ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1555.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1555/2015 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. ledna 2016 o dovolání, které podal obviněný P. N., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 12 To 267/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 5/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 2 T 5/2015 , byl obviněný P. N. uznán vinným ze spáchání dvojnásobného přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě uvedeném ve výroku rozsudku pod body 1) a 2). Za to byl podle §209 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podle §84 trestního zákoníku, §85 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §85 odst. 2 trestního zákoníku mu byla uložena povinnost zaplatit během zkušební doby škodu, kterou trestnou činností způsobil. Podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému M. S., trvale bytem J., K., částku 19.000 Kč. Podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla dále uložena povinnost zaplatit poškozenému Ing. F. B., trvale bytem J. L., okr. K., částku 9.000 Kč, a zákonný úrok z prodlení z částky 9.000 Kč ode dne 14. 4. 2015 do zaplacení, a to ve výši 8,05 %.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 12 To 267/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 6. 2015 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Je přesvědčen, že žádný ze skutků, pro které byl uznán vinným, nelze kvalifikovat jako trestný čin, a proto měl být podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn návrhu na potrestání. Rovněž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Namítl, že soudy zcela ignorovaly zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Rovněž podle jeho názoru nebyla naplněna subjektivní stránka daného přečinu, neboť oba poškození si byli vědomi nelichotivé finanční situace, ostatně jako celá obec, odkud všichni pocházejí. Obviněný nesouhlasí ani s tím, že by si byl v době sjednávání půjčky vědom, že ve sjednaném termínu vrátit peníze nebude v jeho silách. Naopak si peníze půjčil s tím, že je vrátí, a nikdy je nepomýšlel nevrátit. Obviněný dále poukázal na to, že smlouvy o zápůjčce podepsal až několik měsíců poté, kdy si peníze půjčil. Celá situace eskalovala pouze kvůli vyhroceným vztahům v mysliveckém sdružení, jehož jsou všichni zúčastnění členy. Nesouhlasí ani s tím, jak soudy přistoupily k jeho změněné výpovědi v hlavním líčení. K tomu uvedl, že při jeho výslechu před policejním orgánem nebyl přítomen obhájce, kterého v té době neměl. Za další zásadní pochybení obviněný označil skutečnost, že soud prvního stupně zamítl provést jím navrhované důkazy na svou obhajobu. Závěrem obviněný odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III ÚS 888/14, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1039/2012.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, č. j. 12 To 267/2015-140, v zamítavém výroku, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 trestního řádu.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že argumentace obviněného je v zásadě opakováním jeho obhajoby uplatňované před soudy prvního a druhého stupně. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit výtky obviněného, že nebyly respektovány zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, že soud nesprávně považoval jeho výpověď učiněnou u hlavního líčení za nevěrohodnou, a že poškození si byli jeho špatné finanční situace vědomi. Jedná se totiž pouze o jeho ničím nepodložená tvrzení. Pokud jde o subjektivní stránku, státní zástupce uvedl, že podle skutkových zjištění obviněný nikde nepracoval a neměl pravidelný zdroj příjmů. V době půjček měl navíc značné dluhy, které nedokázal splácet, a byla na něj vedena řada exekucí. Od druhého poškozeného si peníze půjčil v době, kdy nebyl schopen splatit předchozí dluh u prvního poškozeného. S ohledem na to lze u obviněného podle státního zástupce dovodit nepřímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. S poukazem obviněného na zásadu subsidiarity trestní represe se vypořádal již nalézací soud. Státní zástupce k tomu doplnil, že obviněný od poškozených chtěl původně půjčit vyšší částky - 80.000 Kč a 10.000 Kč, které však poškození neměli u sebe.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Obviněný P. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně ani Krajského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Provedené důkazy rozhodně postačovaly ke zjištění takového skutkového stavu věci, který vylučoval existenci důvodných pochybností. Dovolací argumentace byla převážně založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu v rozhodnutích soudů obou stupňů, absence naplnění subjektivní stránky přisouzených přečinů byla primárně dovozována z odlišného hodnocení provedených důkazů z pohledu dovolatele a míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Obviněný dále namítl, že pokud bylo jeho jednání posouzeno jako trestný čin, šlo o nerespektování zásady ultima ratio, kdy soud v dané věci nepřihlédl k ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), dle kterého trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu .
Tuto část dovolací argumentace bylo možno považovat za odpovídající uplatněným dovolacím důvodům.
Je namístě uvést, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (občanského práva), jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly ze shora uvedených důvodů shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu