ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3016.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3016/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobců a) J. Š., b) D. Š. , c) J. Š., d) J. S. , a e) Š. Š., všech zastoupených JUDr. Taťánou Kozákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti žalovaným 1) Porr a.s., IČO 43005560, se sídlem v Praze 10 – Strašnice, Dubečská 3238/36, zastoupenému JUDr. Vladimírem Chýským, advokátem se sídlem v Praze 3, Žerotínova 1132/34, a 2) Skanska Transbeton, s.r.o., IČO 60471778, se sídlem v Praze 9 – Letňany, Toužimská ul. 664, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 127/2011, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2014, č .j. 3 Co 259/2013-268, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného se odmítá .
II. První žalovaný je povinen každému z žalobců zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.780,- Kč jejich zástupkyni JUDr. Taťáně Kozákové, advokátce se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobou na ochranu osobnosti se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy v penězích za protiprávní zásah způsobený smrtí P. Š., syna žalobce a) a bratra žalobců b) až e), při výkonu pracovní činnosti u žalovaného 2), při které utrpěl pracovní úraz elektrickým proudem s následkem smrti.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. května 2013, č. j. 66 C 127/2011-232, výrokem I. uložil žalovanému 1) zaplatit žalobci a) 360.000,- Kč, žalobkyni b) 360.000,- Kč, žalobci c) 87.500,- Kč, žalobkyni d) 87.500,- a žalobci e) 87.500,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.), výrokem II. zamítl v rozsahu žalobního návrhu žalobu, aby žalovaný 2) zaplatil společně a nerozdílně s žalovaným 1) žalobci a) 360.000,- Kč, žalobkyni b) 360.000,-Kč, žalobci c) 87.500,- Kč, žalobkyni d) 87.500,- Kč a žalobci e) 87.500,- Kč a dále v rozsahu žalobního návrhu zamítl žalobu, aby žalovaný 1) a žalovaný 2) společně a nerozdílně zaplatili žalobci a) 840.000,- Kč, žalobkyni b) 540.000,- Kč, žalobci c) 812.500,- Kč, žalobkyni d) 812.500,- Kč a žalobci e) 812.500,- Kč. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Soud prvního stupně vyšel ze skutečností, které byly mezi účastníky nesporné a z provedeného dokazování, ze kterých vyplynulo, že P. Š. podlehl dne 22. 8. 2009 smrtelným zraněním v důsledku úrazu elektrickým proudem na staveništi, kde pracoval na základě smlouvy o dílo pro žalovaného 2). Žalovaný 1), resp. jeho právní předchůdce /dále jen žalovaný 1)/, byl generálním dodavatelem stavby a žalovaný 2) subdodavatelem. V souvislosti se smrtí P. Š. byli pravomocně odsouzeni L. K., zaměstnanec předchůdce žalovaného 1) a R. D., zaměstnanec žalovaného 2), a to pro trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný 2) byl na předmětné stavbě subdodavatelem žalovaného 1), k smrtelnému úrazu P. Š. došlo při činnosti žalovaného 1), ke které mimo jiné použil svého zaměstnance L. K. a žalovaného 2), který použil svého zaměstnance R. D. Žalovaný 1) tak nese odpovědnost za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců podle ustanovení §11násl. obč. zák. Soud dále uvedl, že žalovaní poskytli společně a nerozdílně žalobcům odškodné podle ustanovení §444 odst. 3 obč. zák., a to žalobci a) 240.000,- Kč a ostatním žalobcům 175.000,- Kč. Dále žalobci obdrželi ještě částku 50.000,- Kč na pohřeb. V této souvislosti soud prvního stupně poukázal na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. 5. 2005, který nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení obč. zák. na ochranu osobnosti. Při zjišťování podmínek pro eventuální přiznání této náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., soud prvního stupně vyšel z výpovědí svědků i žalobců, ze kterých vyplynulo, že zemřelý měl v rodině specifické postavení, byl respektován rodinou, zejména v době po úmrtí matky v roce 2001. Nejintenzivněji přitom jeho smrt zasáhla do života žalobce a) a žalobkyně b), kteří se zemřelým žili ve společné domácnosti a do značné míry byli odkázání na jeho pomoc. Žalobci c) až e) mají sice vlastní rodiny, ale i pro ně byla ztráta bratra velmi intenzivní, žalobce c) ztratil v bratru i blízkého přítele, žalobkyně d) utrpěla na svém duševním zdraví a žalobce e) byl traumatizován přítomností při smrtelném úrazu svého bratra. Podle §13 obč. zák. je sice dána objektivní odpovědnost žalovaného 1), toto ustanovení žádné vlastní předpoklady odpovědnosti za neoprávněný zásah stanovený nemá, proto soud aplikoval svou povahou blízké ustanovení §420 odst. 1 a 2 obč. zák.
K odvolání žalobců a žalovaného 1) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. září 2014, č. j. 3 Co 259/2013-268, výrokem I. rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců s tím, že žalovaný 1) nese objektivní odpovědnost za smrt pracovníka druhého žalovaného, neboť jeho právní předchůdce jako generální dodavatel stavby nezajistil bezpečnost pracoviště, a tuto odpovědnost nemůže přesouvat na žalovaného 2), neboť tento byl na předmětné stavbě subdodavatelem žalovaného 1).
Rozsudek odvolacího soudu byl žalovanému 1) doručen dne 5. prosince 2014, přičemž právní moci nabyl dne 9. prosince 2014.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný 1) dne 5. února 2015 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., neboť se domnívá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zejména považuje další požadavek žalobců na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřený. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5188/2007 ze dne 21. 12. 2009 a usnesení téhož soudu sp zn. 30 Cdo 947/20014 ze dne 27. 9. 2012 je podmínkou pro přiznání satisfakce nad rámec odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák. jistá mimořádnost případu a také musí jít o zásah do značně kvantitativně rozvinutějších a výrazně hlouběji vyvinutých rodinných vztahů nad obvyklou úroveň takových vztahů ve společnosti, což v daném případě nebylo splněno. Dále namítal, že odvolací soud se nezabýval vztahem odškodnění podle ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. a náhradou nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., a tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň tak došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání nesplňuje podmínky ustanovení §237 o. s. ř. a navrhují jeho odmítnutí jako nepřípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o. s. ř., přičemž se tak stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje např. pouhá citace části znění ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vyloženým zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.
Dovolatel sice v souladu s požadavkem procesního předpisu i ustálené judikatury uvedl, na základě čeho pokládá své dovolání za přípustné, tj., že podle jeho mínění se odvolací soud odchýlil při svém rozhodování od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (přičemž současně i označil konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu), avšak ve skutečnosti takovouto právní otázku v dovolání fakticky nenastolil. Již soud prvního stupně, s nímž se bezvýhradně ztotožnil odvolací soud, se ve svém rozhodnutí ve smyslu judikatury dovolacího soudu ve skutečnosti otázkou vztahu náhrady podle §444 odst. 3 obč. zák. náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 téhož zákona zabýval; současně též rozebral i konkrétní okolnosti posuzovaného případu odůvodňující přisouzení požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích. Pokud se pak týče otázky pasivní legitimace prvního žalovaného v daném sporu, dovolatel v tomto případě nevymezuje, o který z případů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. by se mělo jednat. Nadto lze mít ovšem za to, že i v tomto případě soudy svoje závěry v tomto ohledu odůvodnily, přičemž není patrno, že by se takto odchýlily od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Je tedy zřejmé, že pouhá nespokojenost dovolatele s rozhodnutími soudů obou stupňů přípustnost dovolání založit nemůže.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by předmětné dovolání splňovalo zákonem požadované předpoklady přípustnosti do volání.
Za popsaného stavu proto Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř., když v dovolacím řízení každému z úspěšných žalobců vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejich zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč snížená o 20% na částku 2.480,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Právnímu zástupci žalovaných dále též náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem 2.780,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. ledna 2016
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu