ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.594.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 594/2016 -35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 6. 2016 o dovolání podaném M. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 To 442/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 55/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 věta první trestního řádu se zčásti zrušuje jednak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 To 442/2015, ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené „X. X.“ *), a jednak jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 3 T 55/2015, ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným Ing. D. E., L. E., a „X. X.“ *).
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265m odst. 2 trestního řádu, s přiměřeným použitím §265 trestního řádu, se podle §229 odst. 1 trestního řádu poškození Ing. D. E., L. E. a „X. X.“ *) odkazují s uplatněným nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 3 T 55/2015, byl M. K. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 29. 3. 2014 v 19:05 hodin v B. po ulici T. označené dopravní značkou P2 jako hlavní silnice s rychlostním omezením do max. 60 km/hod směrem od ulice Ř. v důsledku vědomého porušení ustanovení §4 písm. c) a §18 odst. 1, 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, řídil vlastní výkonný motocykl Honda CBR 900 RR, rychlostí 110 až 113 km/hod, kdy při nájezdu do křižovatky s ulicí P. reagoval prudkým brzděním na osobní auto Citroën Xsara, se kterým jeho řidička V. H. najížděla v protisměru do křižovatky a odbočovala vlevo do ulice P., a křížila mu tak jeho jízdní dráhu, kdy při tomto brzdění nezvládl řízení motocyklu a došlo k pádu motocyklu i s posádkou na vozovku, v důsledku čehož jeho spolujezdkyně M. E., utrpěla rozsáhlá zranění, zejména zlomení klenby a spodiny lební, natržení spojení Varolova mostu s prodlouženou míchou, zhmoždění mozečku a krvácení pod obaly mozkové a do komor mozku, kterým téhož dne po převozu do nemocnice podlehla “. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř roků. Podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným: Ing. D. E., škodu ve výši 1.000.000 Kč, L. E., škodu ve výši 1.000.000 Kč, „X. X.“ *) škodu ve výši 350.000 Kč, Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, se sídlem Brno, Cejl 5, škodu ve výši 62.234 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Ing. J. S., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Ing. D. E., L. E. a „X. X.“ *) odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
V předmětné věci podali obviněný M. K. a poškozená „X. X.“ *) odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 To 442/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody, týkající se poškozené „X. X.“ *), a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost uhradit na náhradě škody poškozené „X. X.“ *) částku 700.000 Kč. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal M. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný M. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Nejprve namítl, že soudy chybně vyhodnotily subjektivní stránku předmětné skutkové podstaty, resp. že se nedostatečně zabývaly otázkou možného zavinění či spoluzavinění dopravní nehody svědkyní V. H. K tomuto připomenul některé pasáže z výpovědi svědkyně H. a soudům vytkl, že se více nezabývaly okolnostmi spočívajícími v tom, že svědkyně byla čerstvou držitelkou řidičského oprávnění či světelnými podmínkami v době nehody. Dle obviněného měla svědkyně H. lépe zanalyzovat nastalou situaci a nehodě tak mohla zabránit. Dále poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně usnesení ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 214/2010, a usnesení ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 593/2007) a uvedl, že i kdyby obviněný výrazně překročil povolenou rychlost jízdy, nejednalo by se o výlučný faktor nehody, nýbrž jen jeden z nich, kdy další zapříčinila svědkyně H., což však soudy dostatečným způsobem nezkoumaly. Následně poukázal na pochybnosti o nestrannosti revizního znalce. V tomto je obviněný přesvědčen, že pokud původní znalec přibraný policejním orgánem (Ing. Jiří Finstrle) konzultoval postup vypracování posudku se znalci Ústavu soudního inženýrství v Brně, pak lze předpokládat, že ustanovený revizní znalec působící na stejném znaleckém ústavu, nebude konfrontovat závěry původního znalce. Soudy přesto nevyhověly námitkám obhajoby a k vypracování revizního znaleckého posudku nepřibraly znalce, který na případu nebyl do té doby zainteresován. Obviněný k tomuto doplnil, že nikterak nezpochybňuje odbornost revizního znalce (doc. Ing. Aleše Vémoly, Ph.D.), avšak soud dle jeho názoru pochybil, když nepřibral znalce, který dosud na případu nebyl žádným způsobem zainteresován, a to i ve smyslu sdělení pouhých informací od svých kolegů na pracovišti. V tomto bodě obviněný uzavřel, že postupem soudů bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Rovněž namítl, že nebylo vyhověno žádosti obhajoby o doplnění dokazování formou znaleckého posudku Ústavu súdného inžinierstva Žilinskej univerzity v Žilině, kterým bylo mj. navrhováno provedení vyšetřovacího pokusu. Soudu druhého stupně dále vytkl, že zmíněnému posudku nevěnoval patřičnou pozornost, kdy se během pětiminutové porady ani nemohl seznámit se závěry v posudku uvedenými. K výše uvedenému obviněný dodal, že soud měl napřed důkaz provést a vyhodnotit jeho relevanci, nikoli odmítnout návrh na doplnění dokazování, a to navíc bez patřičného odůvodnění. K výroku o náhradě škody namítl pochybení soudů, když poškozeným přiznaly nárok na náhradu škody, aniž by blíže zkoumaly jejich opravdový vztah se zesnulou M. E., kdy ani jeden z poškozených nebyl vyslechnut a nároky byly uplatněny prostřednictvím zmocněnce, v důsledku čehož je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné. Rovněž soud druhého stupně vyhověl návrhu sestry zesnulé, a to aniž by zkoumal zásah do osobnostních práv, který by rozhodnutí soudu odůvodnil. V tomto odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, dle kterého i výrok o náhradě škody musí být náležitě odůvodněn. Soudy zcela opomněly hodnocení takových okolností, jako jsou vřelost vztahů v rodině, jejich intenzita apod. Obviněný se nemůže ani ztotožnit se závěrem soudu druhého stupně, dle něhož výrok o náhradě škody neměl být odvoláním napaden, přičemž obviněný odvolání směřoval do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně. Dále uvedl, že soudy po celou dobu přehlížely výpověď svědka Ing. J. S., která svědčila ve prospěch obviněného, přičemž dle obviněného je naprosto nepřezkoumatelné, z čeho soudy dovodily nevěrohodnost této výpovědi. K podanému dovolání obviněný rovněž přiložil a navrhl provedení důkazu „Záznam o jednání se svědkem P. D. ze dne 22. 2. 2016“, přičemž z výpovědi tohoto svědka lze dovodit skutečnosti, které svědčí ve prospěch závěrům znaleckého posudku Ing. Milana Blahy. Uvedená svědecká výpověď by tedy mohla mít zásadní význam pro znalecké posouzení celého nehodového děje a na závěr o rychlosti motocyklu řízeného obviněným. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, stejně jako rozsudek jemu předcházející, a aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout. Současně vyjádřil nesouhlas s projednáním věci u Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci, připomenul dovolací námitky obviněného a poukázal na podstatu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně uvedl, že pod zvolený dovolací důvod nespadají námitky stran (obviněným namítaného) chybného procesu dokazování a hodnocení důkazů. Námitkami stran posudku znalce doc. Ing. Vémoly, Ph. D. a jeho případné podjatosti se již zabýval soud druhého stupně, a to s přesvědčivými závěry, přičemž tyto námitky obviněného státní zástupce označil za nepodložené spekulace. Podotkl, že dle jeho názoru byly v souladu s procesními předpisy zajištěny a provedeny všechny důležité a pro rozhodnutí podstatné důkazy. Zdůraznil, že soudy nejsou povinny provést všechny (obhajobou) navrhované důkazy, avšak za současného řádného zdůvodnění takového rozhodnutí. Za neopodstatněné poté považuje námitky stran spoluzavinění svědkyně V. H. Otázce zavinění dopravní nehody se soudy obsáhle věnovaly, a to s přesvědčivými závěry podloženými provedeným dokazováním. Dodal, že svědkyně V. H. nemohla předpokládat, že obviněný porušuje dopravní předpisy a k místu střetu se blíží rychlostí přesahující 100 km/h. V tomto tedy uzavřel, že právní kvalifikace jednání obviněného jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku je přiléhavá. Za opodstatněné však státní zástupce považuje námitky stran otázky vzniklé škody, které lze rovněž podřadit pod tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Soudy měly postupovat chybně, pokud při stanovení výše újmy zohlednily úpravu obsaženou v §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 5. 2004, vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb. a Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Podotkl, že zmíněná Metodika Nejvyššího soudu na daný případ zcela nedopadá, neboť slouží k posouzení stupně a intenzity zásahu do zdraví primární oběti a nelze ji bez dalšího využít pro zjištění výše nemajetkové újmy v podobě duševních útrap pozůstalých poškozených jako sekundárních obětí. Připomenul zákonná ustanovení pro stanovení nemajetkové újmy, okolnosti, které je v tomto nutno zkoumat, a nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015), jež se uvedenou problematikou rovněž zabývalo. Rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně v projednávané věci jednak vykazují nepřesnosti, kdy postrádají přesné označení přiznaného nároku (nemajetkové újmy), a omezily se na povinnost k náhradě „škody“. Rovněž dle státního zástupce nebylo provedeno náležité dokazování okolností rozhodných pro určení výše nemajetkové újmy, především posouzení intenzity vzájemných vztahů. V tomto bodě uzavřel, že soudy nedostály všem svým povinnostem a neobjasnily všechny potřebné okolnosti rozhodné pro objektivní rozhodnutí o výši povinnosti obviněného hradit nemajetkovou újmu pozůstalým. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud nejprve podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 To 442/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 3 T 55/2015, a to ve výroku o náhradě škody (nemajetkové újmy) ve vztahu k poškozeným Ing. D. E., L. E. a „X. X.“ *), a aby zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 2 tr. ř. a §265 tr. ř. poškozené Ing. D. E., L. E. a „X. X.“ *) odkázal s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl rozsudkem. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely.
Dle Nejvyššího soudu se subjektivní stránkou předmětné skutkové podstaty, resp. otázkou možného spoluzavinění dopravní nehody svědkyní V. H., soudy dostatečně zabývaly. Po náležitém dokazování mohly uzavřít, že V. H. nelze vzniklou dopravní nehodu klást za vinu, neboť příčinou dopravní nehody byla nepřiměřená rychlost motocyklu, přičemž z technického hlediska nebylo v možnostech V. H., aby zavčas rozpoznala, jakou rychlostí se motocykl obviněného blíží. K odbočovacímu manévru se rozhodla ve chvíli, kdy protijedoucí motocykl byl od jejího vozidla v dostatečné vzdálenosti, přičemž na těchto závěrech nemohou ničeho změnit ani námitky obviněného, že V. H. měla být čerstvou držitelkou řidičského oprávnění (k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že svědkyně H. disponovala řidičským oprávněním již rok, jela automobilem, se kterým běžně jezdí a místy, která zná, neboť tu jezdí často). V. H. tedy nelze klást za vinu zavinění dopravní nehody ve smyslu §21 odst. 5 silničního zákona, podle něhož musí vlevo odbočující řidič dát přednost protijedoucím vozidlům. Dále lze uvést, že za situace, kdy si znalecké posudky Ing. Jiřího Finstrleho a Ing. Milana Blahy de facto odporovaly, si soud prvního stupně zcela logicky nechal zpracovat revizní znalecký posudek, který vypracoval doc. Ing. Aleš Vémola, Ph.D. Soudy podrobně popsaly, proč za směrodatné vzaly (zejména) závěry znaleckého posudku vypracovaného znalcem doc. Vémolou, které označily za logické, vědecky a zkušenostmi odůvodněné, a rovněž obhájené u hlavního líčení před soudem prvního stupně, a nikoli závěry Ing. Milana Blahy. Namítanou nestranností resp. podjatostí revizního znalce se poté zabýval již soud druhého stupně (viz str. 4 napadeného rozhodnutí), který předmětné námitky shledal nedůvodnými a nepatřičnými. Nejvyššímu soudu v tomto bodě nezbývá než závěrům soudu druhého stupně přisvědčit a plně na ně odkázat, když ani Nejvyšší soud neshledal jakýkoli důvod pro vyslovení pochybností o nestrannosti znalce doc. Ing. Aleše Vémoly, Ph.D., neboť bez dalšího nelze presumovat, že ustanovený revizní znalec působící na stejném znaleckém ústavu, by nemohl konfrontovat závěry znalce, který ve stejné věci vypracoval dřívější posudek. Rovněž nelze přisvědčit námitce obviněného, že soudy přehlížely výpověď svědka Ing. J. S., která by verzi obviněného podporovala. Soudy jasně uvedly, proč tuto výpověď považují za nevěrohodnou, křivou a záměrně podanou ve prospěch obviněného, zejména s přihlédnutím k tomu, že jím tvrzené skutečnosti byly vyvráceny provedeným dokazováním. Pokud jde o námitky obviněného stran nedoplnění dokazování formou znaleckého posudku Ústavu súdného inžinierstva Žilinskej univerzity v Žilině, kterým bylo mj. navrhováno provedení vyšetřovacího pokusu, tak soud druhého stupně náležitě odůvodnil, proč shledal obhajobou navrhované dokazování za nadbytečné (viz str. 5 napadeného rozhodnutí), resp. uvedl, proč zejména provedení vyšetřovacího pokusu (jak bylo navrhováno ve zmíněném posudku) shledal nadbytečným. Ostatně Nejvyšší soud zdůraznil již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Podstatné je však zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soud provedl jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud je tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soud druhého stupně nepochybil, když pro nadbytečnost nevyhověl některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnil.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje zásady vyplývající z práva obviněných na spravedlivý proces, přičemž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je nutné uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však ve věci neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Na existenci extrémního rozporu přitom nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud tedy konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci z podstatné části za naplněný (krom výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy, jak bude uvedeno dále), neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Použitou právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku lze tedy s ohledem na všechny okolnosti a učiněná skutková zjištění v předmětné trestní věci označit za zcela přiléhavou.
Stran obviněným přiloženého „Záznamu o jednání se svědkem P. D. ze dne 22. 2. 2016“, ze kterého mají být dovozeny skutečnosti svědčící ve prospěch závěrů znaleckého posudku Ing. Milana Blahy, Nejvyšší soud uvádí následující:
Dle §265r odst. 7 tr. ř. se důkazy ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem zpravidla neprovádějí. Jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout . K provádění důkazů před Nejvyšším soudem tedy dochází zcela výjimečně, neboť těžiště dokazování spočívá před soudy prvního a druhého stupně, kde jsou zároveň uplatňovány základní zásady trestního řízení, upravené zejména v ustanovení §2 tr. ř. S přihlédnutím k podstatě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. navíc Nejvyšší soud nepřezkoumává správnost a úplnost provedeného dokazování ani hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů, resp. k takovému přezkumu přistupuje zcela výjimečně. Nejvyšší soud přitom může provádět důkazy jen v rozsahu nezbytném k tomu, aby mohl spolehlivě rozhodnout o dovolání. V takovém případě mají být ověřeny výsledky původního řízení z hlediska obsahu dovolání a v něm uplatněných dovolacích důvodů a souvisejících konkrétních námitek, anebo má být zpochybněna správnost původního rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Rozhodně však není účelem provádění důkazů podle §265r odst. 7 tr. ř., aby Nejvyšší soud nahrazoval dokazování provedené soudem prvního či druhého stupně. Rovněž je namístě podotknout, že přistoupení k dokazování je v řízení o dovolání pouze fakultativní, přičemž současně jsou dány jisté limity, neboť dovolání (jako mimořádný opravný prostředek) je určeno k nápravě právních vad určitých rozhodnutí ve věci samé, nikoli k přezkoumávání skutkového stavu. Tudíž ani postupem podle §265r odst. 7 tr. ř. se nelze domáhat odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, případně přehodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud již v tomto rozhodnutí uvedl, že soudy prvního a druhého stupně při svých rozhodnutích vycházely z náležitě zjištěného skutkového stavu a okolnosti nastalé po právní moci rozhodnutí ve věci samé, jako je např. zjištění nového svědka předmětné události, mají zpravidla potenciál sloužit jako podklad pro jiný mimořádný opravný prostředek, a to obnovu řízení (§277 a následující tr. ř.), nikoli doplňovat přezkum ve věci učiněných rozhodnutí formou dovolání.
Na druhou stranu musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky obviněného směřující do adhezního výroku napadeného rozhodnutí (jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně) považuje za důvodné. V tomto bodě, jak bude uvedeno dále, lze rovněž přisvědčit argumentaci státního zástupce, kterou rozvedl ve svém vyjádření k dovolání obviněného.
Předně se nelze zcela ztotožnit s tvrzením soudu druhého stupně, dle něhož výrok o náhradě škody nebyl odvoláním obviněného napaden. Z předmětného odvolání (srov. č. l. 481 a č. l. 487) je zřejmé, že bylo podáno proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, byť k výroku o náhradě škody obviněný neuvedl žádnou relevantní argumentaci, na kterou by soud druhého stupně mohl reagovat.
Poškození Ing. D. E., L. E. a „X. X.“ *) (všichni zastoupeni Mgr. Veronikou Urbánkovou) uplatnili návrh na náhradu újmy v adhezním řízení podle §43 odst. 3 tr. ř., a to společným návrhem ze dne 10. 4. 2015. Svůj návrh odůvodnili zejména tím, že jsou ztrátou nejbližší příbuzné velmi dotčeni a nacházejí se ve špatném psychickém stavu. Jelikož M. E. byla dcerou a sestrou poškozených, tedy osobou jim nejbližší, se kterou je pojilo silné citové pouto, považují za adekvátní náhradu vyvažující jejich duševní útrapy (ve smyslu §2959 zák. č. 89/2012 Sb., dále jen občanský zákoník) částku 480.000 Kč pro každého z nich. Poškození rovněž uplatnili nárok na náhradu nemajetkové újmy (s odkazem na §2956 občanského zákoníku), a to s odůvodněním, že rodiče dceru vychovali, podporovali ji ve vzdělání, pomohli ji osamostatnit se, tudíž důvodně očekávali, že se o ně jejich dcera ve stáří postará a bude jim finančně vypomáhat. Sestry „X. X.“ *) a M. poté pojilo silné citové pouto, měly mezi sebou blízký vztah a společně podnikaly řadu aktivit. S ohledem na uvedené poté rodiče a sestra M. E. považovali za přiměřenou náhradu další nemajetkové újmy částku 2.000.000 Kč pro každého z nich. Závěrem svého návrhu tedy poškození navrhli, aby obviněnému byla uložena povinnost nahradit jim způsobenou újmu ve výši 2.480.000 Kč pro každého z nich.
Pro úplnost lze dodat, že k trestnímu řízení se s nárokem na náhradu škody připojila rovněž poškozená Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR (č. l. 272), a to s částkou 62.234 Kč, a Ing. J. S. (č. l. 275) s nárokem na náhradu škody ve výši 480.000 Kč. Zdravotní pojišťovna svůj nárok odůvodnila náklady, které poskytla smluvním zdravotnickým zařízením, a na něž má právo ve smyslu §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Dle Nejvyššího soudu poté soud prvního stupně nepochybil, pokud obviněnému ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost k náhradě škody, neboť poškozená zdravotní pojišťovna se k trestnímu řízení připojila řádně a včas a svůj nárok náležitě odůvodnila. Stejně tak bylo řádně odůvodněno, proč byl Ing. J. S. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních ve smyslu §229 odst. 1 tr. ř.
Jiná je ovšem situace stran nároků poškozených Ing. D. E., L. E. a „X. X.“ *).
Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že se řídil stejnými argumenty, jako v obdobných případech dopravních nehod s tragickými následky a přisvědčil argumentaci zmocněnkyně poškozených, která odkazovala na ustanovení §444 odst. 3 dříve platného občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.) a na Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví ze dne 12. 3. 2014. Nadto uvedl, že z důvodu efektivity trestního řízení (jehož primárním účelem je nalezení trestní odpovědnosti a stanovení sankce pachateli) nemá soud možnost provádět další obsáhlé dokazování k úplnému stanovení nemajetkové újmy, zejména pak k posouzení intenzity vztahu příbuzných k poškozené, otázce případné hmotné závislosti pozůstalých na usmrcené osobě či morálního zadostiučinění. Přesto soud prvního stupně dospěl k závěru, že peněžitou náhradu vyvažující utrpení pozůstalých může částečně stanovit sám, přičemž v tomto zohlednil zejména nízký věk poškozené a míru zavinění obviněného, které shledal jako značné. Z toho důvodu zavázal obviněného nahradit rodičům a setře poškozené částku přesně stanovenou ve výroku rozhodnutí a se zbytkem jejich nároků je ve smyslu §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Soud druhého stupně uvedeným závěrům z podstatné části přisvědčil, a to s tím, že mají oporu v ustanovení §2910, §2951 odst. 2 a §2959 občanského zákoníku. Dle soudu je zřejmé, že náhlým a zcela neočekávaným usmrcením M. E. byly pozůstalým způsobeny duševní útrapy, za které jim náleží nárok na přiznání peněžité náhrady, vyvažující jejich utrpení. Pochybení však konstatoval stran přiznaného nároku vůči „X. X.“ *). K tomuto uvedl, že soud prvního stupně nedostatečně zohlednil sourozenecké vazby s poškozenou a zejména vzájemné citové pouto, které je pojilo. Rovněž nebylo možné přehlédnout poměrně nízký věk této pozůstalé v době předmětné dopravní nehody (sedmnáct let). Soud druhého stupně tudíž zrušil výrok o náhradě škody stran poškozené „X. X.“ *) a obviněnému uložil povinnost uhradit poškozené na náhradě škody částku 700.000 Kč (oproti původně přiznané částce 350.000 Kč), když tuto částku odvodil (shodně jako soud prvního stupně) od předchozí úpravy ustanovení §444 odst. 3 dříve platného občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.) a přihlédl k Metodice Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví ze dne 12. 3. 2014.
Obviněný ve svém dovolání soudům vytýká především nedostatečně odůvodněný adhezní výrok, kdy nebyl náležitě zkoumán zásah do osobnostních práv ( zřejmě myšleno poškozených – pozn. Nejvyššího soudu ) a ani jeden z poškozených nebyl před soudem vyslechnut, nýbrž toliko se připojili se svými nároky prostřednictvím zmocněnkyně. Soudu druhého stupně rovněž vytkl, že přisvědčil námitkám uvedeným v odvolání poškozené „X. X.“ *), a to aniž by své závěry opřel o náležitě provedené dokazování.
Při zohlednění výše uvedených konstatování soudů prvního a druhého stupně a s přihlédnutím k dovolacím námitkám obviněného, dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům.
Předně je nezbytné uvést, že oba soudy rozhodly v (části) adhezního výroku nesprávně, neboť obviněnému uložily povinnost nahradit poškozeným Ing. D. E., L. E. a „X. X.“ *) škodu, avšak ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. de facto rozhodovaly výlučně o nemajetkové újmě, tedy nikoli majetkové škodě (ta byla správně přiznána poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR). Oba soudy rovněž vycházely z Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví ze dne 12. 3. 2014, která však nedopadá na nyní posuzovaný případ, jelikož tato slouží k posouzení stupně a intenzity zásahu do zdraví primární oběti a určení výše odškodnění její bolesti a ztížení společenského uplatnění, a nelze ji využít pro zjištění výše nemajetkové újmy v podobě duševních útrap pozůstalých poškozených jako sekundárních obětí ve smyslu §2959 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §2959 občanského zákoníku při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti .
Předchozí právní úprava (§444 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 5. 2004) stanovila jednorázové odškodnění pozůstalých za nemajetkovou újmu vzniklou v případě usmrcení osoby blízké, a to tak, že v případě pozůstalého rodiče a dítěte se jednalo o částku ve výši 240.000 Kč a u sourozence o částku ve výši 175.000 Kč. Přitom k přiznání takovéto částky postačilo doložit relevantní příbuzenský vztah pozůstalého k usmrcené osobě bez dalšího dokazování. Nový občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb.) však maximální možnou výši náhrady, popřípadě konkrétní paušální částku této reflexní újmy, blíže nestanoví. V tomto je tedy nezbytné náležitě individualizovat způsobilost jednotlivých satisfakčních prostředků, kterých se dotčené osobě již dostalo (omluva toho, kdo do práv na ochranu osobnosti fyzické osoby zasáhl, jeho aktivně projevená snaha mimosoudně zajistit postiženému konkrétní satisfakci v podobě dobrovolného poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích anebo jiné formy vedoucí ke zmírnění následků zásahu, projevená lítost apod.), zmírnit následky zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osobě a současně i konkrétně uvážit, do jaké míry se taková satisfakce podílela na zmenšení následků zásahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2545/2008), k čemuž by soudy měly dospět na základě výsledků důkazního řízení.
Z dalších faktorů, které lze jmenovat, se bude jednat o postoj obviněného ke způsobené události, neodčinitelnost vzniklé újmy, míra zavinění obviněného, majetkové poměry obviněného a rovněž dopad události do jeho duševní sféry, intenzita vztahu pozůstalého se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalého a otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě. Nadto je třeba zohlednit, zda by uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla doživotní „likvidační“ následky pro pachatele, resp. znemožňovala mu vést snesitelný a lidsky důstojný život. Uvedené faktory pramení z judikatury (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11), jež vycházela z právního stavu za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Zákonodárce při tvorbě nového kodexu směřoval k odstranění paušálních zákonných náhrad, přičemž např. důvodová zpráva k ustanovení §2959 občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.) mj. uvádí, že „ pokud jde o nemajetkové újmy na zdraví nebo náhrady při usmrcení, opouští se pojetí §444 odst. 2 a 3 platného občanského zákoníku a vůbec myšlenka, že by sazebník výše náhrad měl a priory stanovit zákon nebo dokonce podzákonný předpis, aby se tak zjednodušilo rozhodování soudů “.
K postupu obecných soudů při určování výše náhrady nemajetkové újmy v případě úmrtí osoby blízké se po přijetí nového občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.) vyjádřil rovněž Ústavní soud v jednom ze svých rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14), kde mj. uvedl, že okolnosti, jež je třeba zkoumat na straně poškozeného, mohou být podle rozvíjející se doktríny zejména a) intenzita vztahu žalobce se zemřelým, b) věk zemřelého a pozůstalých, c) otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě, d) případné poskytnutí jiné satisfakce. Pro výši náhrady je kvalita vzájemného vztahu klíčová. Psychická bolest ze ztráty velmi blízkého člověka (nově dle §2959 Občanského zákoníku duševní útrapy) je často vnímána jako nesnesitelná, fyzická, omezující ostatní aktivity pozůstalého, mnohdy přerůstající až do duševního onemocnění. Při zohlednění věku zemřelého se odlišuje, nakolik je prožívána ztráta novorozence jeho rodiči, ztráta rodiče jeho dětmi nebo ztráta osoby důchodového věku jeho vnoučaty. Důležitou roli hraje i pocit zodpovědnosti rodiče za své děti. Ztráta osoby, na níž je pozůstalý existenčně závislý, se negativně projeví i ve sféře osobnostního prožívání. Jiná forma satisfakce než peněžitá (např. omluva odpovědné osoby) sice nemůže být sama o sobě dostačující, její poskytnutí a následné posouzení jejího významu však může promluvit do snížení peněžitého zadostiučinění . Ústavní soud k výše uvedenému doplnil, že okolnosti na straně osoby odpovědné (původce zásahu), jsou a) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva aj.), b) dopad události do duševní sféry původce – fyzické osoby, c) jeho majetkové poměry a d) míra zavinění, ev. míra spoluzavinění usmrcené osoby. Je zcela zřetelné, že postoj této osoby může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy pozůstalými; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji může ještě prohloubit. Je nutné přihlížet též k jeho majetkovým poměrům tak, aby byla dána možnost reálného uspokojení přiznaných nároků .
Z okolností konkrétního případu je tedy nezbytné vycházet nejen při rozhodování o vině obviněného a navazujícím druhu a výměře sankce, nýbrž i v rámci adhezního výroku.
Pro úplnost lze dodat, že postoj obviněného, který popírá svoji vinu, což ostatně vyjádřil ve svém odvolání i dovolání, nelze z hlediska nazírání na nemajetkovou újmu pojímat za přitěžující kritérium, které by mělo mít vliv na případné úvahy o zpřísnění přiznávané kompenzace, jelikož rozhodující orgány by se tímto dostávaly do kolize s realizací práva obviněného na obhajobu.
Soudy prvního a druhého stupně se dle Nejvyššího soudu nedostatečně vypořádaly s dosavadní judikaturní praxí vztahující se k odčinění nemajetkové újmy pozůstalých při usmrcení osoby při dopravní nehodě a stejně tak nedostatečně vysvětlily, z jakých důvodů přiznaly poškozeným náhradu škody v předmětné výši.
Nejvyšší soud si je vědom, že soudy nižších stupňů postupovaly se záměrem, aby o nároku poškozených bylo (alespoň částečně) rozhodnuto již v rámci trestního řízení, aby se jim dostalo rychlejší kompenzace bez nutnosti vznášet své nároky v dalším (občanskoprávním) řízení a nemusely tak podstupovat další prohlubování útrap a oživovat vzpomínky na tragickou událost, která je zasáhla. Přesto Nejvyšší soud nemůže odhlédnout od skutečnosti, že oba soudy při svém rozhodování nerespektovaly zákonná ustanovení a judikaturní výklad, když se zejména jeví, že vycházely z ustanovení stran kompenzace za způsobenou nemajetkovou újmu na zdraví v podobě bolesti a ztížení společenského uplatnění, přičemž za tohoto stavu nemohly rozsudky Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 3 T 55/2015, a Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 To 442/2015, ve výrocích o náhradě škody vůči Ing. D. E., L. E. a „X. X.“ *) obstát. Krom toho oba citované rozsudky postrádají ve svých výrocích přesné označení přiznaného nároku (nemajetkové újmy), a toliko konstatují povinnost obviněného uhradit poškozeným způsobenou škodu. Ve výsledku tímto postupem došlo (v adhezních výrocích obou rozhodnutí) k nepřípustnému zjednodušení přiznaného nároku, když byla současně pod pojem škody subsumována nejen nemajetková újma přiznaná poškozeným Ing. D. E., L. E. a „X. X.“ *), ale i nárok Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR. Takové zjednodušení není v souladu s požadavkem §228 odst. 2 tr. ř., neboť výrok podle tohoto ustanovení (v kombinaci s postupem podle §229 tr. ř.) je exekučním titulem ve smyslu §274 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu a §40 odst. 1 písm. b) zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, tudíž musí být přesně specifikován.
Adhezní řízení svojí podstatou představuje začlenění prvků občanskoprávního řízení do trestního procesu, a to za účelem rychlejší reparace hodnot, jež byly narušeny trestnou činností. V tomto je patrná snaha poskytnout poškozeným možnost co nejrychlejší finanční kompenzace, neboť jinak by poškození museli své nároky uplatňovat v občanskoprávním řízení. V rámci adhezního řízení však přichází do úvahy postup podle §228 odst. 1 tr. ř. pouze za situace, kdy má soud za naplněné veškeré podmínky pro takové rozhodnutí. Nárok tedy musí být uplatněn řádně a včas za podmínek §43 odst. 3 tr. ř. a musí být podložen takovými skutečnostmi, které mají potenciál umožnit dostatečně přesnou kvantifikaci nemajetkové újmy. Prokázání takových skutečností poté náleží poškozenému (zmocněnci) a soudy nejsou povinny prokazovat je nad rámec, jenž by byl v rozporu s požadavkem rychlosti a hospodárnosti trestního řízení. Pokud však takové podmínky splněny nejsou, není namístě, aby soud (z hlediska určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích) přiznával pouze hodnotu, která by odpovídala jeho představě o kompenzaci újmy z důvodu obecného příbuzenského vztahu, bez náležitého prokazování jeho specifik. Požadavku komplexnosti rozhodnutí by odpovídalo celkové odkázání poškozených s jejich nárokem na náhradu nemajetkové újmy podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž postup podle §229 odst. 2 tr. ř., kdy jsou poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, přichází do úvahy toliko za situace, kdy samotný návrh po zhodnocení veškerých okolností přesahuje soudem vytyčenou maximální hranici a neodpovídá rovněž ustálené rozhodovací praxi (v tomto srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015).
Jak ostatně vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08 (na který obviněný ve svém dovolání poukázal), „ aby bylo naplněno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je třeba i výrok o náhradě škody náležitě odůvodnit v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. “. Jak dále vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11, adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován. Výrok trestního soudu, jímž byl podle §228 odst. 1 tr. ř. přiznán nárok poškozeného na náhradu škody vůči obžalovanému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní soud má v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních. V rámci rozhodování o náhradě škody musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, včetně tzv. moderačních ustanovení. Trestní soud v adhezním řízení nemůže rezignovat na náležité odůvodnění výroku o náhradě škody, včetně posouzení osobních a majetkových poměrů obžalovaného.
Soudy prvního a druhého stupně si tvrzení poškozených žádným způsobem neověřily a dopustily se tak pochybení stran v tomto rozhodnutí popsaných požadavků na způsob provádění adhezního řízení a zásad, kterými je vázáno. V daném případě tudíž bude vyžadováno další dokazování k ověření rozhodných okolností, jak je uvedli poškození. Soudy postupovaly chybně, pokud při stanovení výše újmy zohlednily úpravu obsaženou v §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 5. 2004, vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb. a Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně v projednávané věci dále vykazují nepřesnosti, kdy postrádají přesné označení přiznaného nároku (nemajetkové újmy), a omezily se na povinnost k náhradě „škody“. Nadto nebylo provedeno náležité dokazování okolností rozhodných pro určení výše nemajetkové újmy, především posouzení intenzity vzájemných vztahů. Soudy tak nedostály všem svým povinnostem a neobjasnily všechny potřebné okolnosti rozhodné pro objektivní rozhodnutí o výši povinnosti obviněného hradit nemajetkovou újmu pozůstalým.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shledal v této části dovolání obviněného důvodným, a proto podle §265k odst. 1, odst. 2 věta první tr. ř. zčásti zrušil jednak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 To 442/2015, ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené „X. X.“ *), a jednak jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 3 T 55/2015, ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným Ing. D. E., L. E., a „X. X.“ *). Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. rovněž zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále postupoval podle §265m odst. 2 tr. ř., v souladu s přiměřeným použitím §265 tr. ř. stanovícím, že dojde-li ke zrušení napadeného rozsudku toliko ve výroku o náhradě škody, nebo nemajetkové újmy v penězích nebo vydání bezdůvodného obohacení, a nerozhodne-li Nejvyšší soud sám, odkáže poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. Pro řádné zjištění a objasnění výše náhrady nemajetkové újmy, která by poškozeným příslušela, bude nutné dále rozhodné skutečnosti objasňovat, což přesahuje možnosti Nejvyššího soudu v dovolacím řízení. Nejvyšší soud tedy rozhodl tak, že poškozené Ing. D. E., L. E. a „X. X.“ *) podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 6. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.