ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.254.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 254/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců: a) W. H. , b) B. E. G. , c) J. P. H., a d) J.-S. H. , všech zastoupených Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalovanému: Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a. s., IČ 48173398, se sídlem v Jablonném nad Orlicí, Slezská 350, zastoupenému JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 64/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2015, č. j. 3 Co 376/2013-291, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného částku 4.114,- Kč jeho zástupci JUDr. Jiřímu Slezákovi, advokátu se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Hradci Králové (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. dubna 2013, č. j. 16 C 64/2008-229, uložil žalovanému povinnost zaslat na adresu žalobce a) písemnou omluvu tohoto znění: „Omlouváme se, že jsme v době od 13. července 2006 do 26. července 2007 v rozporu s nařízením soudu přerušili dodávku pitné vody do domu v L.“ Co do zbytku navrhovaného textu omluvy žalobu zamítl. Dále přiznal každému z žalobců a) a b) náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 50.000,- Kč a každému z žalobců c) a d) ve výši 40.000,- Kč. Co do zbývající požadované částky žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze skutečnosti, že dne 13. července 2006 žalovaný přerušil dodávku pitné vody do domu obývaného žalobci z důvodu existujícího dluhu na vodném ve výši 5.916,- Kč, který narůstal podle odebrané vody a který byl uhrazen až ke dni 21. srpna 2006. Žalobci se bránili přerušení dodávky pitné vody žalobou u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, který předběžným opatřením žalovanému nařídil okamžitě dodávku pitné vody obnovit a posléze tuto povinnost nařídil i rozsudkem. Žalovaný povinnost uloženou předběžným opatřením nesplnil a dodávku pitné vody obnovil až dne 26. července 2007. Žalobci sice měli u domu studnu, ta ale podle jejich tvrzení umožňovala pouze provizorní dodávku vody užitkové. Žalovaný uvedl, že dodávku pitné vody po splacení dlužného vodného neobnovil z toho důvodu, že sami žalobci odmítali uzavřít písemnou smlouvu o odběru vody, která musela být podle názoru žalovaného po nabytí účinnosti novely zákona o vodovodech a kanalizacích č. 76/2006 Sb., nově uzavřena v písemné formě. Obec dala souhlas se zásobováním pitnou vodou náhradním způsobem v cisternách a voda byla takto dodávána do 1. listopadu 2006, neboť poté hrozilo poškození cisteren mrazem.
Soud prvního stupně uvedl, že do doby zaplacení dlužného vodního a stočného bylo přerušení dodávky pitné vody oprávněné, nikoliv však v době následující. Krajský soud v Hradci Králové konstatoval, že si žalovaný neprávně vyložil právní předpis, neboť v daném případě se jednalo o smluvní odběr, přestože nebyla mezi oběma stranami uzavřena příslušná písemná smlouva. Bylo povinností žalovaného po zaplacení dlužné částky žalobci dodávku pitné vody obnovit. Soud prvního stupně konstatoval existenci neoprávněného zásahu do práva žalobců na zdravé životní prostředí, které zahrnuje i odpovídající poměry hygienické. Proto návrhu žalobců, a to jak na tzv. morální satisfakci, tak na přiměřenou náhradu nemajetkové újmy v penězích vyhověl.
Rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, kterými byla žaloba ve věci samé zčásti zamítnuta (výroky IV., VI. a VIII.) napadli odvoláním žalobci. Žalovaný odvoláním napadl (s výjimkou výroku I., kterým mu bylo uloženo omluvit se prvnímu žalobci) výroky uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo žalobě zčásti vyhověno (výroky III., V., VII. a IX.). Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 10. března 2015, č. j. 3 Co 376/2013 – 291, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na náhradu nemajetkové újmy v penězích zamítl, v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl znovu o náhradě nákladů řízení. Odvoláním nenapadený výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o přisouzené omluvě žalobci a) zůstal beze změny.
Odvolací soud uvedl, že v souzeném případě sice došlo k zásahu do osobnostních práv žalobců, nicméně nikoliv neoprávněně. Podle jeho názoru z obsahu spisu vyplývá existence dluhu (na vodném), stejně jako to, že pokud by žalobci dluh uhradili, bude jim okamžitě obnovena dodávka vody. V této souvislosti odvolací soud konstatoval, že z chování žalobců a) a b) bylo možno dovodit, že jim absence dodávky pitné vody zřejmě výrazně nevadila, neboť by jinak k uzavření písemné smlouvy o dodávce vody, případně k jakémukoliv jednání o této dodávce, se žalovaným přistoupili dříve. Odvolací soud uzavřel, že nelze očekávat, že veškeré pohodlí a uspokojování základních životních potřeb bude za žalobce činit jiný subjekt, přičemž soud dospěl k závěru, že žalovaný do osobnostních práv žalobců nezasáhl tak zásadním způsobem, aby bylo přiměřené přiznat jim náhradu nemajetkové újmy v penězích. Soud druhého stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, stejně jako o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobcům dne 16. srpna 2015, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 15. října 2015 včasné dovolání, v němž namítají, že otázka přiměřené satisfakce nemajetkové újmy způsobené přerušením dodávky pitné vody nebyla v praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolatelé poukazují na to, že již jednou soudy došly k závěru, že jednání žalovaného bylo neoprávněné a nařídily mu dodávku pitné vody obnovit, což ale žalovaný neučinil, a proto mu byly uloženy dvě pokuty. Dále dovolatelé namítají, že protiprávní jednání žalovaného je ze strany odvolacího soudu nepochopitelně přičteno k tíži žalobcům, kteří neudělali nic víc, než že chránili svůj oprávněný zájem.
Dovolatelé konečně nesouhlasí s výrokem rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a poukazují na to, že podle jejich názoru byli v základu svého nároku úspěšní a neuspěli jen co do formy přiznané satisfakce. Ze všech těchto důvodů požadují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil podáním ze dne 16. prosince 2015, ve kterém se ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a dovolání žalobců pokládá za nedůvodné. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Současně lze připomenout např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Shora uvedeným požadavkům dovolání žalobců ovšem nevyhovuje.
Dovolatelé vymezují otázku tvrzené přípustnosti jimi podaného dovolání tvrzením, že obdobný právní případ není doposud v judikatuře dovolacího sudu vyřešen, přičemž s odkazem na ustanovení §237 o.s.ř. obecně zmiňují všechny čtyři procesním předpisem stanovené alternativy přípustnosti dovolání – to však, aniž by je výše vyloženým způsobem konkretizovali (resp. přiléhavě konkretizovali). Již to samo o sobě vylučuje možnost, aby dovolací soud sám o sobě dospěl k závěru, že dovolání je v označené věci přípustné.
Nelze přitom souhlasit s tvrzením dovolatelů, pokud mají za významné, že otázka přiměřeného zadostiučinění v případě nemajetkové újmy způsobené zásahem do užívání nemovitosti, nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena. K tomu je třeba poznamenat, že jako určující podklad pro vymezení dovolání nelze považovat jakoukoliv právní otázku, která se na základě neurčité právní hypotézy dílčím způsobem odlišuje od jiných, dovolacím soudem již řešených právních otázek.
Ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Pro posouzení, zda fyzické osobě vzniká právo na přiměřené zadostiučinění, a to i např. ve formě náhrady nemajetkové újmy v penězích, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Z kritérií uvedených v ustanovení §13 odst. 3 obč. zák. však vyplývá, že při stanovení výše náhrady je třeba přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, který při zkoumání míry snížení důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti přihlíží v prvé řadě k charakteru zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, k jeho formě, způsobu prezentování na veřejnosti, době trvání zásahu, k postavení osoby ve společnosti i v soukromí, k době a situaci, v níž došlo k protiprávnímu zásahu, v neposlední řadě také k důsledkům, které protiprávní zásah vyvolal v osobnostní sféře fyzické osoby s přihlédnutím k tomu, která z dílčích složek osobnostních práv byla ohrožena či poškozena, případně k dalším okolnostem případu, které jsou pro hodnocení závažnosti zásahu významné.
Z uvedeného vyplývá, že případná akceptace vymezení přípustnosti dovolání žalobci, by vedla nepřijatelně k tomu, že dovolání by bylo v jakékoliv právní věci vždy přípustné, jestliže by v rozhodnutí odvolacího soudu byla aplikována právní norma s relativně neurčitou hypotézou (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2015).
Nelze přitom současně ovšem opomenout, že v širších souvislostech problematiku ztížení užívání nemovitosti ve vztahu k ochraně osobnosti dovolací soud řešil např. v rozsudku ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 2971/2000, či v rozsudku ze dne 15. července 2004, sp. zn. 30 Cdo 157/2004.
Nejvyšší soud konstantně zastává názor, že zadostiučinění v penězích plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod číslem 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011).
Dovolatelé sice uvedli, že dovolání pokládají za přípustné podle §237 o. s. ř., nicméně dovolání, kromě výše uvedené úvahy o absenci rozhodnutí dovolacího soudu týkajících se řešení obdobné právní otázky, nenastoluje – jak již bylo uvedeno výše - žádnou z dalších uvedených alternativ vymezení přípustnosti, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, jež jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu.
Pokud dovolání směřuje proti výrokům napadeného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, pak ani v tomto případě dovolatelé nevymezili, v čem spatřují předpoklady přípustnosti dovolání proti těmto výrokům. Nadto dovolatelé přehlížejí, že podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není dovolání podle §237 o.s.ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Výroky o nákladech řízení týkající se jednotlivých dovolatelů však v souzené věci stanovenou hranici nepřesáhly.
Za popsané situace Nejvyšší soud z uvedených důvodů toto dovolání žalobců odmítl (§243c odst. 1 a 2 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn u každého z žalobců ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Žalovanému rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalovaného vůči každému z žalobců tak činí 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu