ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.639.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 639/2016 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2016 o dovolání, které podal obviněný V. J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 4 To 364/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 175/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 1 T 175/2015 , byl obviněný V. J. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„po společné dohodě s dosud neustanoveným pachatelem po rozdělení úkolů
poté, co dne 16. 4. 2014 v ranních hodinách přiměl M. K., k návratu z pochůzky za nákupem do místa svého bydliště pod záminkou kontroly údajně protékající vody, v době od 09:50 hodin do 10:20 hodin ve F.-M., v úmyslu odcizit peníze M. K. vpustila dovnitř svého bytu v domě na ulici L. údajného montéra za účelem opravy, který tam předstíral, že záchodová mísa je prasklá a za výměnu, kterou však neprovedl, vyinkasoval od M. K. částku 1.400 Kč a v nestřeženém okamžiku, když viděl odkud vzala peníze, z obývacího pokoje odcizili igelitovou složku s obálkou a dvěma vkladními knížkami na jméno M. K. a obálky s finanční hotovostí 50.000 Kč, 20.000 Kč a 2.000 Kč, čímž způsobili M. K. odcizením celkovou škodu ve výši 72.000 Kč“.
Za tyto přečiny a dále za přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neoprávněné opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 11. 6. 2015, č. j. 104 T 66/2015-744, s nabytím právní moci ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 5 To 326/2015, podle §205 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí, specifikovaného mobilního telefonu a SIM karty. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 11. 6. 2015, č. j. 104 T 66/2015-744, s nabytím právní moci ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 5 To 326/2015, jakož i všechna další opatření, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené M. K., bytem F.-M., L., částku 73.400 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 4 To 364/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 12. 2015 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle názoru obviněného existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Obviněný uvedl, že v zásadě vůbec nerozumí skutkové větě a neví, jaké konkrétní okolnosti jsou mu vytýkány. Popis skutku je velmi neurčitý a vyjadřuje snad jen jakousi hypotézu, jak se skutek mohl stát. Přestože byl popis skutku nalézacím soudem oproti obžalobě upraven, není v souladu s výsledky dokazování. Obviněný se domnívá, že mu spáchání skutku nebylo prokázáno. Skutková věta pak nepředstavuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Obviněný dále namítl, že byl přikládán neúměrný význam pachové stopě sejmuté z ventilů teplé a studené vody v šachtici bytu poškozené. Proti tomu uvedl, že mohlo dojít k tzv. přenosu pachových stop, jelikož stejná služební fena vyhodnocovala celkem čtyři zajištěné pachové stopy ve vztahu ke dvěma podezřelým v jednom dni. Jeho návrh na přibrání znalce z oboru metody pachové identifikace za účelem zjištění, zda byly pachové stopy řádně zadokumentovány, zajištěny a vyhodnoceny, byl zamítnut. Soudy také zcela pominuly zabývat se částí výpovědi poškozené, ve které uvedla informace ohledně pomocnice, která byla u ní doma ještě s jednou paní z uklízecí čety asi dva dny před předmětnou událostí. Také se nezabývaly identikitem sestaveným svědkyní M. I., která popsala neznámého pachatele jako muže ve věku 20-25 let, výšky cca 155-160 cm, snědší pleti, kulatý obličej, černé krátké vlasy, kulaté hnědé ostré oči a menší nos.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 trestního řádu odložil na potřebnou dobu uložený výkon trestu odnětí svobody.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že obviněný prakticky neuplatňuje konkrétní námitky, kterými by namítal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Přestože si lze představit výstižnější popis skutku, ze skutkové věty nicméně vyplývá, v čem konkrétně jednání obviněného spočívalo. Pokud dovolatel uvedl, že skutková věta pak nepředstavuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, jde podle státního zástupce o námitku natolik obecnou, že nemůže založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. K námitce obviněného, že v procesu dokazování byl přikládán nepřiměřený význam pachovým stopám zajištěným na místě činu, státní zástupce uvedl, že rozhodovací praxe Ústavního i Nejvyššího soudu připouští použití pachových stop jako nepřímého nebo také podpůrného důkazu. V předmětné trestní věci nebyla pozitivní pachová identifikace jediným důkazem, odpovídající popis pachatele podala také poškozená, a z výpisu uskutečněných telefonických hovorů bylo zjištěno, že dne 16. 4. 2014 v době od 9.58 hod do 10.08 hod. byla uskutečněna opakovaná telefonická komunikace z telefonního čísla mobilního telefonu užívaného obviněným v lokalitě, kde se nachází místo činu. Přehlédnout nelze ani značně specifické místo, na kterém byly pachové stopy nalezeny, a to na ventilech ve stupačkové šachtě v bytě poškozené. Lze si stěží představit, že by se na takové místo mohly pachové stopy obviněného dostat jinak nežli v souvislosti s předmětnou trestnou činností. Přestože jedna služební fena skutečně vyhodnocovala více pachových stop, a to i v jiné trestní věci (věc Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, sp. zn. 104 T 66/2015), podle státního zástupce nemohlo dojít k jejich přenosu, jelikož shoda s pachovým vzorkem odebraným obviněnému u stop odebraných v jiné trestní věci zjištěna nebyla. Podle státního zástupce tak nelze hovořit o tvrzeném extrémním rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný V. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu ve Frýdku-Místku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud se vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, provedl velmi podrobně rozbor důkazní situace, včetně detailního zhodnocení zásadních důkazů, korektnosti procesního postupu, vysvětlil důvody zvolené právní kvalifikace. V té souvislosti se zabýval i popisem skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Z důvodů vyčerpávajícího zdůvodnění se zde na toto odkazuje i s přihlédnutím k z valné části totožné odvolací a dovolací argumentaci, která se většinou míjela s uplatněným dovolacím důvodem. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Jistou míru relevance lze přiznat pouze námitce existence extrémního rozporu mezi skutkovým zjištěním a právním závěrem na podkladě vyhodnocení pachových stop, které neměly mít váhu zásadního usvědčujícího důkazního prostředku.
Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že na pachové stopy je třeba pohlížet jako na důkaz zásadně v trestním řízení přípustný ve smyslu §89 odst. 2 tr. ř., ale současně jako na důkaz pouze nepřímý a podpůrný, který sám o sobě jako usvědčující nemůže obstát, pokud je v dané věci důkazem jediným svědčícím pro vinu obviněných, což koresponduje i s judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/97, publikovaný pod č. 28 ve sv. 10 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 418/99, publikovaný pod č. 116 ve sv. 19 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Nejvyšší soud při zkoumání předmětné otázky nezpochybňuje obecnou věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou. Na základě tohoto důkazu je ale možno pouze dospět k závěru, že se obviněný v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na místě činu nacházel, ale nelze z něj jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že právě obviněný se dopustil trestného činu, za který je trestně stíhán. Ústavní soud k tomu dále ve své judikatuře konstatoval, že důkaz pachovou zkouškou má charakter nepřímého a podpůrného důkazu, který však pouze osamoceně nemůže usvědčit obviněného. Podpůrným důkazem je vzhledem k tomu, že jde o důkaz dále nepřezkoumatelný. Závěr o vině obviněného tedy nelze učinit výhradně na základě nepřezkoumatelných důkazů, mezi které lze zařadit i důkaz provedený pachovou zkouškou. V této souvislosti Ústavní soud rovněž poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci Barberá, Messequé a Jabardo z roku 1988, A-146), který nejednou konstatoval, že každý případ, jenž vyvolává sebemenší důkazní pochybnosti, musí být vykládán ve prospěch obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 4 Tz 107/2002).
Shora uvedené přesně koreluje s posouzením důkazní situace v této trestní věci. Pachová identifikace nebyla jediným osamoceným důkazem s ambicí obviněného usvědčit. Naopak sejmutá pachová stopa ze zcela specifického místa, odpovídajícího skutkovému ději, se zařadila do ničím nenarušeného řetězu důkazů dalších, tedy výpovědi poškozené o počínání pachatelů v bytě, popisu pachatele, lokalizace telefonické komunikace z mobilního telefonu, patřícího v dané době obviněnému. Bez významu není ani zjištění shodného tzv. „modu operandi“ jednoho ze skutků, kterým byl obviněný uznán vinným ve věci sp. zn. 104 T 66/2015 Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově.
Nelze proto přisvědčit důvodnosti tvrzení obviněného o existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů na podkladě soudy zhodnoceného významu pachové identifikace jako jednoho z nepřímých usvědčujících důkazů.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 5. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu