ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1288.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1288/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce K. Š. , zastoupeného JUDr. Markétou Sládkovou, se sídlem v Praze 4, Krhanická č. 360/26, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, IČO 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 424/16, o zaplacení 218.625 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 42/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2013, č. j. 30 Co 409/2013-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 40/2004.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem odmítl odvolání žalované a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pod bodem II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 5.950 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 23. 12. 2012 do zaplacení, jinak rozsudek do částky 209.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 23. 12. 2012 do zaplacení potvrdil. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů před soudem prvního stupně a odvolacím soudem.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu, kde uvedl, že nesouhlasí se stanovením výše zadostiučinění, které podle něho odporuje stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 i dalším rozhodnutím Nejvyššího soudu. Dovolatel namítal, že byla nedůvodně stanovena základní částka na nejnižší hranici, namítal údajnou složitost řízení a standardní významnost řízení pro dovolatele i vliv postupu soudů během předmětného řízení.
Nejvyšší soud České republiky přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
K námitkám dovolatele proti výši percentuální úpravy základní částky odškodnění je třeba uvést, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Otázka dovolatele, zda soudy postupovaly správně, když základní částku určily na nejnižší možnou částku, nemůže založit přípustnost dovolání. Ačkoli je částka 15.000 Kč pouze částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009), tak úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012) a i v případě extrémní délky řízení lze vyjít pouze ze základní částky, pokud k navýšení neshledá soud důvody. V případě dovolatele ani jeden soud neshledal žádný důvod pro zvýšení základní částky; přičemž platí, že neshledá-li tedy odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013).
Ani další otázka dovolatele, zda posuzované řízení bylo složité, nemůže založit přípustnost dovolání. Odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když vzal v úvahu skutkovou složitost věci a uvedl, že ve věci bylo nutné provádět složité dokazování pomocí několikatera znaleckých posudků a věc byla projednávána na 2 stupních soudní soustavy (srov. Stanovisko, zejm. část IV., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2147/2011).
Při posouzení otázky významu řízení pro dovolatele vycházely oba soudy z judikatury dovolacího soudu i Evropského soudu pro lidská práva, když uvedly, že žaloba na vyklizení pozemku nespadá do kategorie rozhodnutí s přednostním vyřízením a jedná se proto o řízení se standardním významem pro dovolatele. Taktéž otázka postupu soudů v řízení vedeného u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 40/2004 byla řádně zohledněna do celkově přiznané náhrady nemajetkové újmy.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř. nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu