ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3561.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3561/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobkyně, RASTRA AG – CZ a. s., v konkursu, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, identifikační číslo osoby 252 88 041, zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 15.586.988.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 124/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2015, č. j. 68 Co 277/2014-152, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 28. dubna 2014 se žalobkyně domáhala náhrady škody ve výši cca 15,5 mld. Kč z důvodu „legalizace defraudace podniku žalobce“ (viz str. 13 žaloby).
Odvolací soud shora v záhlaví citovaném usnesením ve výroku I. potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. května 2014, čj. 22 C 124/2014-63 (dále již „soud prvního stupně“), kterým bylo řízení ve výroku I. zastaveno a ve výroku II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že z žalobního návrhu podaného žalobkyní dne 26. dubna 2014, jímž bylo zahájeno řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 110/2014, vyplývá, že žalobkyně se proti téže žalované domáhá zaplacení stejné částky, představující náhradu škody jako v tomto řízení, zahájeném později dnem 28. dubna2014, a to na základě shodných skutkových tvrzení. Porovnáním obsahu obou výše uvedených žalob odvolací soud dospěl k závěru, že jednání popsané v žalobě, doručené soudu dne 28. dubna 2014, lze svým obsahem podřadit pod jednání popsané jako skutek, od kterého žalobkyně odvozuje vznik škody v dříve doručené žalobě soudu dne 26. dubna 2014, když tvrdí, že jí vznikla škoda v souvislosti s konkursním a trestním řízením v důsledku nesprávných postupů Krajského soudu v Hradci Králové a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové. Obsahově jsou pak obě žaloby prakticky shodné, neboť obsahují totožné věty, resp. celé odstavce a články, a to včetně tabulek týkajících se výpočtu tvrzené škody.
Podle názoru odvolacího soudu tak soud prvního stupně v daném případě postupoval správně, pokud řízení zastavil pro neodstranitelnou překážku řízení, spočívající v zahájení jiného řízení v téže věci (§103, §104 odst. 1 věta prvá a §83 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání směřující proti části výroku I. odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. o zastavení řízení a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení. Dovolatelka předložila velmi obsáhlé dovolání na cca 110 stran. Dovolání je celkově obtížně srozumitelné, byť v úvodu (str. 3) dovolatelka uvedla námitky, ze kterých dovozuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Jedná se o tři okruhy námitek:
1. Dovolatelka poukazuje na to, že skutkové hodnocení soudů (při porovnávání žalob) je v kolizi „se slibem soudů nalézacího i odvolacího soudu dle §62 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb.“
Dovolatelka se o tomto okruhu námitek blíže rozepisuje na str. 3-6. Ačkoli odkazuje na množství různých soudních rozhodnutí, není zcela zřejmé, proti čemu brojí. Z hlediska obsahového (§41 odst. 2 o. s. ř.) lze usuzovat, že napadá skutkové hodnocení obou soudů, týkající se obsahu žaloby podané u soudu dne 28. dubna 2014, v porovnání s předchozí žalobou podanou u téhož soudu dne 26. dubna 2014, na základě čehož soud prvního stupně řízení zastavil a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 23. května 2000, sp. zn. 29 Cdo 2337/2000, ze kterého má vyplývat, že „je nepřípustná formulace tzv. souhrnného zjištění, kterým se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se však uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů“. Citovaná část rozhodnutí, na které dovolatelka odkazuje, není případná, jelikož se týká vady řízení; tato námitka však může založit přípustnost dovolání, jen je-li přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.) [viz dále].
Jestliže dovolatelka polemizuje se skutkovými závěry soudů a s jejich hodnocením, dovolací soud připomíná, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2015, sp. zn. 22 Cdo 2253/2015, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 416/2014 nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013; všechna v tomto usnesení označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ). Kromě toho skutkový rámec nevykazuje deficity, které by ve svém důsledku byly v kolizi s právem dovolatelky na spravedlivý proces, respektive, jež by měly být v rozporu s některým ze základních práv a svobod dovolatelky a z tohoto důvodu by si vyžadovaly promítnutí takového stavu do rozhodování o přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., na což opakovaně upozornil ve své judikatuře Ústavní soud České republiky [(dále již „Ústavní soud“) k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15; všechna v tomto usnesení označená rozhodnutí Ústavního soudu na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ].
2. Dovolatelka poukazuje na to, že kolize „překážky věci zahájené dle §104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. s řešením otázek procesního práva, to je konkrétně s ustanovením §112 odst. 1 o. s. ř., nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena“.
Rovněž z hlediska shora uvedeného není dostatečně srozumitelné, co dovolatelka namítá. Na místě, kde se této uplatněné námitce věnuje detailněji (str. 6-7), jen odkazuje na nesouvisející judikaturu a předchozí rozhodnutí soudů a blíže tvrzenou „kolizi“ nijak nevysvětluje. Dovolatelka tedy sice tvrdí, že nějaká otázka nebyla zatím v praxi dovolacího soudu řešena, ovšem z podání nelze jednoznačně dovodit, co má na mysli.
3. Dovolatelka poukazuje na to, že v praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena otázka „korupční legalizace výnosů z trestné činnosti, bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, na úkor žalobce, tím, že útok na vlastnická práva žalobce prostřednictvím nezákonného trestního řízení proti zástupcům a společníkům žalobce…je dokonáván prostředky popření práva na spravedlivé soudní řízení…“ .
Právě argumentace dovolatelky k tomuto okruhu námitek je nejrozsáhlejší (str. 8-72). Odkazuje na velké množství předchozích řízení a judikatury, ovšem v zásadě nelogicky a bez kontextu. Dovolatelka často používá nadnesená tvrzení, která se různě opakují. Z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o. s. ř.) ovšem nelze dovodit srozumitelnou právní otázku, která zatím neměla být v praxi dovolacího soudu vyřešena. Na str. 72 a násl. se dovolatelka bez jakýchkoli souvislostí věnuje problematice vyloučení některých soudců Vrchního soudu v Praze, přičemž nelze dovodit, že namítá podjatost soudců. Na str. 96 a násl. vysvětluje – opět mimo kontext – „neomarxistický výklad vlastnických práv“ .
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že předpokladem projednání dovolání je vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z dovolání musí být zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3381/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla rovněž odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. června 2015, sp. zn. IV. ÚS 940/2015).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „(…) novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody (...)“ [viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.]. „ Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Lze k uvedenému dodat, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání dovolatelky trpí vadou spočívající v absenci vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelkou odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání dovolatelky podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu předseda senátu