ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3224.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3224/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně H. H. T. T. , zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 159/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016, čj. 19 Co 135/2016-106, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2.000.000,-Kč s příslušenstvím, způsobenou jí nezákonným rozhodnutím v trestním řízení vedeném proti jejímu manželovi, ve kterém byl zproštěn obžaloby. Nemajetkovou újmu spatřuje v neodůvodněném zásahu do jejích osobnostních práv, a to především práva na ochranu rodinného života, cti a jména.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) shora v záhlaví citovaným rozsudkem, potvrdil ve výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 1. února 2016, čj. 28 C 159/2015-88, kterým soud prvního stupně ve výroku I. žalobu zamítl a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud současně rozhodl ve výroku II. o náhradě nákladů řízení v odvolacím řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního dospěl k závěru, že žalobkyně skutkově vymezila uplatněný nárok ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), rozhodném znění [dále též „OdpŠk“]. Odvolací soud dovodil, že žalobkyni jako manželku poškozeného nelze formálně bez dalšího považovat za stranu v trestním řízení, která je aktivně věcně legitimovanou podle §7 odst. 1 OdpŠk. Pouze v situaci, kdy by v určité fázi řízení činila návrhy či podávala opravné prostředky nebo namísto svého obviněného manžela mu zvolila obhájce pro trestní řízení s nutnou obhajobou, stala by se osobou natolik zúčastněnou v trestním řízení, že by ji nebylo možno z hlediska pojmového vyloučit jako účastníka řízení pro účely definice aktivně věcně legitimované osoby podle §7 odst. 1 OdpŠk. V projednávaném případě žalobkyně nic takového netvrdila ani nenavrhovala důkazy s tím, že uplatněnou nemajetkovou újmu od takové skutečnosti neodvozovala.
Odvolací soud dále dovodil ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 125/2011, že uplatněný nárok nelze posuzovat podle §11 a násl. obč. zák., tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti, jak ostatně plyne již z rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, zejména z jeho nálezů ze dne 14. dubna 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, a ze dne 1. června 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Dovolatelka v dovolání namítala, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, sp. zn. 25 Cdo 109/2008, a sp. zn. 30 Cdo 3222/13, z nichž citoval, že: „ Manželka obviněného, která mu namísto něj zvolí obhájce pro trestní řízení a zaplatí náklady nutné obhajoby, je aktivně věcně legitimována ve sporu proti státu o náhradu škody způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání, které skončilo jeho zastavením nebo zproštěním obžaloby“. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalobkyně uvedenou skutečnost, že „zvolila svému manželovi obhájce pro trestní řízení a zaplatila náklady nutné obhajoby“ , však netvrdila .
Jestliže dovolatelka polemizuje se skutkovými závěry soudů a s jejich hodnocením, dovolací soud připomíná, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2015, sp. zn. 22 Cdo 2253/2015, ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 416/2014, nebo ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
Dovolatelka dále namítá, že „soud prvního stupně neprováděl ani žádné dokazování, kdy nepřipojil ani trestní spis, ze kterého se nárok odvíjí“ , že „rozhodnutí soudu je i překvapivé, neboť soudem nebyla žalobkyně poučena o tom, jaké jsou podle názoru soudu předpoklady pro úspěch ve věci ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, nebo pod sp. zn. 25 Cdo 109/2008, nebo sp. zn. 30 Cdo 3222/13“ , že „pokud by soud prováděl dokazování a měl k dispozici trestní spis, pak by musel zjistit, že žalobkyně byla v trestním řízení aktivní…“ Jedná se o námitky týkající se vad řízení. Přípustnost dovolání nemohly založit ani tyto námitky, neboť k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Zpochybňuje-li dovolatelka právní kvalifikaci uplatněného nároku učiněnou odvolacím soudem a vytýká-li mu, že zcela nepřípadně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, s tím, že se nelze domáhat nároku na náhradu škody podle obecných ustanovení ochrany osobnosti, což dovolatelka považuje za popírání základních právních principů, dovolání v této části nepřekračuje polemiku se správností právního posouzení věci odvolacím soudem, jež však k závěru o projednatelnosti dovolání nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, či ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolací soud k tomu poznamenává, že při právní kvalifikaci uplatněného nároku, soud vychází ze skutkového vymezení nároku žalobcem.
Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalobkyně proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze není podle §237 o. s. ř přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu