ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3501.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3501/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) V. H. , a b) V. H. , obou zastoupených JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, třída SNP 733/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 300 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 282/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2015, č. j. 16 Co 21/2015-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se proti České republice domáhali zaplacení 300 000 Kč jako náhrady škody, jež jim měla vzniknout v důsledku nezákonných rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2006, sp. zn. 4 Cmo 157/2005, a Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, vydaných v řízení vedeném o žalobě, jíž se domáhali vyloučení nemovitostí v jejich vlastnictví ze soupisu konkursní podstaty.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. září 2014, č. j. 15 C 282/2011-103, žalobě o zaplacení 300 000 Kč vyhověl (výrok I) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 36 819,76 Kč (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka existence pasivní věcné legitimace žalované nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dovodil, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 16. dubna 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84; z aktuální judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 4418/2013). Řečeno jinak, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může (úspěšně) uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud vůči státu nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2012, sp. zn. 28 Cdo 3533/2011). Rozsudek odvolacího soudu v projednávané věci je zcela v souladu s uvedeným závěrem, když poukazuje na okolnost, že žalobci občanskoprávní řízení proti osobám (konkursním věřitelům), jež se na jejich úkor bezdůvodně obohatily, nevedli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobci nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobců trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu