ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3840.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3840/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M, v právní věci žalobkyně D. P., zastoupené JUDr. Sylvou Vartovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Musorgského 14, proti žalovanému S. H. , zastoupenému JUDr. Markétou Pakandlovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové 3, Hradební 548, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 88/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. dubna 2014, č. j. 1 Co 28/2014-160, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobou na ochranu osobnosti se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 150.000,- Kč a náhrady právního zastoupení ve výši 39.360,- Kč, za protiprávní zásah do osobnostních práv, k němuž došlo při dopravní nehodě způsobené žalovaným.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. prosince 2011, č. j. 23C 88/2010-37, uložil ve výroku I. žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 120.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Ve výroku II. zamítl žalobu na zaplacení dalších 30.000,- Kč. Ve výroku III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. ledna 2013, č. j. 1 Co 166/2012-81, rozhodnutí krajského soudu v odvolání napadených výrocích I. a III. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že pokud se žalobkyně domáhá peněžitého zadostiučinění za protiprávní zásah do více osobnostních práv, musí v žalobě konkrétně a nezaměnitelně popsat důsledky dopadu do každého chráněného osobnostního práva zvlášť a ve vztahu ke každému tvrzenému zasaženému právu stanovit i dílčí výši požadované peněžní satisfakce.
Krajský soud v Ostravě poté vyzval žalobkyni k odstranění vad žaloby v souladu s právním názorem vyjádřeným odvolacím soudem a po jejich odstranění žalobkyní vydal dne 26. září 2013 rozsudek č. j. 23 C 88/2010-118, ve kterém uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 150.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy a rozhodl o náhradě nákladů řízení, stejně jako o náhradě nákladů řízení placených státem; připustil také změnu žaloby.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. dubna 2014, č. j. 1 Co 28/2014-160, rozhodnutí krajského soudu v odvoláním napadených výrocích I., II. a III. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení §11 a násl. č. 40/1964 Sb. obč. zák. Konstatoval, že skutkový stav zjištěný krajským soudem byl dostatečný pro rozhodnutí, a že správné je i právní posouzení věci. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 18. ledna 2008 kolem 17.15 hodin v K. přehlédl skupinu chodců přecházejících vozovku na přechodu pro chodce, přičemž přední částí vozidla srazil dvě chodkyně, které po nárazu utrpěly těžká zranění. Jedna z poškozených byla žalobkyně, která utrpěla zlomeniny kosti pažní v oblasti krčku vlevo a kosti lýtkové a holenní vpravo. Trestní stíhání žalovaného bylo usnesením Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 22. května 2008, sp. zn. 2ZT 127/2008 podmíněně zastaveno. Žalobkyni se dostalo od pojišťovny dne 2. července 2009 odškodné za způsobené zranění, a to náhrad bolestného ve výši 37.500,- Kč, za ztížení společenského uplatnění 168.000,- Kč a za ostatní škodu částku 2.500,- Kč. Celkem tedy částku 208.000,- Kč. Z výslechů svědků provedených krajským soudem v Ostravě bylo podle odvolacího soudu prokázáno, že po úrazu byla žalobkyně po dobu šesti měsíců uzavřena v bytě na invalidním vozíku. Byla odkázána na péči své dcery a manžela, kteří jí pomáhali při osobní hygieně, při vykonávání potřeby, což vede ke snížení lidské důstojnosti. Následně po dobu šesti měsíců musela žalobkyně používat berle a čtyři měsíce se denně dostavovat na rehabilitaci, kam ji dováželi sanitkou. Minimálně deset měsíců se o ni museli starat její dcera a manžel a po stejnou dobu se žalobkyně nemohla plnohodnotně věnovat vnučce. Úrazem utrpěl manželský život žalobkyně, neboť následkem zranění se manželé od sebe odloučili, spí odděleně a manželství je pouze formální. V důsledku zranění nemůže žalobkyně chodit se svými blízkými na túry do přírody. Odvolací soud doplnil dokazování hlášením škodné události žalovaným ze dne 18. února 2008, z něhož zjistil, že sám žalovaný uvedl popis nehody tak, že „při oslnění protijedoucím autem neúmyslně srazil dvě osoby na přechodu pro chodce“. Ztotožnil se se závěrem krajského soudu, že žalovaný zasáhl do osobnostních práv žalobkyně, a to do práva na soukromí, do rodinného života a do manželského soužití. Za tento zásah byla přiznána žalobkyni náhrada nemajetkové újmy ve výši 90.000.- Kč. Dále za zásah do osobní integrity a společenského života byla přiznána žalobkyni náhrada nemajetkové újmy ve výši 20.000,- Kč. Za zásah do lidské důstojnosti přiznal soud žalobkyni dalších 20.000,- Kč. Současně odvolací soud vzal v souladu se zjištěními provedenými soudem prvního stupně v úvahu nárok na tzv. převis nad nárokem ze škody na zdraví ve výši 20.000,- Kč.
Námitku žalovaného, že žalobkyně již byla dostatečně odškodněna plněním pojišťovny ČSOB, odvolací soud posoudil jako nedůvodnou, neboť jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2004 nároky na náhradu škody na zdraví, a to jako bolestné a ztížení společenského uplatnění, podle §444 odst. 1 obč. zák. jsou formulovány natolik paušálně, že je nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Není tedy vyloučeno, aby se poškozená osoba domáhala dalšího odškodnění podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti, pokud nároky na nemateriální újmu nebyly dostačující. Je ovšem nutné uplatnit tato rozdílná práva na základě totožných skutkových tvrzení.
Nedůvodnou shledal odvolací soud i námitku žalovaného, že žalobkyně nedoplnila svá skutková tvrzení k zásahům do svých osobnostních práv. Tvrzení žalobkyně považoval odvolací soud za dostatečně konkrétní a neodpovídají nároku na náhradu škody na zdraví, ale právě zásahu do nemajetkových osobnostních práv žalobkyně.
Žalovaný ve svém odvolání dále namítal, že z přístupu žalobkyně vyplývá snaha o co největší maximalizaci finančního plnění. Tato námitka a chování žalovaného podle odvolacího soudu vypovídá o absenci empatie k útrapám, které způsobil a zároveň absenci pokory k vlastnímu pochybení.
Další námitkou žalovaného bylo tvrzení, že rodinní příslušníci nemohou být bráni jako věrohodní svědkové, neboť jsou na celé věci osobně zainteresováni. Odvolací soud tuto námitku shledal jako nedůvodnou, neboť kdo jiný než právě tyto osoby, jsou způsobilé vypovídat o skutečnostech jako je zhoršené manželské soužití a rodinný život.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 17. května 2014 a právní moci nabyl téhož dne.
Žalovaný dne 17. července 2014 podal u soudu dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost tohoto dovolání dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť podle jeho mínění napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, přičemž je žalovaný přesvědčen, že by měla být tato otázka posouzena jinak. Jako dovolací důvod uplatňuje skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a o.s.ř.). Žalovaný má za to, že žalobkyně byla plně odškodněna ve své újmě již plněním, které obdržela od pojišťovny ČSOB, a.s., částkou 208.000,- Kč. Dále podle dovolatele nelze brát výpovědi rodinných příslušníků jako věrohodné, neboť jsou na výsledku řízení osobně zainteresováni. Z toho vyvozuje, že tvrzená nemajetková újma je pouze subjektivním, neprokázaným a účelovým tvrzením žalobkyně. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Například je možno současně připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Při konfrontaci výše zmíněných požadavků s důvody, na kterých staví žalovaný svoje dovolání, nelze shledat odůvodnění jeho dovolání dostačujícím. Dovolatel sice označil, na jaké okolnosti své dovolání buduje, tedy na skutečnosti, že měla být právní otázka posouzena jinak, ale tato okolnost znamená, že dovolání je přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že by se měl odchýlit od své dosavadní rozhodovací praxe. V tomto případě je dovolání nárokové, a závisí pouze na uvážení soudu, zda se rozhodne svoji ustálenou judikaturu přehodnotit (srovnej Svoboda, Smolík, Levý, Šímová, a kol. Občanský soudní řád, Komentář, 1. Vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 736). Dovolatel ovšem ve svém dovolání neoznačuje žádná rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž by se bylo třeba odchýlit, aniž by konkrétně uvedl v jakém smyslu. Přitom, jak již bylo vyloženo, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, je zapotřebí, aby dovolatel vymezil příslušnou právní otázku, dále její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a alespoň stručně uvedl, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. To však v souzené věci nebylo dovolatelem splněno.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tak neobsahuje relevantní údaje o tom, v čem by bylo třeba spatřovat splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o.s.ř. je třeba považovat za splněné. Z vyložených důvodů proto dovolací soud toto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o.s.ř.
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu