupné – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – na webových stránkách Nejvyššího soudu, dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Z ustálené judikatorní praxe plyne, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku jde a ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu je tato otázka rozdílně řešena. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 46/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2016, sen. zn. 29 ICdo 15/2016.
Srozumitelný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se v dané věci z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává, když k přípustnosti dovolání dovolatel pouze odkázal na §237 o. s. ř., uváděje, že: „závisí na vyřešení otázek procesního práva. Jedná se o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále o otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Dovolatel dále cituje z komentářové literatury k §160, §192 a §193 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a podotýká, že otázka koncentrace „ je zároveň v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně“.
Následně dovolatel předkládá své právní posouzení procesní otázky - koncentrace řízení. Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem však přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu viz též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první a §243f odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Incidenční spor o popření (určení) pravosti pohledávky je ve smyslu §9 odst. 3 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo (srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 1999, sp. zn. 31 Cdo 863/99), u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 35 000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2 500 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 588 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem částku 3 388 Kč, k jejíž úhradě zavázal dovolatele.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu