ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.21.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 21/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Mgr. E. Č., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 166 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 152/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2015, č. j. 21 Co 221/2015-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 1. 2015, č. j. 18 C 152/2014-47, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 10. 2015, č. j. 18 C 152/2014-72, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 166 600 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žalovaná částka, ohledně níž byla žaloba zamítnuta, činí 1 166 600 Kč. Výrokem II ve výroku o nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává. Výrokem III rozhodl, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Výrokem IV uložil soudu prvního stupně opravit výrok I tak, aby byl v souladu s jeho vyhlášením dne 15. 1. 2015.
Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody jako ušlého zisku, které jí měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu a nepřiměřené délky v dědických řízeních vedených u Státního notářství v Praze 4 pod sp. zn. 4 D 266/79 (projednáno dědictví po matce žalobkyně) a Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 D 300/95 a 34 D 300/95 (projednáno dědictví po otci žalobkyně).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Námitky, že v dědickém řízení bylo povinností notáře zajistit (když již předmětnou garáž zahrnul do dědického řízení sp. zn. 4 D 266/79 po matce žalobkyně), aby vlastnické právo otce žalobkyně bylo řádně zapsáno do katastru nemovitostí, že porušení této povinnosti ze strany notářů musí být hodnoceno jako odpovědnostní titul a že povinností notáře je vyhledat majetek zůstavitele, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládají, neboť na nich své rozhodnutí odvolací soud nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že s výjimkou dodatečného projednání dědictví po otci žalobkyně v řízení sp. zn. 34 D 300/95 jsou nároky žalobkyně promlčeny.
Žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitky, které jsou v dovolání uvedeny (že její nárok nemůže být promlčen, že věc má pro ni vyšší význam, že se odvolací soud nevypořádal s vadným postupem notářů, který měl za následek, že žalobkyně nemohla svůj majetek po řadu let řádně užívat, čímž jí vznikly majetková škoda i nemajetková újma v žalované výši a že soud nepřihlédl k jejímu tvrzení o nepřiměřené délce řízení).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva, od jejichž řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobkyně pro jednotlivé dovolací důvody za splněný. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobkyně trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), a v části není přípustné (§237 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 4. července 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu