ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1221.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1221/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce DRUŽBA, stavební bytové družstvo, družstvo, se sídlem v Brně, Kapucínské náměstí 100/6, identifikační číslo osoby 000 47 708, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti žalovaným 1) Ing. J. O. , a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze, Nové město, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 697 97 111, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 261/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2015, č. j. 21 Co 418/2013-187, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. dubna 2013, č. j. 36 C 261/2009-144, zamítl návrh žalobce, aby soud určil, že vlastníkem pozemku p. č. , zastavěná plocha a nádvoří o výměře 23 m ², a p. č. , zastav ěná plocha a nádvoří o výměře 17 m², nyní zapsaných na LV 1814 pro obec B., k. ú. S. (dále též „sporné pozemky“), je Česká republika. Soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. října 2015, č. j. 21 Co 418/2013-187, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když odvolání neshledal důvodné. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V předmětné věci se žalobce se domáhal určení, že vlastníkem blíže vymezených pozemků je Česká republika, přičemž tvrdil, že sám je vlastníkem budovy č. p. , garáž, nacházející se na sporných pozemcích, kdy jako vlastník sporných pozemků je v katastru nemovitostí veden žalovaný 1), který měl tyto sporné pozemky nabýt na základě dražby konané dne 29. srpna 2003. Dražba byla provedena na návrh Technické a zahradní správy města Brna s. p., v likvidaci (dále již „TaZSMB“), která prohlásila, že je vlastníkem sporných nemovitostí. Podle žalobce byla vlastnicí vždy žalovaná 2), tj. Česká republika, zatímco TaZSMB mělo náležet jen právo hospodaření. Jelikož skutečný vlastník – žalovaná 2) – nebyla účastnicí dražby, je předmětná dražba podle žalobce absolutně neplatná podle §39 obč. zák.
Pokud jde o odvolací řízení, odvolací soud zopakoval dokazování protokoly o průběhu veřejné dobrovolné dražby č. 189 a č. 188 ze dne 29. srpna 2003, v nichž se mimo jiné uvádí, že oprávnění nakládat s nemovitostmi bylo doloženo Opatřením nadřízeného orgánu 1512/1988, usnesením Národního výboru města Brna ze dne 15. prosince 1988, zapsaných na LV č. 5 pod položkou výkazu změn č. 140/1992. Dále bylo uvedeno, že právo hospodaření k vydraženému majetku má TaZSMB, jako navrhovatel dražby byl likvidátor JUDr. Jaroslav Smetana. Vydražitelem sporných pozemků byl žalovaný 1). K žalobcem tvrzené absolutní neplatnosti dražby odvolací soud uvedl, že podle ustálené judikatury je „veřejná dobrovolná dražba neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom nelze posuzovat v jiném řízení než v řízení podle §24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou.“ Dále odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 32/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/2006, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53/2006 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ). Odvolací soud vysvětlil, že určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby je možno se domáhat jen v zákonem stanovené lhůtě tří měsíců ode dne jejího konání, a může tak učinit jen některá z osob uvedených v §24 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, přičemž jiné osoby takové právo nemají a nemohou se postupem podle §80 písm. (tehdy platného) c) o. s. ř. domáhat ani jiného určení, v němž by otázka (ne)platnosti takové dražby byla posuzována jako otázka předběžná (v této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 10/2007). Odvolací soud vysvětlil i to, že ne každé jednání prováděné dražebníkem lze pokládat za veřejnou dražbu a konstatoval, že jde-li o veřejnou dobrovolnou dražbu, „musí být rovněž řádně doloženo navrhovatelovo vlastnictví, popřípadě legitimace osob, které se za vlastníka považují ve smyslu §14 odst. 4 zákona o veřejných dražbách.“ V případě, že při dokládání oprávnění navrhovatele veřejné dobrovolné dražby byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, je vlastnictví třeba požadovat vždy za řádně doložené, i kdyby se následně ukázalo, že vlastnictví svědčilo někomu jinému; odvolací soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 1770/2011. Odvolací soud po zopakování dokazování listinami dovodil, že tuto běžnou či obvyklou opatrnost dražebník při organizování a konání veřejné dobrovolné dražby zachoval, „neboť údaje, které měl k dispozici, odpovídaly zápisu v katastru nemovitostí, mj. o právu hospodaření zmíněného státního podniku a jeho likvidátor byl podle údajů v obchodním rejstříku oprávněn za státní podnik jednat a předmět dražby zcizit…“
Žalobce (dále též „dovolatel“) podal prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z toho, že „rozsudek odvolacího soudu závisel na vyřešení právní otázky, která měla být odvolacím soudem dle názoru žalobce posouzena jinak.“ Touto otázkou má podle dovolatele být to, „nakolik je třeba při žalobě, kdy žalobce tvrdí, že navrhovatel dražby není oprávněn dražbu navrhnout, neboť není ani vlastníkem nemovitosti ani k nemovitosti nemá žádné dispoziční oprávnění, zjišťovat a dokazovat tyto skutečnosti či zda se spokojit se zjišťováním toho, zda dražebník oprávnění navrhovatele veřejné dražby dobrovolné zjišťoval s běžnou opatrností, kterou na něm lze požadovat.“
Dovolatel vysvětluje, že nesouhlasí se stanoviskem odvolacího soudu, že není třeba se zabývat tím, zdali navrhovatel dražby byl oprávněn s předmětem dražby disponovat, protože dražební společnost postupovala tak, že zachovala běžnou opatrnost. Toto své tvrzení podkládá tím, že dražební společnosti byla upozorněna přípisem Magistrátu města Brna ze dne 24. dubna 2003, že předmětem dražby mají být pozemky, které jsou v majetku obce jako pozemky pod komunikacemi ve vlastnictví obce. Rovněž dražebníkovi bylo známo, „že oprávnění disponovat s těmito prostředky nepřísluší TaZSMB.“ Dovolatel dále polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu a konstatuje, že „evidence nemovitostí vedené katastrálním úřadem není a zvlášť v roce 2003 nebyla prostá omylů a chyb …“ Podle názoru dovolatele se jedná „zcela jednoznačně o případ, který je důsledkem celého řetězce porušení povinností navrhovatele dražby, dražebníka, katastrálního úřadu, obce a státu, které všechny dohromady umožnily, aby se uskutečnila dražba na základě návrhu subjektu, který k tomuto návrhu nebyl vůbec oprávněn.“
Dovolatel následně podáním ze dne 2. května 2016 své dovolání doplnil, v němž dále rozebírá svou dovolací argumentaci směřující ke zpochybnění správnosti dovoláním napadeného rozsudku.
K dovolání žalobce se písemně vyjádřila žalovaná 2) s tím, že podle jejího názoru dovolatel v dovolání nevymezil splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nevymezil právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř., přičemž dovolací argumentace směřuje proti skutkovým zjištěním. V neposlední řadě je ve vyjádření uvedeno, že " žalobce měl možnost tvrzenou neplatnost dražby prokázat v řízení podle ust. §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, když byl také účastníkem dražby, avšak na základě tohoto řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 361/2003, které dopadlo v neprospěch žalobce, tato nebyla vyslovena."
Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu odmítl.
Dovolání je toliko právní polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu, neboť dovolání neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hlediska považuje za splněné. Dovolatel řádně nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v §237 o. s. ř.; neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel přípustnost dovozoval z toho, že „rozsudek odvolacího soudu závisel na vyřešení právní otázky, která měla být odvolacím soudem dle názoru žalobce posouzena jinak.“ Z takto vymezeného tvrzení ovšem nelze dovozovat naplnění požadavků kladených na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. To, že rozsudek odvolací soudu závisí na vyřešení právní otázky, která tímto odvolacím soudem má být vyřešena jinak , jinými slovy, že odvolací soud měl provést odlišné právní hodnocení, nelze chápat jako vymezení jednoho z výše uvedených hledisek přípustnosti dovolání. Přitom úkolem Nejvyššího soudu nepochybně není, aby sám dovozoval, co z takto dovolatelem obecně zformulované argumentace je podřaditelné pod případné procesní pochybení odvolacího soudu ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V této souvislosti lze rovněž připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015 (všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“
Nad rámec výše uvedeného nedostatku dovolání lze poukázat i na to, že argumentace dovolatele se vztahuje výhradně k otázkám skutkovým, tj. k hodnocení, resp. provedení důkazů odvolacím soudem. Pokud dovolatel upozorňuje na to, že dražební společnost byla upozorněna přípisem Magistrátu města Brna ze dne 24. dubna 2003, že předmětem dražby mají být pozemky, které jsou v majetku obce jako pozemky pod komunikacemi ve vlastnictví obce, resp. že dražebníkovi bylo oznámeno, že „že oprávnění disponovat s těmito prostředky nepřísluší TaZSMB“ , případně že „evidence nemovitostí vedené katastrálním úřadem není a zvlášť v roce 2003 nebyl prostá omylů a chyb …“ , vždy se jedná o skutkové otázky, které byly posuzovány soudem prvního stupně, resp. odvolacím soudem. I kdyby dovolatel řádně vymezil hledisko přípustnosti podle §237 o. s. ř. (což neučinil, jak Nejvyšší soud konstatoval výše), tak k těmto dovolacím námitkám skutkového charakteru by dovolací soud nemohl přihlížet, neboť v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž vycházel při rozhodování odvolací soud, ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014).
Podle §241b o. s. ř. může být dovolání, které neobsahuje to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Doplnění dovolání ze dne 2. května 2016 tyto náležitosti neobsahuje, ale i kdyby je obsahovalo, Nejvyšší soud by k tomuto doplnění dovolání nemohl přihlédnout, jelikož bylo podáno po uplynutí lhůty k dovolání.
Lze tedy uzavřít, že shora vymezeným předpokladem přípustnosti dovolání se dovolateli nepodařilo založit přípustnost jeho dovolání, když řádně nevymezil hlediska přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. a skutková polemika v dovolání je právně bezpředmětná.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok II. o náhradě nákladů dovolacího řízení (vzhledem k absenci písemného vyjádření žalovaného 1/ k podanému dovolání) netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované 2) v souvislosti s podáním jejího písemného vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná 2/ nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná 2) nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015), ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. července 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu