ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.178.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 178/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně PREFA MAJETKOVÁ a.s., IČ 25296736, se sídlem v Pardubicích, Husova 456, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 89/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, č. j. 30 Co 104/2015-278, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 12. 2014, č. j. 26 C 89/2014-57, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, č. j. 30 Co 104/2015-278, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 4. 2015. č. j. 30 Co 104/2015-278, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 12. 2014, č. j. 26 C 89/2014-57, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 160 820 000 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrokem I). Současně odvolací soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 600 Kč (výrokem II).
Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího jednak v korupčním jednání Finančního úřadu v Pardubicích (dále jen „FÚ Pardubice“) v rámci konkurzního řízení vedeného Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000 a vyhlášeného na majetek společnosti RASTRA AG-CZ a.s. (dále jen „RAG“), které žalobkyně konkretizuje jako spolupráci FÚ Pardubice s účetní firmou RPIC Pce s.r.o. na nezákonném sestavení počátečních zůstatků ke dni vstupu úpadce do konkurzu, a jednak v tom, že „FÚ Pardubice vědomě nezákonně podal trestní oznámení na zástupce a společníky úpadce RAG, prokuristy Prefa Pardubice a.s. a zástupce většinových konkurzních věřitelů.“
Včas podaným dovoláním napadla žalobkyně nejen rozsudek odvolacího soudu (a to v plném rozsahu), ale výslovně též rozsudek soudu prvního stupně, který však v dovolacím řízení přezkoumávat nelze. Z ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení §201 občanského soudního řádu je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení v rozsahu, v němž se týkalo rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4. 12. 2014, č. j. 26 C 89/2014-57, podle §243b a §104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Dovolání, které žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 4. 2015, č. j. 30 Co 104/2015-278, Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Žalobkyně v úvodu dovolání uvádí, že přípustnost dovolání dovozuje ve smyslu §237 o. s. ř. od toho, že:
„1) Kolize jednání nalézacího a odvolacího soudu v rozporu s povinností dle čl. 10 Ústavy ČR respektovat čl. 14 Trestněprávní úmluvy o korupci č. 70/2002 Sb.m.s. a čl. 6 Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb., který je označen ‚Trestné činy praní výnosů zločinu‘, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena,
2) mnohonásobné kolize jednání nalézacího a odvolacího soudu se závaznými ustanoveními procesního práva nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny nebo procesní právo bylo nalézacím a odvolacím soudem aplikováno v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a
3) korupční legalizace výnosů z trestné činnosti, bezdůvodné obohacení organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, na úkor žalobce, získaných útokem na vlastnická práva žalobce prostřednictvím nezákonného trestního řízení proti zástupcům žalobce a společníkům úpadce RASTRA AG-CZ a.s. a prostřednictvím konkurzního řízení úpadce RASTRA AG-CZ a.s., která je dokonávána prostředky popření práva na spravedlivé soudní řízení v řízeních o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.“
Výše citované body 1) až 3) dovolání však neobsahují vymezení důvodu dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Námitky žalobkyně obsažené dále v dovolání (jež čítá dohromady 123 stran textu a seznam příloh) jsou značně nekoncentrované, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soudní soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie. Podání je psáno způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný. Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též nižších článků soudní soustavy, z nichž žalobkyně vyvozuje závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, vlastní tvrzení a dedukce. Námitky žalobkyně jsou značně nekoncentrované a nezřídka se míjí s tím, co je podstatou v dovolání řešené věci, tj. s otázkou, zda byl naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu jako jeden z nutných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu.
V části dovolání týkající se bodu 1) není pro nesrozumitelnost formulovaných námitek zcela zřejmé, proti čemu žalobkyně brojí. Navzdory výše uvedenému je ovšem přeci jen srozumitelná námitka žalobkyně uvedená v této části dovolání, že soudy učinily tzv. souhrnné zjištění. Uvedená námitka však nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť soudy respektovaly judikaturu soudu dovolacího týkající se nepřípustnosti souhrnných zjištění a v souladu s ní svá rozhodnutí odůvodnily (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2337/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3655/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2912/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 438/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1324/2015). Mínila-li žalobkyně uvedenou námitkou, že je rozsudek soudu nepřezkoumatelný (jeho skutkové a právní závěry vycházejí ze souhrnného zjištění), pak s ní nelze s ohledem na výše uvedené souhlasit.
Námitka žalobkyně v části dovolání týkající se bodu 2), že pokud odvolací soud tvrdí, že nárok nelze shledat důvodným ani podle obecných ustanovení o náhradě škody podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., pak odvolací soud opět ignoroval povinnost podle §13 zákona č. 89/2012 Sb., a to poskytnout žalobkyni přesvědčivé vysvětlení, proč jednal v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud totiž v daném případě v souladu s judikaturou soudu dovolacího neaplikoval ustanovení §420 zákona č. 40/1964 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3370/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1481/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2032/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1338/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3929/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10, usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ), a na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že svůj závěr dostatečně nezdůvodnil.
Námitka žalobkyně uvedená v části 2), že „odvolací soud jednal bez ohledu na ustanovení §212 věta první o. s. ř. a nezabýval se odvoláním žalobce a zejména …“, že „nalézací soud ani neprovedl formální kontrolu žaloby, protože žaloba ze dne 1. 7. 2014 měla 312 stran a doplnění příloh, to je důkazů, mělo 129 stran a …“ (podle názoru dovolacího soudu se námitka vztahuje k závěru odvolacího soudu o tom, že nepřihlíží k připojeným listinám z důvodu, že tyto listiny nemají žádný bezprostřední vztah k projednávané věci, tak jak byl nárok žalobkyně vymezen), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolací soud připomíná, že soud nemá zákonnou povinnost provést všechny důkazy, které procesní strany navrhly - §120 odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5197/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2577/15, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 714/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4362/2011). Odvolací soud dostatečně odůvodnil, z jakých důvodů navrhované důkazy neprovedl.
V části dovolání týkající se bodu 3) žalobkyně převážně rozvádí svou úvahu, že předchozí postup soudů v řízení byl ovlivněn korupcí a tlakem justiční (konkursní) mafie, která vedla k zneužívání sankce podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř., k „fabulaci překážky litispendence“, k odepření spravedlnosti, apod. Tato část neobsahuje jakoukoliv právní argumentaci (či snad právní otázku), a přípustnost dovolání zde tedy rovněž nemůže být shledána. Žalobkyně dále rozebírá rozsah korupce v příslušných soudních institucích či jiných státních orgánech a bez jakýchkoliv souvislostí se věnuje problematice vyloučení některých soudců Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Žalobkyně v této části velmi obsáhle uvádí také tvrzení týkající se jiných sporů, účastníků a věcí, které nejsou pro tuto věc významné. Následně vysvětluje – opět mimo kontext – „neomarxistický výklad vlastnických práv“.
Žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitku, která je v dovolání uvedena (vysvětlení, proč jednání ve prospěch justiční /konkurzní/ mafie, „na úkor žalobce, není důvodem pro vyloučení ve věci jednajících soudců, nebylo žalobci poskytnuto, protože jím není a nemůže být to, že odvolací soud neshledal, že by řízení bylo postiženo zmatečnostní vadou /§229 o. s. ř./, nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí“). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobkyně blíže specifikovala, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15).Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobkyně pro jednotlivé dovolací důvody za splněný. Dovolání tak v části obsahující další námitku žalobkyně trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Jelikož žalobkyně podala dovolání proti oběma výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), a v části není přípustné (§237 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 8. listopadu 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu