ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1440.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1440/2016 -83
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2016 o dovolání podaném M. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 13 To 112/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 21/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 2 T 21/2014, byl jednak zrušen výrok o vině, o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 1 T 75/2013, který nabyl právní moci dne 15. 5. 2014, dále byl zrušen výrok o vině, o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 1 T 4/2013, pokud se týkal obviněného M. K., který nabyl právní moci dne 29. 8. 2013, dále byl zrušen výrok o vině, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 1 T 4/2013, pokud se týkal obviněného M. P., který nabyl právní moci dne 29. 8. 2013, dále byl zrušen výrok o vině, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad z trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 1 T 221/2012, který byl obviněnému M. K. doručen dne 7. 3. 2015, a který nabyl právní moci dne 16. 3. 2013, a při vázanosti skutkovými zjištěními ve shora uvedených zrušených rozsudcích bylo znovu rozhodnuto tak, že M. P. byl uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [ad I. / 1) – 9)], přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [ad I. / 1) – 8)], přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [ad I. / 9)], zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) [vyjma III. / 1), 4) – 7)], písm. c) [ad III. / 5)], odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [ad II. / 6), 20), 21, III. / 3)] [ad II. / 3) – 8), 10) – 15), 17), 19) – 21)], [ad III. / 1), 3) – 7)], přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [ad III. / 5)], přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku [ad IV.], návodem k přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku [ad V.], a přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za skutky uvedené v bodě I. a dále za sbíhající se přečiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 4 T 82/2012, dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 3 T 129/2012, který mu byl doručen dne 5. 11. 2012, byl M. P. odsouzen k souhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvaceti čtyř měsíců a k trestu propadnutí věcí, specifikovaných ve výroku citovaného rozhodnutí. Rovněž byly zrušeny výroky o trestech z trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 3 T 129/2012, který byl obviněnému doručen dne 5. 11. 2012, a z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 4 T 82/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za skutky uvedené v bodech II., III., IV., V. a VI. a za sbíhající se zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 2 T 23/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 12 To 258/2014, byl M. P. odsouzen k souhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věcí, specifikovaných ve výroku citovaného rozhodnutí. Rovněž byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 2 T 23/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 12 To 258/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.), §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Stejným rozsudkem bylo rozhodováno o vině spoluobviněného M. K.
V předmětné věci podali M. P., M. K. a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 13 To 112/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně obviněného M. P. ve výroku o vině pod body II., III. (včetně derogující části týkající se rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 1 T 4/2013), v navazujícím výroku o náhradě škody a ve výroku o trestu pod bodem II., a ohledně obviněného M. K. ve výroku o trestu pod bodem I. Podle §259 odst. 3 tr. ř. poté ve věci nově rozhodl tak, že ohledně obviněného M. P. zrušil výrok o vině, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad v rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 1 T 4/2013, který nabyl právní moci dne 29. 8. 2013, a při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku znovu rozhodl tak, že obviněného M. P. uznal vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), c), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (ad II./ 4, 6, 21, III./3) [ad II. / 3) – 8), 10) – 15), 17), 19) – 21), III. / 1) – 8), 11) – 12)], přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [ad II. / 3) – 5), 7), 8), 10) – 15), 17), 19) – 21), III. / 2), 3), 8), 11), 12)], přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku [ad II. / 15), 17), 20)], a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [ad III. / 5)], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost, za nedotčený přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ad IV., návod k přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ad V., a přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ad VI., a za sbíhající se zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 2 T 23/2014, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 12 To 258/2014, byl M. P. odsouzen ke společnému, úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věcí, specifikovaných ve výroku citovaného rozhodnutí. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 2 T 23/2014, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 12 To 258/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Rovněž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného M. K.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal M. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný M. P. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ke skutku pod bodem II/17 (bod 22 obžaloby), který byl kvalifikován jako trestný čin krádeže, namítl, že předmětné vozidlo nechtěl odcizit, nýbrž chtěl jej užívat pouze přechodně, resp. chtěl jím odjet z místa spáchání trestného činu. K tomuto podotkl, že oprávněné osobě bylo umožněno, aby obnovila své dispoziční právo k vozidlu, které bylo pouze přechodně znemožněno. Uvedené jednání tedy mělo být dle obviněného správně kvalifikováno jako neoprávněné užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku. Stran skutku pod bodem II/20 (bod 25 obžaloby) předestřel, že byl uznán vinným na základě jediného, a to nepřímého důkazu. Takový podklad pro rozhodnutí o vině je dle obviněného nedostatečný. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí soudu nalézacího, a aby podle §265 l tr. ř. přikázal věc soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 25. 8. 2016 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Po prostudování předloženého trestního spisu předně bylo shledáno, že obdobné (resp. shodné) námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné zčásti směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů, dále důkazní nouzi stran skutku pod bodem II/20 (bod 25 obžaloby), a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely.
Ke skutku pod bodem II/17 (bod 22 obžaloby) lze podotknout, že obviněný sice právně relevantně napadal použitou právní kvalifikaci stran jeho (popsaného) jednání, kdy se podle jeho názoru mělo jednat spíše o neoprávněné užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku (a nikoli trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku), avšak i v tomto ohledu soudům předkládal vlastní verzi skutkového stavu věci, která přitom byla vyvrácena provedeným dokazováním. Obviněnému lze přisvědčit v tom, že v případě přečinu neoprávněného užívání cizí věci – na rozdíl od trestného činu krádeže – platí, že pachatel neoprávněně užívá cizí věc po kratší dobu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 285/2014), avšak ze zjištěného skutkového stavu zároveň nelze učinit závěr, že by obviněný měl v úmyslu po přechodném užívání obnovit oprávněné osobě její dispoziční právo s vozidlem. O trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku přitom (bez dalšího) nepůjde, pokud pachatel obnovení dispozičního práva výrazně ztíží, a to např. tím, že vozidlo odstaví na odlehlém místě (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 4 To 97/2000). Soudy ve svých rozhodnutích logicky odůvodnily, proč předmětný skutek po právní stránce nekvalifikovaly jako neoprávněné užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku, přičemž obhajobu obviněného v tomto konfrontovaly s jeho chováním (v celkovém kontextu dalších skutků). Situace by (v závislosti na dalších okolnostech) mohla být odlišná, pokud by se obviněný zmocnil předmětného vozidla, to by užíval pro svoji potřebu a po nějaké době by jej vrátil na místo, odkud jej odcizil. K argumentaci obviněného lze však podotknout, že na poškozené nelze klást takový požadavek, aby snad sami podnikli vlastní pátrací činnost po vzdálených místech a svá vozidla hledali. Jak ostatně uvedl Nejvyšší soud v jednom ze svých dřívějších rozhodnutí „ jestliže pachatel, který se zmocnil cizího vozidla, neumožní vlastníkovi tohoto vozidla snadné obnovení dispozice s ním, nelze skutek posoudit jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku. Takové jednání za splnění i ostatních podmínek totiž naplňuje znaky trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku “ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 289/2015). Nejvyšší soud tedy v tomto ohledu mohl uzavřít, že právní kvalifikace jednání obviněného je zcela přiléhavá.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Stran skutku pod bodem II/20 (bod 25 obžaloby) Nejvyšší soud připomíná, že v žádném případě není vyloučeno, aby závěr o vině byl založen toliko na nepřímých důkazech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1190/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1491/2014; případně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014). Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané věci nebyl ani shledán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, jež by zavdal k zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, resp. navazujících právních závěrů, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 11. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu