ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3692.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3692/2015-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. J. F. , zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Kosmonautů 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 656 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 190/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2014, č. j. 14 Co 270/2014-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti České republice domáhal na žalované náhrady škody ve výši 656 200 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v neodůvodněných průtazích v soudním řízení, v jejichž důsledku se jeho pohledávka vůči třetí osobě stala nedobytnou.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 2. 2014, č. j. 12 C 190/2013-32, žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že by právní otázka dovolacím soudem vyřešená měla být posouzena jinak. Námitky dovolatele směřují proti závěru odvolacího soudu, že pro dovození odpovědnosti státu v dané věci je nutné, aby pohledávka vůči hlavnímu dlužníkovi stala fakticky nevymahatelnou; tento požadavek považuje dovolatel za nepřiměřeně přísný. Dovolatel pak odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, o který své závěry mimo jiné opřel odvolací soud. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr 1985; z aktuální judikatury pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, nebo usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2154/2011). Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může (úspěšně) uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud vůči státu nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Pouze v případě, že pohledávku oprávněného nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková škoda, spočívající ve ztrátě majetku. K tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v něm uvedenou pasáž o teorii tzv. adekvátní příčinné souvislosti.
Vznik škody na své straně je pak poškozený povinen prokázat. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby takzvaně „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba se zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4734/2008, usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 841/2011, aj.).
Nejvyšší soud podotýká, že dojde-li v určité podobě ke zkrácení majetkového stavu poškozeného, nelze vznik škody bez dalšího spojovat až s formálním ukončením exekučního řízení (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010). Rozhodující je skutkové zjištění, že žalobce prokazatelně již nemůže vůči svému dlužníku úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky. V dané věci dochází v rámci stále probíhající exekuce k průběžnému uspokojování pohledávky žalobce vůči osobám povinným. Byť se u vymoženého plnění prozatím nejedná o natolik velké částky, které by se z pohledu dosavadního průběhu exekučního procesu jevily jako adekvátní pro celkové vyrovnání dluhu, nelze učinit jednoznačný závěr o vzniku škody a její výši. Není postaveno najisto, že pohledávka žalobce nebude ve vedených exekučních řízeních vymožena nebo případně v jaké výši se ji uspokojit vůči dlužníkům nepodaří, tj. v jakém rozsahu se stane nedobytnou. Právní posouzení věci nižšími instancemi je tedy v souladu s citovanou judikaturou, dochází-li se k závěru o předčasnosti uplatnění nároku na náhradu majetkové škody způsobené nesprávným úředním postupem vůči státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1094/2011).
Nejvyšší soud neshledal důvod pro to, aby se v posuzované věci odchýlil od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu, a tudíž ani pro to, aby podle §20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, postoupil věc k rozhodnutí velkému senátu, který by se zabýval otázkou změny dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání odmítl jako nepřípustné.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 10. 5. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu