ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.287.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 287/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce M. P. , zastoupeného JUDr. Michalem Kračmaříkem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Poštovní 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 23/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. prosince 2015, č. j. 71 Co 353/2015-175, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se po žalované domáhal z titulu náhrady škody a náhrady nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále již „OdpŠk“), zaplacení částky 699.000,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Ostravě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. srpna 2015, č. j. 39 C 23/2011-138, uložil žalované povinnost, aby zaplatila žalobci (zadostiučinění za vznik nemajetkové újmy) ve výši 149.500,- Kč (100.000,- Kč na nemajetkové újmě způsobené nezákonným trestním stíháním a 49.500,- Kč na nemajetkové újmě způsobené výkonem vazby) s úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně za období od 22. září 2011 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), když žalobu do částky 549.500,- Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. prosince 2015, č. j. 71 Co 353/2015-175, rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části, tj. v odstavci I. výroku v části, ve které byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci 19.800,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 22. 9. 2011 do zaplacení“ potvrdil (výrok I., odstavec první), přičemž „v další napadené části, ve které byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci 129.700,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 22. 9. 2011 do zaplacení“ , jej změnil tak, že „žaloba se v tomto rozsahu zamítá.“ Odvolací soud v třetím odstavci výroku I. konstatoval, že „trestním stíháním žalobce, vedeným u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 3/2005, bylo porušeno právo žalobce na zákonnost trestního stíhání.“ , a navazujícími výroky II. a III. o nákladech (prvoinstančního a odvolacího) řízení.
Proti tomuto rozsudku, a to do jeho měnícího meritorního výroku a navazujících nákladových výroků, podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání s tím, že „odvolací soud posoudil věc nesprávně, když ve výroku I. zamítavě změnil rozsudek první instance co do právní instancí přiznané částky 129.700,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22. 9. 2011 do zaplacení s odůvodněním že žalobce neprokázal konkrétní zásah do jeho osobnostní sféry v souvislosti s trestním stíháním, ze nezákonné trestní stíhání tak odvolací soud nepřiznal žádnou finanční kompenzaci a snížil okresním soudem přiznané odškodnění za vazbu.“ V další části dovolání dovolatel polemizuje se skutkovými zjištěními, na jejichž základě odvolací soud přistoupil ke změně prvoinstančního rozsudku, jakož i s právním posouzením věci odvolacím soudem, přičemž v závěru (v rámci předposledního odstavce) svého dovolání předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje následovně:
„Přípustnost dovolání: věcné posouzení podaného dovolání by mělo být Nejvyšším soudem připuštěno proto, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku hmotného práva, jak vysoká náhrada nemajetkové újmy náleží žalobci jednak za omezení osobní svobody vazbou, druhak za zahájení a vedení trestního stíhání samého, když žalobci přiznal zcela zjevně nepřiměřeně nízké zadostiučinění v penězích, čímž se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. rozsudky 30 Cdo 2813/2011 (újma, která vznikla žalobci je výrazně vyšší než v této právní věci) a 30 Cdo 4462/2009. Odvolací soud rovněž pominul zvýšení odškodnění pro dlouhé trvání kompenzačního řízení (30 Cdo 3694/2011). Navrhuji zrušení rozsudku odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a vrácení věci Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.“
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dospěl k závěru, že dovolání žalobce není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Pouhý nesouhlas dovolatele s výší přiznaného zadostiučinění sám o sobě obecně nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění je otázkou posouzení okolností konkrétního případu (kdy skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodnutí, nelze v dovolacím řízení revidovat) a jestliže pochybnosti o výši zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, jež je právně relevantním způsobem v dovolání vymezena, nemůže být dovozena přípustnost daného dovolání.
Shora popsané stručné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání žalobcem v podstatě směřuje k jeho sledovanému záměru, aby si sám dovolací soud na základě takto rámcově uplatněné dovolací argumentace verifikoval správnost meritorního rozhodnutí odvolacího soudu ohledně náhrady nemajetkové újmy a sám si také identifikoval z dovolatelem označených rozhodnutí případné (dovolatelem obecně tvrzené) rozdíly ve vztahu k napadenému rozhodnutí a vyvodil z toho příslušný procesní důsledek. Takto ovšem nelze pojímat dovolací přezkum ve smyslu stávající právní úpravy, neboť bez patřičného rozvedení příslušné právní otázky (právních otázek), na jejichž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a při jejímž (jejichž) řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolacímu soudu upřena možnost zabývat se přípustností dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. V této souvislosti lze rovněž připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015 (in http://nsoud.cz ), v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“
Dále je třeba zdůraznit, že (v dovolání tvrzená) nesprávná skutková zjištění, či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu