ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3903.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3903/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka, a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně RANDA s.r.o., IČO 474 52 188, se sídlem v Bystrém u Poličky, Sulkovská č. 80, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , IČO 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 424/16, o zaplacení 84.614 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 111/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. července 2013, č. j. 18 Co 244/2013-283, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 84.614 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Žalobkyně tvrdila, že takto vyčíslená škoda jí vznikla neoprávněným zabavením finančních prostředků a jejich vložením na účet úpadce VITKA Brněnec, a.s. v konkurzním řízení vedeném před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 43 K 21/2004. Tohoto pochybení se měl dopustit JUDr. Ing. Vítězslav Hálek, MBA, správce konkurzní podstaty, potažmo i konkurzní soud, který měl nedostatečně dohlížet na průběh konkurzu. Žalobkyně dále uvedla, že náhradu vzniklé škody již uplatňovala přímo proti správci konkurzní podstaty v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 184/2007.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. 12. 2012, č. j. 19 C 111/2009-232, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně provedl dokazování spisem Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 5 C 184/2007 a došel ke stejným závěrům jako Okresní soud ve Svitavách, tj. že žalobkyně neprokázala vznik škody spočívající v tom, že požadované peníze měly být v době sepsání do konkurzní podstaty v areálu společnosti v úpadku VITKA Brněnec, a.s., v konkurzu. Poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3064/2000 ze dne 22. 4. 2004, z něhož dovodil, že odpovědnost státu za nesprávný úřední postup konkurzního soudu při výkonu dohlédací a dozorové činnosti jako takový připadá v úvahu pouze tehdy, dopustí-li se nesprávného postupu správce konkurzní podstaty. Soud prvního stupně uzavřel, že odpovědnost správce konkurzní podstaty – skutkově stejně vymezená jako v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 184/2007 – byla negativně vyřešena a rozhodnutí Okresního soudu ve Svitavách „zakládá prejudicialitu podle §135 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k řešení otázky odpovědnosti správce konkurzní podstaty v daném řízení“.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 7. 2013, č. j. 18 Co 244/2013-283, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že otázka, zda se správce konkurzní podstaty dopustil žalobcem tvrzeného deliktu, za nějž odpovídá, byla v řízení Okresního soudu ve Svitavách pravomocně vyřešena, a to negativně. Je tak správný názor soudu prvního stupně, že právní moc rozsudku vydaného v řízení u Okresního soudu ve Svitavách, v němž byla tato otázka řešena, zakládá podle ustanovení §135 odst. 2. o. s. ř. „prejudicialitu ve vztahu k řešení otázky odpovědnosti správce konkurzní podstaty za žalobcem tvrzené deliktní jednání v daném řízení“. Vzhledem k tomu, že odpovědnost státu za nesprávný úřední postup, spočívající v porušení dohlédací činnosti konkurzního soudu, jako nutná podmínka splněna není, je rovněž správný navazující právní názor soudu prvního stupně, že stát za žalobcem tvrzenou škodu neodpovídá.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a řádné dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolatelka nejprve uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, když nebyly provedeny jí navrhované důkazy, a u provedených důkazů soud neuvedl, co ze kterého důkazu zjistil. Dále dovolatelka uvedla, že odvolací soud nesprávně posoudil procesně právní otázku vlivu rozhodnutí na jiné řízení (prejudicialitu podle ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř.), protože se domnívá, že řízení u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 184/2007 na přezkoumávané řízení nedopadá, jelikož v obou řízeních vystupují jiní účastníci. Odvolací soud nebyl vázán posouzením předběžné otázky vyjádřené pouze v odůvodnění rozhodnutí, navíc za situace, kdy v tomto řízení nebyla řešena otázka, zda se správce konkurzní podstaty dopustil deliktního jednání. Dovolatelka tak má za to, že neprokázala-li v jednom řízení určité skutečnosti, je to irelevantní pro jiné řízení. Proto odvolací soud neměl vycházet z prvního soudního sporu a uzavřít, že dluh nebyl prokázán, ale provést dovolatelkou navrhované důkazy. Žalobkyně namítala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu v rámci dohledové činnosti na straně konkurzního soudu, a že podmínka, aby se správce konkurzní podstaty dopustil deliktního jednání, není nutnou podmínkou pro to, aby stát nesl odpovědnost za nesprávný úřední postup. Rozhodujícím je, zda stát (konkurzní soud) porušil svou povinnost dohledu uloženou mu zákonem o konkurzu a vyrovnání. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodující vyřešení právní otázky závaznosti negativního rozhodnutí soudu o odpovědnosti správce konkurzní podstaty pro řízení o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem konkurzního soudu spočívajícím v zanedbání dohledu nad výkonem funkce správcem konkurzní podstaty a tato otázka nebyla v minulosti vyřešena ve všech souvislostech. Dovolací soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Rozhodovací praxí Nejvyššího soudu při posouzení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci obecně a v souvislosti s konkursním řízením zvláště, se (nadto v poměrech téhož konkursního řízení jako v dané věci) zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013, schválený k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, kdy odkázal na následující závěry:
1/ Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je objektivní odpovědností, které se stát nemůže zprostit (§2 zákona č. 82/1998 Sb.), jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením zákonné povinnosti [srov. shodně např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněného pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 7/2013“)].
2/ Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právní normou pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci jeho rozhodovací činnosti, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu daného rozhodnutí; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2013, pod číslem 42 (v literatuře srov. shodně např. dílo Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha. C. H. Beck, 2012, str. 146-147). Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O „úřední“ postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a pokud tento postup slouží výkonu státní moci (R 24/2006, R 73/2006).
3/ Pro posouzení, zda stát odpovídá za tvrzenou škodu, je podstatné, zda škoda vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. O vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) by šlo, jen kdyby tvrzená škoda vznikla následkem onoho nesprávného úředního postupu (teorie tzv. adekvátní příčinné souvislosti). Srov. dále např. též nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti, jakož i R 7/2013. Jestliže škoda nevznikla coby následek nesprávného úředního postupu (byla-li rozhodující příčinou vzniku škody jiná skutečnost), odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal [srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2008“)].
4/ Za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty podle §420 odst. 1 obč. zák. (R 88/2003).
5/ Odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2316/2009, uveřejněný pod číslem 149/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6/ Stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení (R 24/2006).
7/ Nesprávný úřední postup konkursního soudu může spočívat v tom, že nevydal správci konkursní podstaty včas pokyn k vyloučení věci z majetku konkursní podstaty, ačkoliv mu byly známy skutečnosti, jejichž jednoduché posouzení umožňovalo přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc nepatří do konkursní podstaty. Samotná okolnost, že bylo zahájeno řízení o vylučovací žalobě ve smyslu ustanovení §19 odst. 2 ZKV, nesprávnost takového postupu nevylučuje; není však povinností konkursního soudu vyjadřovat se při výkonu své dohlédací činnosti (§12 odst. 2 ZKV) ke stavu dokazování v řízení o vylučovací žalobě (R 24/2006).
Z R 24/2006 dále vychází např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 4703/2008 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 767/09), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 71, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3597/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 2806/2011 (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 2125/12, v němž uzavřel: „jestliže i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu obecně platí, že za nesprávný výkon funkce správce konkursní podstaty odpovídá tento správce samostatně, nelze ani v této věci příčinnou souvislost mezi vznikem škody a činností konkursního soudu dovodit“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4208/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2656/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 114.
Z judikatury Ústavního soudu (jež ze závěrů obsažených v R 24/2006 vychází též), lze dále zmínit např. usnesení ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. II. ÚS 1086/11 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 2888/2010), v němž Ústavní soud uvedl: „Ústavní soud je stejného názoru jako Nejvyšší soud, že stát nenese přímou odpovědnost za nesprávný výkon funkce správce konkursní podstaty, který je v tomto směru odpovědným samostatně. Stát odpovídá toliko za nesprávný úřední postup při výkonu své dohlížecí funkce nad správcem konkursní podstaty“. Srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 22. října 2007, sp. zn. I. ÚS 557/06.
K otázce vztahu odpovědnosti státu za škodu vzniklou porušením dohlédací činnosti konkursního soudu (§12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, dále jen „ZKV“) a odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu podle §8 odst. 2 ZKV uvedl Nejvyšší soud v témže rozsudku (ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013, schválenému k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), rovněž následující: „… obecně se nepředpokládá, že by se odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu způsobenou tím, že při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnosti, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud (§8 odst. 2 ZKV), překrývala s odpovědností státu za škodu způsobenou konkursním soudem způsobem, jenž by dovoloval uzavřít, že tyto subjekty způsobily škodu společně… Jestliže škoda vznikla již v důsledku jednání správce konkursní podstaty, jenž při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnost, kterou mu ukládá zákon nebo kterou mu uložil konkursní soud (§8 odst. 2 ZKV), pak není dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem konkursního soudu [došlo-li ke vzniku škody jednáním správce konkursní podstaty, pak nedostatky následné dohlédací činnosti konkursního soudu již nelze pokládat (též s přihlédnutím k teorii adekvátní příčinné souvislosti) za příčinu vzniku škody (rozhodující příčinou vzniku škody byla jiná skutečnost)].
Pouze tehdy, dovršil-li se škodný následek vyvolaný protiprávním jednáním správce konkursní podstaty (vznikla-li škoda) až ve spojení s případnou nečinností nebo vadami postupu konkursního soudu při výkonu dohlédací činnosti (ve spojení s nesprávným úředním postupem konkursního soudu), lze uvažovat o společné odpovědnosti správce konkursní podstaty a státu za způsobenou škodu… Závěr, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem konkursního soudu spočívajícím v zanedbání dohledu nad výkonem funkce správcem konkursní podstaty, je totiž zcela vyloučen, jestliže zde není protiprávního postupu správce konkursní podstaty, jenž měl být napraven dohledem tak, aby se předešlo vzniku škody. Jinak řečeno, ve sporu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem konkursního soudu spočívajícím v zanedbání dohledu nad výkonem funkce správcem konkursní podstaty, se soud nesmí vyhnout posouzení případných pochybení správce konkursní podstaty při výkonu funkce, neboť otázka, zda správce konkursní podstaty postupoval při výkonu funkce s odbornou péčí, je pro výsledek sporu proti státu určující (nedbalý dohled konkursního soudu ve vztahu ke správci konkursní podstaty, který při výkonu funkce i tak postupoval s odbornou péčí, nemůže být příčinou vzniku škody ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb.).“
Výše uvedené závěry byly připomenuty v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5238/2014 , kde týž dovolatel neúspěšně brojil proti usnesení odvolacího soudu potvrzujícímu usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení, neboť u jiného soudu je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v dané věci. Dovolací soud zde přezkoumával závěr soudu prvního stupně, že o odpovědnosti žalované (za zanedbání nad výkonem funkce správcem konkursní podstaty) bude možné uvažovat až „… tehdy, pokud se správce konkursní podstaty dopustil porušení povinnosti při výkonu své funkce, v důsledku čehož vznikla žalobci škoda. Pokud by se totiž správce konkursní podstaty při výkonu své funkce žádného porušení povinností nedopustil, nemohlo by být případné porušení povinností konkursním soudcem při výkonu dohledu nad správcem v příčinné souvislosti se vznikem žalobcem tvrzené škody. V řízení tedy bude třeba jako předběžnou otázku posoudit, zda se správce konkursní podstaty dopustil porušení svých povinností při výkonu funkce, kterému mohlo být zabráněno v případě, že by soud vykonával řádně dohled nad činností správce, a zda v důsledku porušení povinností správce konkursní podstaty vznikla žalobci tvrzená škoda.“
Pro přezkoumávanou věc je tak významné, zda otázka odpovědnosti správce konkurzní podstaty, odvíjející se od stejného skutkového základu, již byla v jiném řízení vyřešena (§135 odst. 2, §159a o. s. ř.). V rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. 12. 2009, č. j. 5 C 184/2007-634, soud na základě stejného skutkového stavu uzavřel, že žalobkyně neprokázala existenci škody, tedy že (vůbec) tvrzená částka se kdy nacházela v dispozici úpadce a tento závěr byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2012, č. j. 22 Co 192/2010-1156. Řízení u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 184/2007, bylo vedeno o náhradu škody ve výši 84.614 Kč s příslušenstvím (tedy ohledně stejného předmětu řízení jako v současném řízení), kde žalobcem byla společnost RANDA s.r.o. Na straně žalované v tomto řízení stál JUDr. Ing Vítězslav Hálek, MBA, Mgr. Petr Stejskal (oba prvně uvedení z titulu správce konkurzní podstaty úpadce Vitka Brněnec, a. s.), obec Brněnec a Česká republika – správa sociálního zabezpečení. Odvolací soud uzavřel, že žalobce „žádným jiným důkazním prostředkem neprokázal, že peněžní částka 84.614,- Kč se ke dni zamezení přístupu žalobce do areálu úpadce, tedy ke dni 12. 9. 2005, opravdu v areálu Vitky fyzicky nacházely“ a že „za této situace shledal žalobu nedůvodnou a vzhledem k tomu, že nebyla naplněna základní podstata žaloby, tj. existence tvrzené škody, není dán základní předpoklad vzniku odpovědnosti některého z žalovaných“. Za této situace je vedlejší, že v obou řízeních za Českou republiku vystupovala jiná organizační složka (v původním řízení Česká republika, jednající Českou správou sociálního zabezpečení vystupovala v pozici člena věřitelského výboru jako soukromoprávní subjekt, v přezkoumávaném řízení Česká republika, jednající Ministerstvem spravedlnosti, vystupující v pozici nositele veřejné funkce, kdy je namítáno zanedbání dohledu nad činností konkurzního soudu), neboť určují je, zda žalobci škoda vznikla, či nikoliv. Při tomto zjištění je významné, zda tato otázka již případně nebyla vyřešena v jiném řízení.
Podle ustanovení §159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 4).
Podle ustanovení §135 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2).
Výkladem ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde uzavřel, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, kde zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím.
Z toho však nelze dovozovat, že pro soud je závazné řešení kterékoliv z otázek, jimiž se soud (popř. jiný orgán) musel pro potřeby svého rozhodnutí vypořádat. Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, že ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením §159a o. s. ř. a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, když byla tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009).
Výrokem I. rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. 12. 2009, č. j. 5 C 184/2007-634 bylo rozhodnuto (i proti správci konkurzní podstaty) tak, že „žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení částky 84.614 Kč s příslušenstvím, se zamítá“. Skutkově byl nárok vymezen tak, že žalobce se domáhal po žalovaných zaplacení částky 84.614,-- Kč, která představovala peněžní prostředky z pokladny žalobce nacházející se v areálu úpadce Vitky Brněnec, a.s. V souvislosti s odstoupením prvého žalovaného od smlouvy o prodeji podniku ke dni 16. 9. 2005 byla žalovaným č. 1 zabavena právě tato finanční hotovost, která byla vybrána od odběratelů žalobce za dodávky ručně pletacích přízí a dne 30. 9. 2005 byla tato hotovost vložena na účet úpadce Vitka Brněnec, a .s., č. účtu 1280538319/0800. Obdobně bylo naloženo i s prostředky společnosti Anidor s.r.o., a to s pokladnou společnosti Anidor s.r.o. ve výši 71.985,50 Kč, kdy tyto prostředky byly také dne 30. 9. 2005 vloženy na účet úpadce Vitka Brněnec, a.s. Žalovaný č. 1 jako tehdejší správce konkursní podstaty předmětné finanční prostředky nezařadil do soupisu konkursní podstaty, v dané věci tedy nemohla být podána vylučovací žaloba. Peněžní prostředky na pokladně společnosti Randa s.r.o. se nemohly přitom stát nikdy součástí podniku Vitka Brněnec, a.s., neboť žalobce je zcela samostatným subjektem, který k úpadci neměl žádný vztah. Prvému žalovanému tato skutečnost musela být zřejmá a zabavení předmětné finanční hotovosti bylo bez jakéhokoliv právního důvodu a jakékoliv elementární právní úvahy. Peněžní prostředky z pokladny žalobce byly při provozování podniku úpadce zcela spotřebovány .
Z výše uvedeného plyne, že lze-li uvažovat o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem konkursního soudu spočívajícím v zanedbání dohledu nad výkonem funkce správcem konkursní podstaty, musí zde být dán protiprávní postup správce konkursní podstaty, jenž měl být napraven dohledem tak, aby se předešlo vzniku škody. Základním předpokladem ovšem je, že škoda, jako jeden ze tří kumulativních předpokladů odpovědnosti státu vůbec vznikla (viz. R 7/2013). Jestliže škoda vůbec nevznikla, nelze ani dovodit odpovědnost správce konkursní podstaty a rovněž ani odpovědnost konkursního soudu za nedbalý výkon dohledové a dozorové činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013). Otázka, zda škoda v podobě částky 84.614 Kč, nesepsaných správcem konkursní podstaty, vznikla, přitom již byla vyřešena v pravomocném rozhodnutí Okresního soudu ve Svitavách, z něhož byly soudy obou stupňů v přezkoumávané věci povinny vycházet potud, že protiprávní jednání správce konkursní podstaty nebylo shledáno. Pak ani nelze konkursnímu soudu vyčítat nedbalý dohled, neboť ohledně neprokázané skutečnosti ani takový dohled vykonávat nemohl.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu