ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.59.2015.1
KSBR 29 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 59/2015-A-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka VALTICKÉ PODZEMÍ s. r. o. , se sídlem ve Valticích, Pod parkem 895, PSČ 691 42, identifikační číslo osoby 28 34 38 59, o insolvenčním návrhu věřitelů: 1) VB Factoring s. r. o. , se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 28 69 64 68, 2) VINAŘSTVÍ LEDNICE ANNOVINO, a. s. , se sídlem v Lednici, Nejdecká 714, PSČ 691 44, identifikační číslo osoby 25 61 20 77, 3) NIKON spol. s. r. o. , se sídlem v Praze 5, K Radotínu 15, PSČ 156 00, identifikační číslo osoby 61 50 94 26 a 4) R. Ž. , narozeného XY, bytem XY, Mikulovská 568, všech zastoupených Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou, se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, PSČ 460 01, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 29 INS XY, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Tomášem Danielem, advokátem, se sídlem v Břeclavi, 17. listopadu 48/28, PSČ 690 02, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. ledna 2015, č. j. KSBR 29 INS XY, 1 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka usnesením ze dne 14. ledna 2015, č. j. KSBR 29 INS XY, 1 VSOL XY, potvrdil usnesení ze dne 10. dubna 2014, č. j. KSBR 29 INS XY, jímž Krajský soud v Brně (jako insolvenční soud) zjistil úpadek dlužníka (VALTICKÉ PODZEMÍ s. r. o.) a na jeho majetek prohlásil konkurs.
Odvolací soud – cituje ustanovení §3 odst. 1 a 2, §105, §136 odst. 1, §148 odst. 1 a §316 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů – přitakal závěru insolvenčního soudu o tom, že věřitelé VB Factoring s. r. o. (dále jen „věřitel V“) a R. Ž. (dále jen „věřitel R“) osvědčili pohledávky za dlužníkem, které se staly splatnými v letech 2011 až 2012, konkrétně věřitel V pohledávku z titulu nájemní smlouvy (ze dne 1. dubna 2011) ve výši 556.719,- Kč a věřitel R pohledávku ze smlouvy o půjčce ve výši 575.944,- Kč. Správným shledal i závěr insolvenčního soudu, podle něhož dlužník není schopen své splatné závazky hradit, když „nemá žádný movitý ani nemovitý majetek, žádnou finanční hotovost, žádné zaměstnance a neprovozuje podnikatelskou činnost“. Jelikož dlužník nesplňuje podmínky pro povolení reorganizace a oddlužení u něj nepřichází v úvahu, lze jeho úpadek řešit toliko konkursem.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky „platnosti smlouvy o půjčce“ (včetně odevzdání předmětu půjčky dlužníku), kterou odvolací soud – podle názoru dovolatele – posoudil v rozporu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2004, pod číslem 110), otázky platnosti nájemní smlouvy (včetně vzniku pohledávky na jejím základě) a konečně otázky způsobu řešení úpadku dlužníka, když v tomto směru dlužník považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné a odporující závěrům přijatým Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 a ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013.
Dovolatel snáší argumenty na podporu závěru o neexistenci výše uvedených pohledávek a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se insolvenční návrh zamítá, popřípadě, aby rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Insolvenční navrhovatelé považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání dlužníka zamítl.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání dlužníka, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
K pohledávce věřitele R ze smlouvy o půjčce.
Oproti mínění dovolatele nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že odvolací soud přijetím závěru o existenci pohledávky věřitele R ze smlouvy o půjčce respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je smlouva o půjčce smlouvou reálnou, což znamená, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran [účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy, ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (k tomu srov. např. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, uveřejněného pod číslem 55/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam uvedeného odkazu na dovolatelem zmiňovaný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2217/2003)].
Přitom polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle něhož byl dlužníku předmět půjčky přenechán (srov. ustanovení §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), dovolatel nebrojí proti právnímu posouzení věci, nýbrž nesouhlasí s jeho skutkovým závěrem o přenechání předmětu půjčky [tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který ale od 1. ledna 2013 k dispozici nemá] a zpochybňuje správnost hodnocení důkazů odvolacím soudem.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ (a od 1. ledna 2013 nepřípustného) dovolacího důvodu.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že z hlediska pohledávky věřitele R není významné, zda smlouva o půjčce byla uzavřena 1. ledna 2011 nebo v době tomuto datu předcházející; podstatné je, že pohledávka z půjčky a její výše plyne z listin samotného dlužníka. Při nezpochybnitelném závěru o přenechání peněz dlužníku je (z hlediska existence pohledávky) právně nevýznamná i námitka neplatnosti smlouvy o půjčce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2011, pod číslem 28).
K pohledávce věřitele V z nájemní smlouvy.
K řešení této otázky dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání. K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Srov. dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 uveřejněné pod čísly 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14 a ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 891/15).
Jelikož ve vztahu k této právní otázce nezjednal dovolatel nápravu v dotčeném směru v dovolací lhůtě (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud se pro tuto − po uplynutí lhůty k podání dovolání již nezhojitelnou − vadu dovolání právní otázkou vadou postiženou již nezabýval (vada, kterou si dovolatel v této části vadným dovoláním způsobil sám, znemožnila Nejvyššímu soudu učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání) [viz důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Konečně o tom, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (jde-li o způsob řešení úpadku dlužníka konkursem) nelze považovat ani za nepřezkoumatelné, rovněž pochybnosti nejsou (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu