ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1545.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1545/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobců a) M. Š. , právně zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická č. 1659/4 a b) Klubu právní podpory, nadace v likvidaci , identifikační číslo osoby 457 68 587, se sídlem v Praze 5, Šárovo kolo č. 2/981, právně zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková č. 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 241/2008, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2013, č. j. 28 Co 10/2013-432, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 1. 2012, č. j. 34 C 241/2008-310, rozhodla, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku 15 000 Kč s ročními úroky z prodlení z částky 15 000 Kč od 7. 10. 2007 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Soud prvního stupně dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce a) domáhal zaplacení částky 85 000 Kč s ročními úroky z prodlení z částky 85 000 Kč od 7. 10. 2007 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů (výrok II). Soud prvního stupně dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce b) domáhal zaplacení částky 60 000 Kč s ročními úroky z prodlení z částky 60 000 Kč od 24. 10. 2007 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV a V).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2013, č. j. 28 Co 10/2013-432, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé žalobce a) (výrok II) a v souvisejícím výroku o nákladech řízení (výrok IV) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku žalobce b) ve věci samé (výrok III) a o výroku o nákladech řízení mezi žalobcem b) a žalovanou (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku ve vztahu k žalobci b) uvedl, že konstatování porušení práva je v jeho případě přiměřené a poskytnutí zadostiučinění v penězích není důvodné. Konstatoval, že řízení nemělo zvýšený význam pro účastníka, když žalobce neuplatnil žádné tvrzení umocňující hloubku zásahu. Naopak v případě žalobce b) byla nařízena likvidace nadace a za takové situace je význam vykonávacího řízení pro žalobce b) nepatrný, navíc se sám žalobce b) podílel na délce řízení, když paralelně zahájil exekuční řízení k vymožení shodné pohledávky a tudíž od tohoto okamžiku další průběh vykonávacího řízení ztratil smysl.
Proti tomuto rozsudku, v rozsahu výroku II ve věci samé podal žalobce b) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolatel namítá, že odškodňovací řízení nebylo vůbec složité, že se nepodílel na délce řízení, když pouze využíval dostupné opravné prostředky. Dovolatel dále namítal, že řízení je pro něho velmi významné, když je v jeho zájmu dosáhnout co nejrychlejšího vydání meritorního rozhodnutí a skočit řízení tak, aby mohla být likvidace dokončena. Za nesprávný považuje názor odvolacího soudu, že bylo zahájeno exekuční řízení k vymožení pohledávky, a proto i další průběh vykonávacího řízení ztratil svůj účel, kdy má dovolatel za to, že takový názor odporuje právnímu závěru Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002. Dovolatel dále poukazuje na to, že kompenzační řízení je samo o sobě nepřiměřeně dlouhé, a proto odškodnění ve formě konstatování porušení práva je nedostatečné, jelikož odškodnění by mělo plnit preventivně-satisfakční funkci, přičemž odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09. Dovolatel uzavřel, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud věc nesprávně posoudily a odchýlily se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a navrhnul, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce stručně uvedla, že soud správně zjistil skutkový stav, věc správně právně posoudil a řádně odůvodnil a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popř. zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“, odmítl, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je vystavěno na závěru, že řízení, postižené nepřiměřenou délkou řízení, není řízení se zvýšeným významem pro účastníka. U exekučního řízení není typicky presumován zvýšený význam řízení pro poškozeného ( a contrario Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněnému pod R 58/2011), a proto bez dalších okolností ho nelze postavit nalézacím řízením naroveň. Subjektivně může být význam řízení ovlivňován i okolnostmi na straně účastníka, pro které se zásah nepřiměřenou délkou řízení dotýká účastníka intenzivněji; zde se již vyžaduje, aby žalobce ve sporu takové tvrzení prokázal (Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, §31a). Žalobce by však zvýšený význam řízení, tak jak je uvedený v dovolání, tj. že bylo v jeho zájmu vydání co nejrychlejšího meritorního rozhodnutí tak, aby mohla být likvidace žalobce skončena, musel před soudy nižších stupňů tvrdit a prokázat, což neučinil (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, a ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3028/2011).
Ani další námitka, týkající se účelnosti vedení exekučního řízení nemůže založit přípustnost dovolání, když v rozsudku ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněném pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že „předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné.“ Skutečnost, že odvolací soud dovodil, že vykonávací řízení, poté, co bylo zahájeno exekuční řízení, je již neúčelné a nemůže mít vliv na význam řízení pro účastníky, je proto v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
K další námitce vznesené dovolatelem dovolací soud opakovaně uvádí, že zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, spočíval na jiných skutkových okolnostech a týkal se žaloby na ochranu osobnosti a nikoli odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Otázkou účelu zadostiučinění a jeho případného sankčního charakteru se zabýval dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, ve kterém vyjádřil názor, že nekompenzační odškodnění represivní povahy nemá oporu v českém právním řádu, a proto takový účel v souvislosti s odpovědností státu za škodu odmítl.
Ani námitka dovolatele, týkající se prodlužování řízení z důvodu, že žalobce podává různé opravné prostředky, nemůže založit přípustnost dovolání, jelikož z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by odvolací soud, v rozporu s dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, k tíži žalobce z hlediska prodloužení délky řízení přihlížel k tomu, že využíval dostupných opravných prostředků.
I poslední námitka dovolatele, týkající se odškodňovácí samotného kompenzačního řízení, dovolací soud poukazuje na rozsudek ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, kde konstatoval, že „zvýšit základní částku za příslušný časový úsek lze v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé, a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne, do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení“ (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). V usnesení ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013, pak Nejvyšší soudu výslovně uvedl, že „případné zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřeně dlouze vedeného kompenzačního řízení je … možné, avšak pouze k návrhu poškozeného.“ Přičemž skutečnost, že žalobce žádal o zvýšení zadostiučinění z důvodu délky kompenzačního řízení, z obsahu spisu nevyplývá.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř. nezdůvodňuje.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu