ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2386.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2386/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., identifikační číslo osoby 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 49/2013 (původně též 18 C 50/2013 a 18 C 334/2013), o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, č. j. 16 Co 98/2015-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce v žalobě blíže označených správních řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“), přičemž žádná z částek požadovaného zadostiučinění za jednotlivá správní řízení nepřevýšila částku 50 000 Kč.
Napadeným rozsudkem k odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I. odmítl odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku o věci samé v rozsahu částky 257 498,83 Kč, neboť žádná z částek požadovaného zadostiučinění za jednotlivá správní řízení nepřevýšil částku 10 000 Kč, a ve zbývající části v rozsahu částky 34 999,98 Kč v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně výrokem II. potvrdil rozsudek soudu ve výroku, kterým bylo konstatováno, že nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, který v tam označených případech nerozhodl ve lhůtě stanovené v ustanovení §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., bylo porušeno právo žalobce, jakož i ve výroku, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Konečně odvolací soud výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, kterým bylo dovolání žalobce odmítnuto, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť proti tomuto rozhodnutí je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících ze shora označených správních řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požadovala zadostiučinění v penězích.
Dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl potvrzen zamítavý výrok o věci samé, není přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o samostatných nárocích nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč.
Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, např. z usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod č. 28, oprávnění podat dovolaní (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, která je odstranitelná tím, že dovolací soud takové rozhodnutí zruší.
Dovolání žalobkyně proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl potvrzen vyhovující výrok o věci samé ohledně konstatování porušení práva v tam označených řízeních, není subjektivně přípustné, proto dovolací soud v tomto rozsahu dovolání odmítl, neboť bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn [§218 písm. b) a §243c odst. 3 o. s. ř.].
Námitky žalobkyně vytýkající odvolacímu soudu vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, pokud je dovolání přípustné.
Dovolání napadající rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, není ve smyslu §237 o. s. ř., neboť je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, ke které dovolací soud dospěl v téměř identickém sporu týchž účastníků (není zde zřejmý rozdíl v okolnostech daných případů) a podle které o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/2015). Dovolatelka se přitom vůči této judikatuře dovolacího soudu nijak nevymezuje.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 9. listopadu 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu