ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.156.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 156/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce Ing. L. B. , zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalovanému J. P. , o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 C 18/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. července 2015, č.j. 1 Co 21/2015-287, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů do v olacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou v označené věci domáhal v řízení o ochranu osobnosti náhrady nemajetkové újmy v celkové výši 150.000,- Kč za dva tvrzené neoprávněné zásahy do svých osobnostních práv. V prvém případě požadoval z tohoto titulu finanční satisfakci ve výši 50.000,- Kč, kdy zásah do jeho osobnostní sféry měl spočívat v tom, že žalovaný, jako otec žalobcovy manželky, v období od listopadu 2009 do 19. října 2010, opakovaně pobýval proti vůli žalobce v obydlí žalobce v rodinném domě v P., který byl ve společném jmění manželů – žalobce a jeho (bývalé) manželky Y. B.. Druhé dotčení osobnostních práv žalobce mělo spočívat ve fyzickém napadení žalobce žalovaným v noci z pátého na šestého října roku 2010, kdy v kuchyni tohoto rodinného domu žalovaný žalobce povalil na zem a svázal mu ruce šátkem.
Krajský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. října 2014, č.j. 24 C 18/2011-233, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný pobýval v domě na základě žádosti manželky a dcer žalobce, které měly obavy z žalobcova agresivního chování vůči nim. Ruce žalovaný žalobci svázal šátkem a nechal je svázané až do příchodu policie poté, co ho žalobce napadl dřevěnou tyčí a způsobil mu i zranění.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně posoudil věc podle §11 násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) a Listiny základních práv a svobod. Dospěl k závěru, že protiprávnost pobytu žalovaného v domě vylučoval souhlas s jeho vstupem do bytu a s jeho pobytem tam ze strany manželky a dcer žalobce, které v obydlí rovněž žily. Uvedl, že z hlediska správy domu ve společném jmění manželů se navíc v případě dočasného pobytu osoby blízké nejednalo o záležitost přesahující obvyklou správu majetku, kterou by nemohla vykonat manželka žalobce samostatně bez souhlasu žalobce (§145 odst. 2 obč. zák.), a proto souhlas žalobce nebyl za této situace nutný, když se podle čl. 12 odst. 3 Listiny základních práv a svobod jednalo o dovolený zásah do nedotknutelnosti obydlí žalobce činěný v zájmu ochrany práv a svobod druhých, přiměřený ke všem zmíněným okolnostem i ve smyslu čl 4 odst. 4 Listiny.
Svázání rukou žalobce žalovaným soud prvního stupně posoudil jako nutnou obranu žalovaného, když nebyla zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku žalobce vůči žalovanému.
Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 8. července 2015, č.j. 1 Co 21/2015-287, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a na jeho základě dospěl k zcela správným závěrům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které následně v zastoupení dovolatele sepsal jeho (soudem ustanovený) zástupce z řad advokátů.
Dovolatel spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání v naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §237 o.s.ř., konkrétně pak v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, která jím dosud nebyla řešena.
Za základní a podstatnou otázku dovolatel považuje, zda měl žalovaný právo pobývat v bydlišti žalovaného z nějakého právního důvodu proti vůli a za nesouhlasu žalobce jako vlastníka obydlí; resp. zda silnější než nesouhlas žalobce byl souhlas jeho manželky . Tuto otázku považuje za dosud neřešenou v judikatuře Nejvyššího soudu a má za to, že Nejvyšší soud má věc posoudit tak, že za situace, kdy existovala na straně žalovaného a jeho dcery nepřeberná řada míst a možností, kam se mohli ubrat, pokud se jim v daném obydlí dovolatele nelíbilo, tak to měli učinit, resp. měl to učinit především žalovaný, když věděl o nesouhlasu žalobce jako jednak vlastníka a jednak majitele obydlí, že si nepřeje, aby žalovaný v jeho obydlí pobýval. Formuluje pak šest dovolacích otázek, a to:
1) Jsou osobnostní práva ohledně nedotknutelnosti obydlí jako výlučně individuální vázána pouze na konkrétní fyzickou osobu nebo jsou sdílena i ostatními členy společné domácnosti?
2) Existuje v českém právním řádu údajné právo občana na návštěvu cizího bytu, resp. údajné právo občana na pozvání do cizího bytu ?
3) Existuje v českém právním řádu údajné zákonné zmocnění občana na výkon dozoru nad majitelem a současně i uživatelem a bydlícím v bytě?
4) Existuje v českém právním řádu zákonné zmocnění libovolného občana, aby si za účelem dozoru nad majitelem, bydlícím a uživatelem bytu přisvojil pravomoci výlučně orgánů veřejné moci, jako např. policie, obce soudů, apod.?
5) Ztotožňuje se dovolací soud s judikaturou Ústavního soudu ČR o tzv. opomenutých důkazech prezentovanou zejména nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9. 1. 2008 pod sp. zn. II. ÚS 1437/07, dále nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2011 pod sp. zn. I. ÚS 3067/10, dále nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 pod sp. zn. II. ÚS 1437/07, dále nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 20. 4. 2011 pod sp. zn. IV. ÚS 3309/07 i nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2013 pod sp. zn. I. ÚS 3270/12 s následky hrubého zásahu do spravedlivého procesu ?
6) Má občan právo bránit nedotknutelnost svého obydlí třeba i fyzicky svépomocí, aniž by to pro něj mělo nepříznivé trestněprávní či občanskoprávní následky?
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil tak, že s rozsudkem vrchního soudu souhlasí, dovolání proti němu odmítá v plném rozsahu a žádá, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Nejvyšší soud předně připomíná závěry, které učinil např. ve svém usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 5196/2014 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), a to, že z ustanovení §241a odst. 5 o.s.ř. vyplývá, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, když k podání učiněnému samotným účastníkem řízení Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu nepřihlíží.
Z tohoto důvodu Nejvyšší soud v posuzované věci nepřihlížel k podání označenému jako dovolání, které sepsal sám dovolatel, nýbrž k dovolání, které v zastoupení dovolatele sepsal jeho advokát.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Vyloženým zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.
Především je třeba opět zmínit skutečnost, že žalobce se v rámci podané žaloby domáhal náhrady nemajetkové újmy v penězích z titulu dvou jím tvrzených samostatných zásahů do jeho osobnostní sféry. V prvém případě požadoval finanční satisfakci ve výši 50.000,- Kč s odůvodněním, že žalovaný svým jednáním měl zasáhnout do obydlí žalobce – tedy do jeho práva na soukromí.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání podle §237 o.s.ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
S ohledem na skutečnost, že u tohoto nároku bylo odvolacím soudem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč kdy co do této částky náhrady nemajetkové újmy v penězích byla žaloba zamítnuta, procesní předpis vylučuje případnou přípustnost dovolání proti tomuto výroku ve věci samé. V této části proto bylo dovolání žalobce odmítnuto podle ustanovení §243 odst. 1 o.s.ř.
V této souvislosti jen jako obiter dictum Nejvyšší soud poznamenává, že soud prvního stupně konstatoval, že pro účely ochrany obydlí platí, že vlastnictví nemovitosti není podstatné, když důležitá je oprávněnost užívání věci. Soud připomněl, že žalovaný vstupoval a pobýval v obydlí žalobce se souhlasem jeho manželky a dcer žalobce (tj. dcery a vnuček žalovaného), které v tomto obydlí rovněž žily . Soud pak zcela přiléhavě dovodil, že tento souhlas je okolností vylučující protiprávnost jednání žalovaného . Pro úplnost dovolací soud dodává, že otázku oprávněnosti vstupu do cizího obydlí a pobytu v něm Nejvyšší soud opakovaně řešil např. v trestním řízení při aplikaci §238 trestního zákoníku, kdy např. v usnesení ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 8 Tdo 1417/2005, konstatoval, že kritériem oprávněnosti zásahu do nedotknutelnosti obydlí ve smyslu ustanovení čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a §238 tr. zák. není sám o sobě souhlas či nesouhlas osoby, která je vlastníkem objektu, v němž se nachází určité obydlí, nýbrž souhlas či nesouhlas osoby, která v objektu oprávněně bydlí. Proto souhlas oprávněné osoby (např. dcery, která v bytě bydlí společně se svými rodiči) se vstupem jiného do bytu vylučuje neoprávněnost, a tím i trestnost činu, spočívajícího ve vniknutí do uzamčené místnosti, která je součástí bytu, byť se jedná o místnost užívanou dalšími oprávněnými osobami, které k tomu nedaly souhlas . Obdobně v usnesení ze dne 20. srpna 2008, sp. zn. 7 Tdo 1045/2008, Nejvyšší soud uvedl, že zákonný znak „neoprávněně“ , který je součástí skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody, není naplněn, jestliže ten, kdo do cizího bytu vstoupí, k tomu má relevantní souhlas některé z osob, které v bytě oprávněně bydlí (viz č. 28/1997 Sb. rozh. tr.) a v usnesení ze dne 27. března 2008, sp. zn. 11 Tdo 41/2008 pak dospěl k závěru, že pokud je oprávněným uživatelem domu nebo bytu udělen souhlas jiné osobě s jejím vstupem do domu nebo bytu, nemůže tato třetí osoba vstupem spáchat trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., a to ani tehdy, když další oprávněné osoby s takovým vstupem nesouhlasí .
Ve vztahu k druhému žalovanému zásahu, tedy údajnému fyzickému napadení a omezení osobní svobody žalobce, dovolací soud odkazuje na skutečnost, že dovolatel oznamuje důvod přípustnosti dovolání podle §237 o.s.ř. tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázky, která jím dosud nebyla řešena. Pouze však druhý z těchto důvodů dovolatel přiřazuje k obecné otázce týkající se pobytu žalovaného v bydlišti žalobce, přes nesouhlas žalobce jako vlastníka obydlí. Tato otázka se však může vztahovat výlučně k prvnímu z tvrzených zásahů (kdy – jak již bylo vyloženo, není dovolání ze zákona přípustné). Pokud pak dovolatel formuluje šest dalších otázek, žádnou z nich nepřiřazuje k některému ze čtyř předpokladů, které by byly způsobilé založit přípustnost dovolání.
Pro úplnost dovolací soud připomíná, že ve spojitosti s incidentem mezi žalobcem a žalovaným Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 16. září 2015, č.j. 30 Cdo 1772/2015-117, konstatoval, že dovolatel byl přestupkově stíhán z fyzického napadení dvou osob, jimž měl způsobit popsaná zranění, přičemž z obsahu spisu nevyplývá ani náznak, že by se dovolatel tohoto fyzického napadení nedopustil, takže již s ohledem na obecnou (materiálnímu právnímu státu imanentní) zásadu ex ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže; k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. listopadu 2009, sp. zn. III. ÚS 1285/09, nebo ze dne 14. srpna 2001, sp. zn. II. ÚS 265/99) . Potud úvahy soudů obou stupňů vycházející ze zjištěného skutkového stavu lze považovat za přiléhavé.
Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Z uvedených skutečností vyplývá, že nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) tedy toto dovolání jako nepřípustné i v případě druhého výroku ve věci samé odmítl ve smyslu ustanovení §243c odst.1 a 2. o.s.ř. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu