ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.845.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 845/2016 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2016 o dovolání, které podal obviněný V. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 5 To 344/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 3/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 3 T 3/2015, byl obviněný V. K. uznán vinným návodem ke zločinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) k §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „ od blíže nezjištěného dne roku 2012 do 12. 6. 2014 průběžně nejméně do počátku měsíce června 2014, ve F.-M., ul. N., jako provozovatel firmy "Klíčová služba K." se sídlem na témže místě, zabývající se mimo jiné i výrobou, opravami a prodejem autoklíčů, při setkáních se svým sousedem a dlouholetým známým spoluobžalovaným I. P., o kterém věděl, že je zaměstnancem společnosti Continental Automotive Czech Republik, s.r.o., závod F. p. R., a má zde přístup k elektronickým součástkám potřebným k výrobě autoklíčů, jej opakovaně oslovil s požadavkem dodání konkrétních elektronických součástek, a pod příslibem možnosti si touto formou přivydělat, slibem odebrání odcizených věcí a projevením zájmu o tyto součástky, vzbudil v I. P. rozhodnutí spáchat trestný čin, když ten skutečně v blíže nezjištěných dnech v období od nejméně poloviny roku 2012 do 12. 6. 2014 v areálu závodu společnosti Continental Automotive Czech Republic, s.r.o., coby zaměstnanec společnosti opakovaně, avšak v intervalech nepřekračujících časovou souvislost, odcizil postupně nejméně 52 kusů balení s celkem 52 tisíci kusy transpondérů ozn. A2C00054503, 50 ks autoklíčů Ford NGK, 200 ks mikrospínačů k ovladačům Ford C170 sender, 2.000 ks skleněných transpondérů typu Volvo P1007 a kompletní balení se 200 ks baterií zn. Panasonic CR2032, vše v hodnotě nejméně 959.434,06 Kč ke škodě společnosti Continental Automotive Czech Republic s.r.o., IČ: 62024922, se sídlem Jičín, Hradecká 1092, aby je oproti úplatě ve výši nejméně 301.000 Kč předával dle dříve sjednané dohody do rukou objednavatele V. K., který je jednak využíval v rámci provozování své živnosti a jednak za úplatu dále poskytoval blíže neustanoveným zájemcům a známým působícím ve stejné profesi, když jen prodejem transpondérů se obohatil nejméně o 179.000 Kč“.
Za to byl obviněný podle §205 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 (tří) let.
Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně byl současně obviněný I. P. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku.
Podle §71 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému V. K. dále uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částky 179.000 Kč, které byly zajištěny usnesením policejního orgánu ze dne 23.07.2014, č.j. KRPT-30019-118/TČ-2014, na účtu České spořitelny, a. s.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody způsobené trestným činem společnosti Continental Automotive Czech Republic, s. r. o., IČ: 62024922, se sídlem Jičín, Hradecká 1092, částku 941.686,06 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Continental Automotive Czech Republic, s. r. o., odkázana se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 3 T 3/2015, podal obviněný V. K. odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Obviněný I. P. podal odvolání směřující do výroku o trestu a státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného V. K., a to do výroku o trestu.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 5 To 344/2015, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněných a státního zástupce zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 5 To 344/2015, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1219a) s tím, že důvodnost dovolání je dána nesprávným hmotněprávním posouzením zjištěného skutkového stavu, a dále chybějícím relevantním skutkovým zjištěním.
Obviněný namítá, že z provedeného dokazování je zřejmé, že součástky objednával u I. P. v přesvědčení, že ten je obstará od další osoby, což je zřejmé z jeho výpovědi i výpovědi I. P. a ze záznamu odposlechů telekomunikačního provozu mezi nimi. Jednal-li tedy v přesvědčení, že součástky objednává a nakupuje od překupníka, nemohl se ve vztahu k tomuto překupníkovi dopustit návodu ke krádeži. Dle soudů si musel být vědom, že spoluobviněný I. P. získává součástky nelegálně, a to vzhledem ke všem okolnostem, zejména k cenám, která za transpondéry požadoval a skutečnosti, že je nezahrnoval do účetnictví. Nesprávnost užité hmotněprávní kvalifikace jeho jednání spočívá i v tom, že návodce si musí být vědom toho, k jakému trestnému činu navádí, tedy zda navádí ke krádeži, k loupeži nebo třeba k zpronevěře. K tomu, aby mohlo být určité jednání kvalifikováno jako účastenství formou návodu k určitému trestnému činu, nepostačuje vědomí pachatele, že jím naváděná osoba se dopouští nějakého trestného činu, anebo že věc získává nelegálním způsobem. Takové jednání může být považováno za podílnictví, nikoliv však návod ke krádeži.
Dále namítl, že jeho jednání bylo posouzeno jako jeden pokračující trestný čin, ačkoliv pro tuto kvalifikaci nebyly dány podmínky. Popis skutku neobsahuje konkrétní časové určení jednotlivých útoků ani jejich přesný počet, ale toliko vágní časové určení „od blíže nezjištěného dne roku 2012 průběžně nejméně do počátku měsíce června 2014“, z čehož není možné posoudit, zda se jedná o jeden pokračující trestný čin. Lze mít sice za prokázané, že spoluobviněný I. P. odcizoval součástky opakovaně, avšak ani z toho bez bližšího časového určení nelze určit, zda jde o jediný pokračující skutek nebo o skutků několik. Dále uvedl, že soudy hodnotily pokračující trestnou činnost z hlediska krádeží, kterých se dopustil spoluobviněný I. P., aniž by rozlišily, že se jedná o dva různé skutky, a je tedy nutno posuzovat tuto možnost zvlášť u krádeže i návodu. Četnost jeho objednávek součástek ani jejich časové intervaly se neshodovaly s intervaly krádeží u I. P., kdy I. P. kradl součástky soustavně a postupně po menším množství, zatímco on objednával větší množství v delších časových intervalech. Soudy časové rozestupy mezi jednotlivými objednávkami nezjišťovaly, nejsou součástí jejich skutkových zjištění a neměly tedy dostatečný podklad pro závěr, že se jedná o pokračování v trestném činu s výší škody přes 500.000 Kč. Skutek obsažený v hypotéze trestného činu návodu ke krádeži je odlišný od hypotézy trestného činu krádeže, a proto předpoklady ke kvalifikaci pokračujícího trestného činu je nutno hodnotit u každého zvlášť.
Závěrem obviněný poukázal na extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který spočívá v tom, že soudy dospěly k závěru, že daného jednání se dopouštěl jako provozovatel firmy Klíčová služba K., ačkoliv toto z provedených důkazů nevyplývá.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí ve všech výrocích vztahujících se k jeho osobě.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném nejvyššímu soudu dne 18. 5. 2016, sp. zn. 1 NZO 536/2016.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že s argumentací obviněného, že jeho jednání bylo nesprávně hmotněprávně posouzeno jako návod ke zločinu krádeže, nelze souhlasit. V projednávané věci byla trestná činnost hlavního pachatele, ke které ho obviněný naváděl, konkretizována stran jejích hlavních rysů dostatečným způsobem. Vzhledem ke všem okolnostem, kdy obviněný objednával v určitém množství a čase u I. P. elektronické součástky, za které mu slíbil zaplatit výrazně nižší než skutečnou tržní cenu, a to při vědomí toho, že jím požadované součástky se nachází v areálu pracoviště I. P., který k nim má přístup z titulu svého zaměstnání. Stejně tak ke skutečnosti, že ohledně jejich nabytí neobdržel žádný doklad, mu muselo být zřejmé, že I. P. je ve svém zaměstnání získává nelegální cestou. Vzhledem k tomu není rozhodné pro právní kvalifikaci jednání obviněného, že I. P. mu tvrdil, že součástky bere ze skladu další osoba. Z obsahu výpovědí obviněného a jeho manželky je navíc zřejmé, že obviněný věděl, že I. P. součástky sám vynáší ze svého pracoviště bez součinnosti další osoby, tyto součástky na svém pracovišti opatřuje, přičemž tak nemůže činit jinak než jejich postupnými krádežemi. Měl tedy dostatek informací o celém procesu opatřování součástek, ze kterých si musel být vědom toho, že se podílí na jejich krádeži. Neobstojí tedy ani námitka obviněného, že jednal v přesvědčení, že součástky objednává a nakupuje od překupníka, vůči kterému se nemohl dopustit návodu ke krádeži. Vzhledem k výše uvedenému se obviněný nemohl dopustit trestného činu podílnictví, které ve svém dovolání zmiňuje.
Taktéž námitku obviněného stran nesprávného posouzení jeho jednání jako jediného pokračujícího trestného činu nepovažuje státní zástupce opodstatněnou. S odkazem na judikaturu vztahující se k dané věci a vzhledem ke všem okolnostem případu, kdy celková doba páchání trestné činnosti činila cca 2 roky, zahrnovala větší množství, řádově desítky dílčích útoků (jednotlivých krádeží) a vedla ke způsobení škody ve výši téměř 1.000.000 Kč, má za to, že formální znak „blízká časová souvislost“ pokračování v trestném činu za splnění dalších podmínek §116 tr. zákoníku byl naplněn. Skutečnost, že počet krádeží součástek ze strany I. P. se neshodoval s počtem objednávek obviněného, je dána tím, že I. P. nemohl odcizit požadovaný počet součástek najednou a činil tak postupně a až poté jej předal obviněnému. Z uvedených skutečností lze jednoznačně dovodit, že k překročení časové souvislosti mezi jednotlivými dílčími útoky nedošlo. Z uvedeného a za daných podmínek nelze opodstatňovat závěr, že se jedná o opakování trestného činu a nikoli o pokračování v jediném jednání.
Za zcela neopodstatněnou považuje státní zástupce námitku obviněného ve vztahu k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, kdy uvedl, že pro posouzení trestnosti jednání obviněného je irelevantní, zda se daného jednání dopouštěl jako provozovatel firmy nebo fyzická osoba. Užití tohoto údaje v popisu skutku mělo zjevně vyjádřit, že obviněný v dané oblasti disponuje potřebnými odbornými znalostmi, mimo jiné i o tržních cenách součástek, které pro něho kradl I. P., což byl moment významný z hlediska jeho zavinění.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 5 To 344/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Obviněný v rámci svého dovolání explicitně neodkázal na konkrétní dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., kdy toliko uvedl, že důvody dovolání spatřuje v nesprávném hmotněprávním posouzení zjištěného skutkového stavu a v chybějícím relevantním skutkovém zjištění, což odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (vlastní výpověď obviněného, výpověď I. P., a dále záznam odposlechů telekomunikačního provozu mezi obviněným a I. P.) a vadná skutková zjištění (zejména stran časového určení jednotlivých útoků, jejich četnosti a přesného počtu, a dále, že si musel být vědom, že I. P. získává součástky nelegálně, zejména vzhledem k cenám, které za ně požadoval, a skutečnosti, že je nezahrnoval do svého účetnictví), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, spočívající v tom, že se daného jednání dopouštěl jako provozovatel firmy Klíčová služba K.) a nepřímo vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že jednal v přesvědčení, že součástky nakupuje od překupníka).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Novém Jičíně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. Jak již uvedl státní zástupce, v projednávané věci je nepodstatné, zda se obviněný dopustil daného jednání jako fyzická nebo právnická osoba. Pokud nalézací soud v popisu skutku uvedl tento údaj, vyjádřil tím skutečnost, že obviněný měl v dané oblasti potřebné odborné znalosti, což je skutečnost významná z hlediska posouzení jeho zavinění.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného stran nesprávného právního posouzení jeho jednání jako návodu k trestnému činu krádeže, a také námitku nesprávného právního posouzení jeho jednání jako jediného pokračujícího trestného činu.
Námitkou obviněného ve vztahu k posouzení jeho jednání jako účastenství ve formě návodu k trestnému činu krádeže se již důkladně zabýval odvolací soud, kdy v této souvislosti s odkazem na skutkový stav věci uvedl, že „[…]se zřetelem k těmto skutečnostem musel být obžalovaný V. K. přinejmenším srozuměn s tím, že obžalovaný I. P. získává tento materiál na svém pracovišti nelegální cestou, a to jeho krádežemi, což byl v zásadě jediný způsob, jak jej mohl v areálu závodu získat za situace, kdy jej následně prodával za cenu výrazně nižší, než byla jeho skutečná tržní cena. Obžalovaný V. K. si tedy musel být vědom toho, že obžalovaný I. P. získává tento materiál krádežemi, které postupně páchal v návaznosti na jeho žádosti o jeho obstarání, resp. jeho opakované naléhání, aby mu přinesl další materiál a za tohoto stavu je pak z hlediska právního posouzení jednání obžalovaného V. K. nerozhodné, že mu obžalovaný I. P. v rozporu se skutečností sdělil, že tento materiál získává v areálu závodu v součinnosti s další osobou.“ (str. 8 rozhodnutí odvolacího soudu). Tomuto závěru není čeho vytknout, kdy v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Nejvyšší soud dodává, že návod vždy směřuje k individuálně určené osobě nebo osobám a k individuálně určenému trestnému činu či trestným činům (čin musí být konkretizován alespoň v hrubých rysech), kdy v projednávané věci trestná činnost obviněného I. P., ke které ho obviněný naváděl, byla konkretizována dostatečným způsobem, jenž nevzbuzuje žádnou pochybnost, o jaký trestný čin se jedná. Dále lze uvést, že obviněný opakovaně oslovoval obviněného I. P. s požadavkem dodání konkrétních součástek potřebných k výrobě autoklíčů a pod příslibem možnosti si touto formou přivydělat a slibem odebrání součástek a projevením zájmu o tyto součástky v něm vzbudil rozhodnutí spáchat trestný čin, kdy při účastenství formou návodu může jít o jakoukoliv formu vyvolání rozhodnutí, např. tím, že návodce projeví zájem o věc, která má být trestným činem získána a souhlasí s nabídkou pachatele, že věc pro návodce získá (srov. R 50/1972-II). V případě, kdy je podstatou návodu pohnutí pachatele k trestnému činu, pak prostředkem k návodu může být i výzva, žádost, jakož i jiné působení na vůli druhého, kterým se v něm vyvolá rozhodnutí, aby spáchal trestný čin (R 365/1942-III).
Na základě výše uvedeného a skutkového stavu věci, kterým je Nejvyšší soud vázán, lze tedy uzavřít, že obviněný svým jednáním vyvolal u obviněného I. P. rozhodnutí spáchat trestný čin krádeže, resp. v jejím páchání i nadále pokračovat a tohoto jednání se dopustil přinejmenším v nepřímém úmyslu. Ve světle výše uvedeného tedy neobstojí ani námitka obviněného stran posouzení jeho jednání jako podílnictví.
Nejvyšší soud neshledal námitku obviněného opodstatněnou.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného stran posouzení jeho jednání jako jediného pokračujícího trestného činu.
Podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být současně dány:
a) útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu,
b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost),
c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a
d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost).
Pokud jde o znak pokračování v trestném činu spočívající v blízké časové souvislosti , zákonodárce zúžil pokračování oproti předchozí soudní praxi v tom, že nyní je vyžadována blízká souvislost časová, zatímco u předmětu útoku postačí jen vlastní souvislost, aniž by byla blízká . Časovou souvislost nelze sice přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována blízká časová souvislost, půjde zpravidla o několik dnů či týdnů. Oproti dřívější praxi bude časová souvislost přerušena, jestliže pachatel na několik měsíců ustane v páchání trestné činnosti . Pro pokračování je charakteristické, že pachatel napadá týž předmět útoku . Vzhledem k tomu, že však zákon vyžaduje jen souvislost v předmětu útoku, nemusí být předmět útoku zcela totožný. U majetkových deliktů není pokračování na překážku, jsou-li např. u krádeže odcizovány nebo u podvodu vylákávány různé věci (peníze, elektronika, šperky atd.), ani je-li napaden majetek různých osob, jak fyzických, tak i právnických (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1287-1292).
Zde je třeba zdůraznit, že pojem „blízká časová souvislost“ dosud nebyl judikaturou jednoznačně (např. v týdnech či měsících) vymezen a v každém jednotlivém případě je proto třeba komplexně posuzovat všechny jeho okolnosti a jim odpovídající formální znaky vymezené v §116 tr. zákoníku. Touto problematikou se již ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud zabýval (byť ještě v rámci právní úpravy dle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona), např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, publikované pod č. 32/2004 ve Sb. rozh. tr., a vyslovil názor, že půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení §116 tr. zákoníku, lze ohledně znaku blízké časové souvislosti vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců .
Skutková věta rozsudku obsahuje časové údaje uvádějící „od blíže nezjištěného dne roku 2012 průběžně nejméně do počátku měsíce června 2014“, což je zcela dostačující, neboť je zde uvedeno časové rozmezí (které lze určit jako „od roku 2012 do počátku měsíce června 2014“), kdy počátek nebylo možno uvést s určitostí měsíců či dnů. Z daného znění skutkové věty je však zcela evidentní, že se obviněný trestného jednání, tedy návodu k trestnému činu krádeže dopouštěl po dobu přibližně dvou let, a to opakovaně, kdy počet dílčích útoků (krádeží páchaných obviněným I. P., jenž páchal na objednávku obviněného) byl řádově v desítkách a celková způsobená škoda na cizím majetku dosáhla částky téměř 100.000 Kč, čímž byla způsobena značná škoda. Důvodem pro skutečnost, že se počet krádeží páchaných obviněným I. P. neshoduje s počtem objednávek obviněného, je dán tím, že obviněný I. P. objednané množství součástek kradl postupně a až poté jej předal obviněnému (pro svou vlastní potřebu si ponechal minimum z odcizených součástek v celkové hodnotě přibližně nejméně 16.000 Kč, převážnou většinu odcizených součástek předal obviněnému na základě jeho konkrétních objednávek). Nadto z výpovědí obviněného I. P. vyplývá, že mezi jednotlivými jím spáchanými krádežemi, resp. jednotlivými objednávkami obviněného neuplynula doba delší než jeden měsíc.
Zcela konkrétní určení dne či měsíce či nějaké další časové podrobnosti, nejsou v projednávané trestní věci pro naplnění požadavku na časový údaj významné, a není závadou, pokud ve skutkové větě nejsou konkrétně uvedeny, neboť je zde dostatečně popsán průběh a výsledek tohoto jednání, z kterého je zřejmé, že nedošlo k překročení bližší časové souvislosti. V daném případě je popis skutku s ohledem na zákonné znaky skutkové podstaty návodu ke zločinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. b) k §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku plně vyhovující, resp. byl v daném případě naplněn znak blízké časové souvislosti ve smyslu §116 tr. zákoníku.
Vznesl-li obviněný námitku, že skutek obsažený v hypotéze trestného činu návodu ke krádeži je odlišný o hypotézy trestného činu krádeže, a je tedy třeba předpoklady ke kvalifikaci pokračujícího trestného činu hodnotit u každého zvlášť, jedná se o námitku, jež svou povahou postrádá vnitřní logiku. Návodem se rozumí účastenství na trestném činu v užším smyslu, kdy trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Platí zde zásada akcesority účastenství, kdy trestní odpovědnost účastníka závisí na trestní odpovědnosti hlavního pachatele ( srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 344). Účastník se tedy trestného činu nedopouští, nenaplňuje znaky jeho skutkové podstaty, avšak bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k jejich naplnění. V této souvislosti lze uvést, že účast osoby (§24 odst. 1 TrZ) na jednotlivých dílčích útocích pokračujícího trestného činu téhož hlavního pachatele lze za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení §116 TrZ posoudit jako jediný pokračující trestný čin spáchaný v podobě účastenství na tomto trestném činu hlavního pachatele (srov. TR NS 59/2009-T 1225), tak jak tomu je v projednávané věci.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu