ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3154.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3154/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., IČ 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zaplacení 112 499,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 212/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2015, č. j. 12 Co 445/2014-199, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se proti České republice domáhala zaplacení částky v celkové výši 112 499,55 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správních řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“) pod sp. zn. 114 718/2010 (požadované zadostiučinění 9 166,63 Kč), 113 569/2010 (požadované zadostiučinění 9 999,96 Kč), 114 463/2010, 113 975/2010, 113 395/2010, 113 645/2010, 113 646/2010, 114 494/2010 a 113 394/2010 (požadované zadostiučinění za každé jednotlivé řízení ve výši 13 333,28 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. března 2014, č. j. 9 C 212/2012-142, konstatoval, že nesprávným úředním postupem ČTÚ, který v řízeních, vedených u něj pod sp. zn. 114463/2010, 113975/2010, 114718/2010, 113569/2010, 113395/2010, 113645/2010, 113646/2010, 114494/2010, 113394/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. , o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, bylo porušeno právo žalobkyně (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 112 499,55 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že se žalobkyni vůči žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I změnil ve vyhovujícím výroku o věci samé I rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na přiznání zadostiučinění za nesprávný úřední postup ČTÚ ve formě konstatování porušení práva na dodržení lhůty stanovené v §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, v řízeních o návrzích, které byly u ČTÚ vedeny pod sp. zn. 114463/2010, 113975/2010, 114718/2010, 113569/2010, 113395/2010, 113645/2010, 113646/2010, 114494/2010 a 113394/2010, ve výroku II potvrdil v zamítavém výroku o věci samé II rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. července 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících ze shora označených správních řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požaduje zadostiučinění v penězích. Dovolání v rozsahu nároku plynoucího ze správního řízení sp. zn. 114 718/2010 (požadované zadostiučinění 9 166,63 Kč), 113 569/2010 (požadované zadostiučinění 9 999,96 Kč), 114 463/2010, 113 975/2010, 113 395/2010, 113 645/2010, 113 646/2010, 114 494/2010 a 113 394/2010 (požadované zadostiučinění za každé jednotlivé řízení ve výši 13 333,28 Kč) není přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč.
Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části týkající se námitky žalobkyně o nepřiznání náhrady nákladů řízení.
Námitka žalobkyně, že motiv není zákonným kritériem a pro posouzení formy a výše zadostiučinění je právně bezvýznamným a že i z tohoto důvodu neměl odvolací soud odůvodňovat námitkami žalované nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné žalobkyni, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. září 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 3698/11).
K žalobkyní namítaným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu