ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4614.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4614/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce města Pelhřimov , se sídlem v Pelhřimově, Masarykovo náměstí 1, identifikační číslo osoby 002 48 801, zastoupeného JUDr. Josefem Doubkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.330.837,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 155/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2015, čj. 58 Co 170/2015-34, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se podanou žalobou domáhal – s odkazem na č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“) - náhrady škody ve výši 1.330.837,30 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím. Podle žalobního tvrzení Okresní soud v Pelhřimově, v řízení vedeném pod sp. zn. 1 C 184/2012 (dále též „původní řízení“), zamítl rozsudkem ze dne 23. listopadu 2009, č. j. 1 C 184/2012-225, žalobu společnosti GEOSAN GROUP a. s. proti žalobci (který v původním řízení vystupoval jako žalovaný). Citovaný rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočkou v Táboře, ze dne 26. listopadu 2010, č. j. 15 Co 644/2010-275. V rámci dalšího dovolacího řízení byly oba uvedené rozsudky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 10. července 2012, č. j. 23 Cdo 1291/2011-304. Okresní soud v Pelhřimově následně rozsudkem ze dne 26. října 2012, č. j. 1 C 184/2009-339, uložil dovolateli, aby uhradil společnosti GEOSAN GROUP, a. s. částku 7.014.000,- Kč s příslušenstvím a dále na náhradě nákladů řízení částku 1.437.723,22 Kč. Dovolatel tyto částky uhradil, přičemž na úrocích z prodlení za období od 13. října 2009 do 30. listopadu 2012 zaplatil částku 1.716.750,66 Kč. Podle dovolatele nebýt původního údajně nezákonného (následně zrušeného) rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, tak by mu škoda spočívající v zaplacených úrocích z prodlení a v nákladech řízení nevznikla.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) shora v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 13. února 2015, čj. 31 C 155/2013-20, kterým byla ve výroku I. žaloba zamítnuta (výrok I.) a bylo rozhodnuto ve výroku II. o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nebyla splněna zákonná podmínka odpovědnosti státu za škodu způsobenou žalobci nezákonným rozhodnutím v důsledku nedostatku příčinné souvislosti mezi škodou a nezákonným rozhodnutím ve smyslu OdpŠk. Odvolací soud uvedl, že příčinou vzniku újmy žalobce byla skutečnost, že nezaplatil včas splatný dluh, nikoli nezákonný rozsudek krajského soudu. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009. Dále dovodil, že neexistuje ani nezákonné rozhodnutí, které by mělo škodu způsobit. Rozhodnutí, z něhož žalobce dovozuje vznik škody, sice bylo dovolacím soudem zrušeno, ale následně bylo v řízení dále pokračováno. V takovém případě nelze zrušené rozhodnutí považovat za nezákonné ve smyslu §8 OdpŠk. Odvolací soud přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 862/2008, a ze dne 31. července 2012, sp. zn. 30 Cdo 3437/2011.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Dovolatel přípustnost dovolání dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
Dovolatel namítá, že odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, není relevantní. Za příčinu vzniku škody dovolatel označuje nikoli to, že nesplnil řádně a včas svůj peněžitý závazek vůči GEOSAN GROUP, a. s., ale to, že „tehdejší odvolací soud rozhodl nezákonně a toto rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno“.
Dovolatel s názorem odvolacího soudu nesouhlasí ani v tom, že nebyl splněn předpoklad odpovědnosti státu spočívající v požadavku existence nezákonného rozhodnutí, neboť odvolacím soudem citovaná „rozhodnutí totiž řešila situaci, kdy následné řízení po zrušení rozhodnutí dovolacím soudem nebyla dosud skončena. O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť věc již pravomocně skončena byla.“
Dovolatel závěrem navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání podle 237 o. s. ř.
Dovolací soud shledal, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Pokud jde o otázku příčinné souvislosti, Nejvyšší soud přijal např. v usnesení ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 1421/2004, nebo v rozsudku ze dne 6. dubna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nsoud.cz ), názor, že „Stát nelze činit odpovědným za újmu dlužníka spočívající v zaplacených úrocích z prodlení v řízení, v němž došlo k průtahům, neboť příčinou vzniku této újmy byla skutečnost, že ze strany dlužníka nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, a nikoli nesprávný úřední postup soudu.“ Tento závěr dovolacího soudu se obdobně uplatní i v této věci. Od této judikatury není důvod se odchýlit ani v této právní věci.
I ohledně otázky existence nezákonného rozhodnutí nutno konstatovat, že odvolací soud posoudil tuto otázku v souladu s judikaturou dovolacího soudu, na kterou přiléhavě odkázal.
Tak např. v rozsudku ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, dovolací soud konstatoval, že „za nezákonné ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje“. V rozsudku ze dne 7. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 2397/2006, Nejvyšší soud, uzavřel, že „Takový rozsudek by nebyl aplikovatelný pouze v případě, že řízení bylo pravomocně skončeno bez možnosti mimořádného opravného prostředku“.
K závěru, že „okolnost, že v průběhu řízení probíhajícího v několika stupních bylo zrušeno rozhodnutí, sama o sobě nesprávný úřední postup nezakládá“ , srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 2197/2007 (uveřejněné pod C 7517 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu), v němž dovolací soud vyložil, že za nesprávný úřední postup spočívající v porušení zásady rychlosti řízení je možno označit pouze takový postup soudu v řízení, který neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; okolnost, že v průběhu řízení probíhajícího v několika stupních, bylo rozhodnutí zrušeno ke stížnosti pro porušení zákona, sama o sobě nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení §13 OdpŠk nezakládá.
K názoru, že „ Opačný názor by vedl k nepřijatelnému důsledku, že nárok na náhradu škody by vznikl účastníkům jakéhokoli řízení vždy, když by instančně vyšší orgán dospěl k odlišnému právnímu názoru od instančně nižšího orgánu , srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 862/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 25 Cdo 4671/2009, v nichž byl mimo jiné vyložen právní názor, že okolnost, že v průběhu řízení probíhajícího v několika stupních bylo zrušeno rozhodnutí, sama o sobě nesprávný úřední postup nezakládá; je totiž vyloučeno, aby nárok na náhradu škody vznikl účastníkům jakéhokoli řízení vždy, když by instančně vyšší orgán dospěl k odlišnému právnímu názoru od instančně nižšího orgánu.
Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalobce proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu není podle §237 o. s. ř přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu