ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4562.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4562/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci posuzovaného Ing. M. B. , zastoupeného JUDr. Vítem Pošvářem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, nám. T.G. Masaryka 1/II, jako opatrovníkem pro řízení, za účasti opatrovníka posuzovaného Města České Velenice, se sídlem v Českých Velenicích, Revoluční 228, zastoupeného JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem se sídlem v Třeboni, Šustova 902/II, za účasti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, o návrhu J. B. a M. B., o omezení svéprávnosti, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 Nc 708/2011, o dovolání posuzovaného a opatrovníka posuzovaného, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. června 2015, č.j. 7 Co 925/2015-328, takto:
I. Dovolání posuzovaného proti rozsudku odvolacího soudu se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 1. února 2012, č.j. 9 Nc 708/2011-80, výrokem I. omezil Ing. M. B., ve způsobilosti nakládat finančními prostředky nad částku v souhrnné výši 10.000 Kč měsíčně a týkajících se majetku v hodnotě nad 10.000 Kč a dále ve způsobilosti rozhodovat o otázkách vlastní léčby. Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a náhradě nákladů řízení placených státem.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzovaný trpí trvalou duševní chorobou, paranoidní schizofrenií, v současné době není schopen se postarat sám o nejelementárnější záležitosti, jako je zajištění bydlení, stravování a hygieny. Poukázal na to, že podle závěrů znaleckých posudků je přístup vyšetřovaného k obstarávání vlastních záležitostí důsledkem jeho psychického onemocnění, na které nemá posuzovaný patřičný náhled. Posuzovaný žije na úkor svých rodičů, upřednostňuje uspokojování jen svých subjektivních potřeb, poškozuje majetek svých rodičů a vlastníka domu. Soud dovodil, že jsou splněny podmínky ustanovení §10 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a podle svého přesvědčení omezil způsobilost k právním úkonům vyšetřovaného v co nejmenším rozsahu tak, aby jeho základní práva nebyla v jiných směrech dotčena.
K odvolání vyšetřovaného Krajský soud v Českých Budějovicích, rozsudkem ze dne 7. září 2012, č.j. 7 Co 833/2012-135, změnil rozsudek soudu prvního stupně a omezil vyšetřovaného ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není oprávněn činit právní úkony, jimiž by bral na sebe finanční závazky, nakládal finančními prostředky nad částku v souhrnné výši 10.000 Kč měsíčně a nakládal majetkem v hodnotě nad 10.000Kč a současně rozhodl o náhradě nákladů účastníků před soudy obou stupňů a nepřiznal náhradu nákladů řízení státu.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním vzal za prokázané, že vyšetřovaný není schopen smysluplně nakládat s finančními prostředky v období mezi výplatou invalidního důchodu, popř. dalších dávek, tak, aby byly uhrazeny zejména jeho základní životní potřeby, přičemž hrozí jeho zadlužování. Odvolací soud proto usoudil, že je namístě omezení způsobilosti k právním úkonům vyšetřovaného rozšířit tak, že není oprávněn činit právní úkony, jimiž by bral na sebe finanční závazky. Naopak však soud vyslovil přesvědčení, že omezení vyšetřovaného při rozhodování o vlastní léčbě nevychází ze zásady, že omezení k právním úkonům se má týkat konkrétních právních úkonů, protože v době rozhodování není možno předvídat veškeré úkony, kterých by se takové omezení mohlo týkat. Podle odvolacího soudu (přitom) existuje jiná možnost jak situaci vyšetřovaného řešit (viz ustanovení §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, podle něhož platí, že pacienta lze mimo jiné bez jeho souhlasu hospitalizovat, jestliže ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak; soud pak rozhoduje v řízení o vyslovení přípustnosti, převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče podle §191a a násl. o.s.ř.). Z uvedených důvodů odvolací soud omezení způsobilosti k právním úkonům vyšetřovaného při rozhodování o vlastní léčbě z výroku v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně vypustil.
K dovolání vyšetřovaného, Města České Velenice a navrhovatelů Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. července 2013, č.j. 30 Cdo 1483-192, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. září 2012, č.j. 7 Co 833/2012-135, pokud jím byl vyšetřovaný omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není oprávněn činit právní úkony, jimiž by bral na sebe finanční závazky, nakládal finančními prostředky nad částku v souhrnné výši 10.000 Kč měsíčně a nakládal majetkem v hodnotě nad 10.000 Kč, a dále ve výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a současně zamítl dovolání navrhovatelů.
V dalším řízení Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 19. prosince 2013, č. j. 7 Co 833/2012-201, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení se závěrem, že ke zjištění skutkového stavu v dané věci je zapotřebí provést další dokazování v rozsahu, který přesahuje možnosti odvolacího soudu.
Poté Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 17. března 2015, č. j. 9 Nc 708/2011-296, výrokem I. omezil posuzovaného Ing. M. B. v jeho svéprávnosti tak, že posuzovaný nemůže samostatně právně jednat v žádných záležitostech s výjimkou běžných záležitostí každodenního života. Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a účastníků. Věc posoudil podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). V souladu s právním názorem odvolacího soudu soud prvního stupně zopakoval výslech navrhovatelů, posuzovaného, provedl důkaz znaleckým posudkem a výslechem znalkyně a uskutečnil místní šetření v rodinném domku, kde se posuzovaný zdržuje. Po provedení důkazního řízení dospěl k závěru, že posuzovaný trpí závažnou duševní chorobou, která není pouze přechodná, v jejímž důsledku není schopen právně jednat. Není reálně schopen postarat se o své vlastní záležitosti, jeho projevy a způsob života jsou ohrožující pro něho samotného i pro jeho okolí. Posuzovaný zcela postrádá rozpoznávací a ovládací složku svého jednání a bez cizí pomoci není schopen jakéhokoliv právního jednání v žádné oblasti svého života. Podle přesvědčení soudu, nepřipadá v úvahu jakékoliv podpůrné opatření, jako je nápomoc při rozhodování či zastoupení členem domácnosti, neboť posuzovaný ani není schopen a ochoten takovouto pomoc akceptovat.
K odvolání posuzovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. června 2015, č.j. 7 Co 925/2015-328, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že opatrovník posuzovaného město České Velenice, ustanovený usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 25. 5. 2012, č. j. 9 Nc 708/2011-119, je oprávněn a povinen zastupovat posuzovaného v rozsahu omezení jeho svéprávnosti. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým zjištěním a právním závěrem soudu prvního stupně, že posuzovaný zcela postrádá rozpoznávací a ovládací složku svého jednání a není bez cizí pomoci schopen jakéhokoliv právního jednání v žádné oblasti svého života. Přihlédl ke skutečnosti, že aktuální stav posuzovaného je důsledkem jeho dlouhodobého psychického onemocnění bez odpovídající léčby, což má za následek celkovou devastaci osobnosti posuzovaného i jeho zhoršující se fyzický stav, který rovněž vyžaduje léčbu. Posuzovaný tak ohrožuje sebe i své okolí. Odvolací soud uzavřel, že omezení posuzovaného způsobem, který vyslovil soud prvního stupně, odpovídá zjištěným skutečnostem a je v souladu s ustanovením §57 odst. 1 o.z.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal posuzovaný dne 27. července 2015 dovolání doplněné dne 27. srpna 2015 opatrovníkem pro řízení advokátem JUDr. Vítem Pošvářem. Na jeho přípustnost dovolatel usuzuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) s odůvodněním, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a tato právní otázka má být posouzena jinak“ . Dovolatel má za to, že odvolací soud sice použil správná ustanovení občanského zákoníku, avšak je nesprávně vyložil. Zejména se domnívá, že rozsah omezení posuzovaného ve svéprávnosti neodpovídá ustanovení §57 občanského zákoníku. Soudem použitá formulace je natolik neurčitá, že jí lze vykládat tak, že se prakticky jedná o stav zcela zbavující posuzovaného samostatně právně jednat. Toto je však v přímém rozporu s ustanovení §55 o.z., a je to také v rozporu s předchozím rozsudkem vydaným v této věci. Na druhé straně může být soudem použitá formulace vykládána i tak, že posuzovaný může činit jakákoliv právní jednání. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila navrhovatelka M. B. i za svého manžela a uvedla, že zcela souhlasí s rozhodnutím soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. , či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
K projednání dovolání nepostačuje např. jen eventuální pouhá citace části znění ustanovení §237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Nelze tedy pominout skutečnost, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě ve skutečnosti nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Bylo již naznačeno, že dovolání posuzovaného vychází ze tří alternativ, s nimiž (při jejich reálném naplnění) procesní předpis spojuje existenci přípustnosti dovolání. Dovolatel tak má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive
2) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a
3) tato právní otázka má být (dovolacím soudem) posouzena jinak.
Skutečností však zůstává, že tvrzení dovolatele uvedená pod body 2) a 3) jsou uvedeny jen zcela nominálně, bez jakéhokoliv zdůvodnění. Pokud pak se týče prvního z nich, dovolatel v tomto případě sice odkazuje na předchozí zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu – konkrétně na rozsudek ze dne 31. července 2013, č.j. 30 Cdo 1483-192, avšak již ve své podstatě nekonkretizuje, v čem by se byl měl odvolací soud od tohoto rozhodnutí odchýlit. Přitom dovolací soud v uvedeném rozsudku naznačil, že důvodem tehdejší kasace rozhodnutí odvolacího soudu byla v zásadě nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání posuzovaného ve své podstatě nenaplnilo předpoklady vymezené ustanovením §237 o.s.ř., Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu