ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.96.2016.1
KSBR 30 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 96/2016-B-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v insolvenční věci dlužníka I. D. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Kamilou Vránovou, advokátkou, se sídlem v Letovicích, Masarykovo náměstí 1065/11, PSČ 679 61, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS XY, o zrušení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. července 2015, č. j. KSBR 30 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 27. dubna 2015, č. j. KSBR 30 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „ insolvenční soud “) mimo jiné zrušil schválené oddlužení dlužníka I. D. (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku), s tím, že bude řešen jako nepatrný (bod III. výroku).
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soud u v bodech I. a II. výroku.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“ a „R 4/2014“), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14.
V posuzované věci dovolatel k otázce přípustnosti dovolání pouze uvedl, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a tudíž má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. K tomu doplnil, že „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“.
K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "soudní praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. též důvody R 4/2014). Takové údaje se ovšem z dovolání (posuzovaného potud z obsahového hlediska) nepodávají.
Ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř. v poměrech dané věci nedošlo ani prostřednictvím argumentu dovolatele, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak, když z obsahu dovolání není zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (k tomu srov. opět důvody R 80/2013 a R 4/2014). Výhrada dovolatele, podle níž odvolacím soudem „vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“ pak významově neodpovídá žádnému ze způsobů uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., jimiž může být přípustnost dovolání vymezena.
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je konečně právně bezvýznamné rovněž dovolací tvrzení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. totiž (již od 1. ledna 2013) není budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru (zástupci věřitelů), jakož i státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu