ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.103.2016.1
KSBR 52 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 103/2016-A-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Milanem Poláškem v insolvenční věci dlužníka H. P. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 52 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ V. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Janem Horáčkem, advokátem, se sídlem v Přerově, Žerotínovo náměstí 839/13, PSČ 750 02, a 2/ V. P. , narozeného XY, bytem XY, a insolvenčním návrhu dlužníka, o dovolání prvního insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 2016, č. j. KSBR 52 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 15. září 2015, č. j. KSBR 52 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) odmítl insolvenční návrh věřitele V. P., narozeného XY [dále jen „V. P.“] (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání V. P. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozhodnutím usnesení insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
Učinil tak poté, co v průběhu odvolacího řízení do řízení jako další navrhující věřitel přistoupil podáním ze dne 30. září 2015, doručeným insolvenčnímu soudu dne 1. října 2015, věřitel V. P., narozený XY, a následně podáním ze dne 10. prosince 2015, doručeným insolvenčnímu soudu dne 14. prosince 2015, dlužník.
Proti usnesení Vrchní soudu (výslovně proti oběma výrokům) podal V. P. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Z ustálené judikatorní praxe dále plyne, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 46/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2016, sen. zn. 29 ICdo 15/2016.
V posuzované věci se srozumitelný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává, když k přípustnosti dovolání dovolatel pouze uvedl, že přípustnost „ve smyslu ust. §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že je přesvědčen, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně resp. má být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Z tohoto vymezení není patrné, od jaké ustálené rozhodovací praxe (dovolacího soudu) se řešení právní otázky odvolacím soudem odchyluje, ani od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první a §243f odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli a dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu