ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.110.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 110/2016 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2016 o dovolání, které podal obviněný D. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2015, sp. zn. 6 To 356/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 72/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného D. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 66 T 72/2015, byl obviněný D. H. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 29. 3. 2015 v době kolem 15.30 hodin v B., okres B., na N. ulici v bytovém domě, se nejprve dožadoval vstupu do bytu bývalé družky R. M., a poté, co mu R. M. řekla, že jej dovnitř nepustí, a zavřela vstupní dveře, tyto dveře násilím vyrazil, vnikl do chodby bytu a tam R. M. napadl slovně hrubými výrazy a současně i fyzicky tak, že ji kopl do zad a do levého boku a poté udeřil pěstí do hlavy v oblasti levého ucha, jmenované vyhrožoval s tím, že příště jí vyhodí z okna, v napadení pak přestal a odešel poté, co ze sousedního bytu vyšli sousedé, které vyrušil křik a rámus, a R. M. v důsledku napadení utrpěla povrchní poranění vlasové části hlavy a podvrtnutí a natažení krční páteře, musel jí být přiložen krční límec a léčila se o dobu nejméně pěti dnů “.
Za shora uvedený přečin a sbíhající se přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 6. 2015, č. j. 2 T 115/2014-193, byl podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 6. 2015, č. j. 2 T 115/2014-193, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby na náhradě škody zaplatil poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4, IČ 47114321, částku 5.390,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 66 T 72/2015, podal obviněný odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 8. 2015, sp. zn. 6 To 356/2015 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného D. H. zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný D. H. dovolání (č. l. 128-129), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. , maje za to, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Obviněný soudům vytýká, že se řádně nezabývaly jeho žádostí o ustanovení bezplatného obhájce, a že mu v důsledku toho ani nebyl ustanoven, ani o této jeho žádosti nebylo jinak rozhodnuto. Má za to, že soud jeho žádost nepochopil, neboť je zřejmé, že je nemajetný a není schopen správně vyložit svůj postoj a v návaznosti na to pak uplatňovat svá práva u soudu.
Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že soudy do svých úvah nezahrnuly okolnost, že šlo z jeho strany o nutnou obranu ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku. Namítl, že stěžejním důvodem celého trestního řízení jsou jeho aktuální vztahy s R. M., a to jak s ohledem na jejich historii, tak i s ohledem na její přístup k jeho snaze o styk se společnými dětmi. V této souvislosti pak obviněný popisuje své soužití s výše jmenovanou, zejména pak probíhající spory ohledně dětí, kdy trvá na tom, že k incidentu došlo proto, že mu R. M. bránila ve styku s nimi. Ve vztahu ke skutku uvedl, že trvá na tom, že do bytu se domáhal vstupu v souvislosti s tím, že chtěl dát večeři svým nezletilým dětem v době povolené návštěvy, což nepřímo vyplývá i ze svědeckých výpovědí sousedů, kteří u něho viděli tašky. Stejně tak rozporuje zjištění, že by vstupní dveře vyrazil, přičemž trvá na tom, že se o tyto dveře s R. M. toliko přetlačoval, a zpochybňuje povahu zranění, která měl R. M. údajně způsobit.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jej obdrželo dne 6. 1. 2016 (č. l. 134). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněných a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2015, sp. zn. 6 To 356/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Jedná se tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. §36 tr. ř. a §42 zákona č. 218/2003, Sb. zákona o soudnictví ve věcech mládeže), neboť právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Současně tento dovolací důvod nedopadá toliko na případy nutné obhajoby, jak by se na první pohled mohlo zdát z restriktivního výkladu tohoto dovolacího důvodu, ale Nejvyšší soud má za to, že pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má (ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem), ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, sp. zn. 11 Tdo 1286/2003).
V některých případech může být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. i tehdy, nejde-li sice o důvody nutné obhajoby, ale u obviněného bylo pravomocně rozhodnuto, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu podle §33 odst. 2 tr. ř., přičemž mu byl na podkladě jeho žádosti podle §33 odst. 4 tr. ř. ustanoven obhájce , pokud takto ustanovenému obhájci bylo znemožněno, aby se účastnil úkonů trestního řízení např. v důsledku nesprávného rozhodnutí soudu o zrušení takto ustanoveného obhájce s ohledem na pominutí důvodů nutné obhajoby (viz R 53/2010). Jestliže ovšem obviněný v takovém případě nepožádal o ustanovení obhájce a ani si ho včas sám nezvolil , nepůjde o tento dovolací důvod (R 29/2010).
Obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podložil námitkou, že se soudy jeho žádostí o ustanovení obhájce vůbec nezabývaly, resp. jeho žádost soud evidentně nepochopil .
Této námitce nelze přisvědčit. Ve věci obviněného se nejedná o případ nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 tr. ř. a obviněný si současně sám obhájce nezvolil. V rámci výslechu, v němž obviněný ještě figuroval v postavení podezřelého, byl o možnosti zvolit si obhájce řádně poučen, toto však neučinil (č. l. 17-18). Případná žádost o ustanovení advokáta nebyla ze strany obviněného vznesena ani poté, co byl podán u Okresního soudu v Bruntále návrh na potrestání jeho osoby (č. l. 43-44), ani v rámci výslechu sepsaném u Okresního soudu v Bruntále dne 5. 6. 2015 (č. l. 48). Stalo se tak až přímo u hlavního líčení dne 26. 6. 2015, o jehož nařízení však byl obviněný prokazatelně vyrozuměn již dne 28. 5. 2015 (vlastnoručně podepsaná doručenka na č. l. 46). Na přípravu, včetně podání případné žádosti o ustanovení obhájce, měl tedy obviněný prokazatelně dostatek času. Nad rámec uvedeného je možno uvést, že není povinností soudu zkoumat osobní a majetkové poměry obviněných, u kterých nejsou splněny podmínky nutné obhajoby. Nelze opomenout ani to, že obviněný žádost o ustanovení obhájce ve smyslu §33 odst. 2, 3 tr. ř. nepodal ani následovně, tedy pro odvolací řízení.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozené R. M. a blíže nejmenovaných svědků – sousedů poškozené; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů, zejména pak výslechu I. R., sociální pracovnice) a vadná skutková zjištění (námitky stran průběhu incidentu, zejména pak zjištění, zda se o dveře s poškozenou toliko přetlačovali, či zda je vyrazil, toho, jaké jsou aktuální vztahy mezi ním a poškozenou, jak se poškozená stará o jejich společné děti, a jaká byla povaha zranění, které poškozená utrpěla), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že soudy neusilovaly o získání objektivnější představy o podstatě sporů mezi ním a poškozenou) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, neboť šel toliko navštívit své děti v rámci pravidelné, tedy povolené návštěvy, přičemž svým dětem přinesl nákup, resp. chtěl jim udělat večeři, ale poškozená R. M. jej odmítla pustit do bytu, v důsledku čehož se začali přetlačovat o dveře, kdy s ohledem na styl života poškozené není vůbec zřejmé stáří poranění, které údajně utrpěla v důsledku jeho jednání).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Bruntále, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud v této souvislosti za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
S velkou dávkou benevolence lze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že šlo z jeho strany o nutnou obranu podle §29 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok.
Podle platného znění nutná obrana předpokládá:
a) odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem,
b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat . Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen . Útok je jednání člověka , a to zpravidla konání nebo i opomenutí (např. narušování domovní svobody jiného spočívající v neopuštění cizího bytu a v neoprávněném setrvání v něm), které je úmyslné a protiprávní (nedovolené). Nutná obrana je přípustná proti útoku přímo ohrožujícímu jakýkoli zájem chráněný trestním zákoníkem. Patří sem zájmy individuální (např. život, zdraví, svoboda, majetek, důstojnost i čest, která může být bráněna třeba zničením hanopisu), ale i zájmy kolektivní, celospolečenské nebo státní (např. utajované informace). K nutné obraně je tedy oprávněn kdokoli, nejen ten, kdo byl bezprostředně sám napaden.
Výše uvedené závěry však nelze na projednávanou věc nijak vztahovat. Jednání obviněného dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, probíhalo tak, že tento se domáhal vstupu do obydlí poškozené, která jej odmítala vpustit, na což reagoval tím, že dveře vykopl a fyzicky ji napadl, přičemž ji slovně urážel a vyhrožoval tím, že ji příště vyhodí z okna. Takové jednání zcela jistě nelze ani náznakem chápat jako nutnou obranu. Nejenže nedošlo ze strany poškozené k jakémukoli útoku na osobu obviněného, případně, že by svým jednáním nějak ohrožovala zájem chráněný trestním zákoníkem, byť se dle obsahu dovolání zdá, že tento obviněný snad spatřuje v tom, že mu bylo ze strany poškozené bráněno ve výkonu rodičovských práv, není možno hovořit ani o jakékoli přiměřenosti stran jeho reakce. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Obviněný však poté, co jej poškozená odmítla vpustit do svého bytu, reagoval agresivně a za použití fyzického násilí. Jak již uvedl nalézací soud v rámci odůvodnění rozsudku, na posouzení jednání obviněného přitom „ nemá zásadnější vliv ani důvod, proč k jednání ze strany obžalovaného došlo “ (str. 6 rozsudku), přičemž je absurdní úvaha, že by se snad tímto způsobem, tedy prostřednictvím násilí a použití síly, mohl jeden z rodičů vůči druhému rodiči domáhat nerušeného výkonu rodičovských práv. Jak správně uvedl již nalézací soud „ právo na nedotknutelnost domovní svobody je ústavně zaručenou jistotou a obžalovaného by ani případné neoprávněné odmítání poškozené předávat mu děti neopravňovalo k tomu do jejího bytu bez dovolení vstupovat a jmenovanou dokonce v daném bytě napadat “ (str. 6 rozsudku). Nejvyšší soud se tedy s právním posouzením věci zcela ztotožňuje a předmětnou námitku obviněného shledává zcela nedůvodnou.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odklad výkonu trestu odnětí svobody, neboť z ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. vyplývá, že návrh na takový postup může Nejvyššímu soudu podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který však takový návrh na postup Nejvyššího soudu neučinil. O žádosti obviněného o odklad výkonu trestu odnětí svobody přitom již bylo Okresním soudem v Bruntále rozhodováno dne 16. 11. 2015, kdy soud žádost obviněného vyhodnotil jako nedůvodnou (č. l. 126).
Nejvyšší soud sám neshledal důvody podle §265o odst. 1 tr. ř. pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného D. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 2. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu