ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.464.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 464/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce JUDr. A. D. , zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 8, proti žalované FTV Prima, spol. s.r.o., se sídlem v Praze 8, Na Žertvách 24/132, IČ 481 15 908, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 34 C 99/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2014, č.j. 1 Co 66/2011-289, ve znění opravného usnesení ze dne 21. ledna 2016, č.j. 1 Co 66/2014-312, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2013, č.j. 34 C 99/2011-247, (dále též „soud prvního stupně“ nebo „Městský soud“) výrokem I. uložil žalované povinnost uveřejnit ve svém televizní vysílání omluvu ve znění uvedeném v tomto výroku, výrokem II. uložil podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) žalované povinnost zaplatit na náhradu nemajetkové újmy žalobce částku 1.000.000,- Kč, výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci další částku 200.000,- Kč a výrokem VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že v posuzovaném případě došlo k protiprávnímu zásahu do práv (žalobce) chráněných ustanovením §11 (násl.) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Městský soud mimo jiné konstatoval, že žalobce je osobou veřejného zájmu, která musí snést vyšší míru kritiky a případně negativního hodnocení. V souzeném případě však žalovaná pochybila, pokud publikovala sporné informace za situace, kdy jediným zdrojem informací byly advokátem čtené úryvky z protokolu o výslechu svědka M., který však neuvedl o žalobci nic z toho, co bylo (žalovanou) publikováno s výjimkou, že po něm jeho zástupce, resp. bývalí policisté, požadovali úplatek pro žalobce – jednalo se však o informaci neprověřenou, resp. nepravdivou. Redaktoři žalované (totiž) neměli k dispozici protokol, ani si nezaznamenali to, co uváděl advokát. Protože o žalobci, který je soudce, bylo uvedeno, že byl součástí kruhu, který vydíral podnikatele, „ který měl odsuzovat za posvěcení státního zástupce vykonstruované kauzy, kterými měli být s blíže neuvedenými advokáty a státními zástupci součástí mafie, měl být uváděn v souvislosti se jmény mj. R. K., když v prvé relaci byly určité informace relativizovány slovy –prý - (zatímco) v druhé relaci již taková relativizace nebyla, avšak naopak výslovně bylo uvedeno, že brněnskou mafii kryli vysoce postavení lidé, mimo jiné soudce, když žalobce byl jediný, kdo v těchto relacích byl jmenován a byly publikovány jeho fotografie. Za přečin pomluvy byl odsouzen autor druhé relace P.“.
Soud prvního stupně na základě zhodnocení úrovně zásahu do osobnostní sféry žalobce dospěl k závěru, že žalobcem požadovaná satisfakce podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. je přiměřená jak svým obsahem, tak i formou. Současně však vyslovil přesvědčení, že toto zadostiučinění není postačující, „ protože popsaným způsobem došlo ke snížení důstojnosti žalobce a jeho vážnosti ve společnosti zvlášť závažným způsobem. K zásahu (totiž) došlo celostátní televizní stanicí, jejíž sledovanost se pohybuje v daném typu pořadu okolo jednoho milionu diváků. Informace byly publikovány za situace, kdy žalovaná žalobce, ani tiskovou mluvčí soudu, kde žalobce pracuje, před uveřejněním vůbec nekontaktovala. Zveřejněné informace nebyly objektivní. Městský soud poukázal na to, že výslechem svědků byly dostatečně prokázány zvlášť závažné dopady na právo žalobce na dobré jméno, zdraví, občanskou čest, lidskou důstojnost, do práva na soukromý a rodinný život, kde došlo k zvlášť závažnému dopadu v pracovní oblasti, protože žalobce, ač vítěz konkursu na předsedu Městského soudu v Brně, jím jmenován nebyl, neboť s ohledem na souvislosti a publikované informace v médiích je zjevné, že důvodem nejmenování žalobce do této funkce byla Ministerstvem spravedlnosti veřejně prezentovaná „presumpce viny“, když za vinného v podstatě žalobce uznala svými relacemi žalovaná. Svým amatérským postupem žalovaná způsobila rozsáhlé problémy žalobci, jeho rodině, zejména rodičům, přivodila mu nesnáze při jeho práci trestního soudce, kdy publikovanými informacemi žalovaná mohla zcela zničit profesní kariéru žalobce. Při stanovení výše nemajetkové újmy v penězích dospěl soud k závěru, že přiměřená je částka 1.000.000,- Kč, když přihlédl ke skutečnosti, že redaktor P. se dopustil přečinu pomluvy, za který byl pravomocně odsouzen“. Žalovaná pak nezabránila odvysílání nepravdivých, neúplných a neobjektivních informací, které byly zásahem do osobnostních práv žalobce.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. října 2014, č.j. 1 Co 66/2011-289, (dále též „odvolací soud“, „soud druhého stupně“, nebo „Vrchní soud“) ve znění opravného usnesení ze dne 21. ledna 2016, č.j. 1 Co 66/2014-312, ve výroku I. vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně „mění jen v odstavci III. výroku tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 200.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak se potvrzuje.“ Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně, kdy byl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Vrchní soud výslovně připomněl, že „respektuje právo žalované na svobodu projevu zaručenou článkem 14 Listiny základních práv a svobod a nezpochybňuje její poslání šířit informace myšlenky o společensky závažných tématech, o věcech veřejného zájmu, ani o tom, že je ve veřejném zájmu zveřejňování takových informací. Akceptuje i názor žalované, že investigativní žurnalistika přináší pluralitní informace z alternativních zdrojů. Vychází rovněž i z toho, že žalobce, jako soudce, je třeba považovat za veřejně činnou osobu, která musí snášet vyšší míru kritiky. Naproti tomu odvolací soud zdůrazňuje, že uvedené právo je však omezeno právy jiných, ať již jde o ústavně zaručená práva či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Ochrany práva chráněného článkem 10 Listiny základních práv a svobod a §11 násl. Obč. zák. platného do 31. prosince 2013, se dovolává právě žalobce. Ten, v postavení soudce, jako osoby veřejného zájmu, má zajisté povinnost vyšší dávky tolerance a velkorysosti, jak na to žalovaná poukazuje, ale nelze se jí dovolávat v situaci, kdy je dotčena již sama existence jeho profesního postavení a dokonce v důsledku toho důvěryhodnost celé soudní moci“.
Odvolací soud dále uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně byl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Žalovaná, uveřejnila o žalobci údaje, které nebyly ověřeny a žalovaná neprokázala, že měla rozumné důvody pro spoléhání se na jejich pravdivost.
Soud druhého stupně rovněž sdílel závěr soudu prvního stupně, podle něhož žalobce zvolil zcela důvodně jako prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu jak morální, tak i finanční zadostiučinění. Odvolací soud pak podrobně popsal zjištěné dopady do osobnostní sféry žalobce a zabýval se klasifikací jejich intenzity. Při úvahách o výši přiznávané náhrady nemajetkové újmy v penězích Vrchní soud přihlédl k tomu, že pravomocně odsouzenému redaktorovi R. P. bylo uloženo v trestním řízení zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 70.000,- Kč. Současně však vzal v úvahu i další významnou okolnost. Přihlédl k tomu, že náhrada nemajetkové újmy by měla kromě své satisfakční funkce, plnit i preventivní funkci, popřípadě preventivně – sankční funkci (nap.ř lze srovnat I. ÚS 1586/09). Přiměřené zadostiučinění je (totiž) jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky od protiprávního jednání a být tak nástrojem speciální i generální prevence. Odvolací soud zdůraznil, že ve vztahu k žalované má tato funkce nepochybně význam sankčně – preventivní, neboť jde o subjekt, do jehož náplně patří informování veřejnosti, která svým jednáním sleduje potřebnou publicitu, o subjekt, jehož jednání v dané věci nebylo legitimní, kdy dokonce musel být srozuměn s tím, že ve vztahu k žalobci šíří nepravdivé informace, jestliže neodpovídaly ani tomu, co bylo obsaženo ve zdroji těchto informací. Svým neprofesionálním postupem žalovaná poškodila nejen osobnostní práva žalobce, ale zpochybnila i důvěryhodnost celé justice.
Z uvedených důvodů odvolací soud považoval za odpovídající náhradu nemajetkové újmy ve výši požadované žalobcem. Podle soudu druhého stupně, byť tato částka přesahuje běžně přiznávané částky, odpovídá jak mimořádným okolnostem dané věci, tak rovněž hledisku přiměřenosti (§13 odst. 1 a 3 obč. zák.).
Uvedený rozsudek Vrchního soudu byl doručen zástupkyni žalované dne 28. listopadu 2014. Žalovaná (dále též „ dovolatelka“) jej dne 13. ledna 2015 napadla včasným dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení následující otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelky jde „ zejména o posouzení, zda v daném případě vytýkaným jednáním žalované došlo k neoprávněnému zásahu objektivně způsobilému vyvolat nemajetkovou újmu narušením osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením §11 násl. obč. zák., tedy zda došlo k naplnění předpokladů odpovědnosti žalované podle §13 obč. zák. “. Dovolatelka má dále za to, „že napadeným rozsudkem došlo ze strany odvolacího soudu též k odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce naplnění předpokladů a stanovení výše relutární náhrady podle §13 odst. 2 a 3 obč. zák.“. Dovolatelka vytýká, že podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. Zásadně nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť má za to, že při svém rozhodování vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplývaly z provedených důkazů, resp. tyto důkazy hodnotil tak, že nebylo možné jeho úvahy přezkoumat, když nebral v potaz důkazy předložené žalovanou a přisvědčil vždy pouze žalobci. Výši (přisouzené) relutární náhrady žalovaná považuje za zcela nepřiměřenou, a to zejména s ohledem na zásadu nepřípustnosti uložit původci neoprávněného zásahu citelnou či dokonce likvidační sankci. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014 a nejdříve se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením §11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).
Podle ustanovení §13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
Ústavní soud při posuzování vztahu svobody projevu a práva na ochranu osobnostních práv pravidelně připomíná, že k problematice svobody projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud"), v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Soud zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o tisk ( a samozřejmě i ostatní sdělovací prostředky – jak je tomu v posuzovaném případě). Ústavní soud připomíná, že tisk sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo tyto přijímat (srov. rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41).
Tato judikatura slouží Ústavnímu soudu jako inspirativní zdroj pro jeho rozhodování. Česká republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy definovala jako demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, čímž se vzdala hodnotové neutrality Ústavy a zakotvením nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu materiálního právního státu. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu. Tisk bývá také titulován hlídacím psem demokracie, neboť tím, že informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti.
Svoboda projevu však není bezbřehá; je omezena jednak chráněnými zájmy podle článku 17 odst. 4 Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami; v tomto případě vzniká konflikt mezi svobodou projevu ve smyslu článku 17 a právem na ochranu cti a dobré pověsti podle článku 10 Listiny. K této problematice se Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu IV. ÚS 154/97 (sv. 10, č. 17) a konstatoval, že při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto úkolem obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací. Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby. K otázce pravdivosti uveřejněných údajů se vyslovil Ústavní soud v nálezu I. ÚS 156/99, podle něhož k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze.
Ústavní soud, a shodně s ním i Nejvyšší soud v rámci své judikatorní praxe vycházejí současně ze zásady, že práva na ochranu osobnosti se samozřejmě mohou domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby. Měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců takových výroků. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti. V těchto případech je na soudech volit benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací soukromé povahy a hodnocení jejího jednání právě proto, že jsou na osobu veřejného zájmu kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna vědět, např. jakého vzdělání předmětná osoba dosáhla, s kým se stýká apod., a to pro posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální tuto funkci zastávat a náležitě obstarávat věci veřejné. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává. Tato filosofie Ústavního soudu se nese v duchu názorové linie Soudu, který uvedl, že hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně u politiků (resp. osob veřejného zájmu obecně) širší, než u soukromé osoby. Na rozdíl od posledně jmenované, politik nevyhnutelně a vědomě předkládá novinářům a široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a čin, a proto musí projevit vyšší stupeň tolerance. Ochrana osobnosti se vztahuje i na politiky, dokonce i tehdy, kdy nejednají jako soukromé osoby, avšak v takových případech požadavek zmíněné ochrany musí být poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené diskusi o politických tématech (srov. rozhodnutí ve věci Lingens, odst. 42).
Při posouzení předmětné věci dovolací soud současně připomíná, článek 4 Ústavy stanovící, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, zakotvuje povinnost obecných soudů vést svou činnost tak, aby obsahem svých rozhodnutí i procesním postupem ctily ústavní princip ochrany základních lidských práv a svobod.
V případě prvé dovolatelkou zmiňované otázky dovolatelka sice tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak zákonu odpovídajícím způsobem ji nezdůvodňuje. Především podává svůj vlastní pohled na skutkový základ sporu, což však je v nesouladu s výlučně možným dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241a o.s.ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nadto dovolatelka (byť zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 30 Cdo 2796/2005 a 7 Tdo 608/2008) výslovně neuvádí a nedefinuje, v jakém smyslu by se měl odvolací soud případně odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přitom z napadeného rozhodnutí zřetelně vyplývá, že soud druhého stupně (který se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně) se s judikatorními principy (jež ostatně byly vyloženy výše), které dovolací soud vyjadřuje ve svých rozhodnutích (přičemž současně fakticky přihlížejí k názorovým východiskům Ústavního soudu), nedostal do případného konfliktu. Lze pak uzavřít, že svobodu projevu není možno spojovat s šířením zásadních nepravd o osobě zásahu, což ostatně nalezlo odraz v trestním odsouzení redaktora druhé reportáže R. P.
Pokud má dovolatelka za to, že napadeným rozsudkem došlo ze strany odvolacího soudu též k odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce naplnění předpokladů a stanovení výše relutární náhrady podle §13 odst. 2 a 3 obč. zák., pak ani v tomto případě nedošlo k naplnění zákonného předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř.
Podle ustanovení §13 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení). Pokud by se nejevilo postačujícím toto zadostiučinění zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích ( odstavec 2 uvedeného ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu.
Přiznání zadostiučinění v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. předpokládá splnění konkrétních zákonem kvalifikovaných podmínek:
- morální zadostiučinění se musí jevit v konkrétním případě nepostačujícím a tím již neúčinným,
- neoprávněným zásahem v konkrétním případě došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve značné míře.
U prvního z naznačených předpokladů pro úspěšnost požadavku na přisouzení relutární satisfakce musí být spolehlivě prokázáno, že tu jsou okolnosti dokládající, že v takovém případě nepostačuje zadostiučinění podle §13 odst. 1 obč. zák., a to zejména z hlediska povahy neoprávněného zásahu a způsobu provedení, z hlediska intenzity trvání, rozsahu i ohlasu nepříznivých následků, které postiženému vznikly.
U druhého z předpokladů případného přisouzení finančního zadostiučinění musí být především zjištěno, že jde o takovou újmu na osobnosti fyzické osoby, kterou je objektivně třeba posuzovat vzhledem k intenzitě, rozsahu, trvání a veřejnému ohlasu nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její lidské důstojnosti a vážnosti ve společnosti jako závažnou. Z uvedeného vyplývá, že relutární satisfakce má subsidiární funkci a nastupuje proto až tehdy, kdy se morální zadostiučinění ukáže, ať zcela nebo zčásti jako nepostačující a tak neúčinné (obdobně srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., Praha 2004, str. 186).
V souzené věci odvolací soud dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k (jím v rozhodnutí vyloženým) závěrům, že okolnosti případu představují zvlášť závažný zásah proti osobnostní sféře žalobce s více než citelnými následky mimo jiné pro jeho čest a vážnost ve společnosti, které odůvodňují přisouzení výrazného relutárního zadostiučiní podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Tento postup soudu pak odpovídá výše vyloženým předpokladům vztahujícím se na možnost přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle uvedeného ustanovení.
Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.).
Občanský zákoník v §13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích. Současně ovšem nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Ustanovení §13 obč. zák. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a zjištěné okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo.
Ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby (samo toto ustanovení uvádí případy, kdy lze s ohledem na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích pouze demonstrativně), a to za situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 obč. zák. Podle ustanovení §13 odst. 3 obč. zák. tak výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Odvolací soud při posouzení uplatněného nároku správně přihlédl k satisfakční roli přisuzovaného zadostiučinění, stejně tak i k jeho roli preventivní, resp. preventivně-sankční.
Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze nepochybně zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.
Ač dovolatelka odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, fakticky neuvádí takové okolnosti, které by svědčily o rozporu napadeného rozhodnutí s některým z judikátů dovolacího soudu; nadto výtky ve své podstatě vycházejí z procesně nepřípustné akcentace skutkových poměrů věci, takže v tomto smyslu nenaplňují charakteristiku dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Skutečností zůstává, že rozhodnutí odvolacího soudu ve svém základu vychází ze závěrů judikatury Nejvyššího soudu týkající se posouzení odpovědnosti za zásah do osobnostních práv člověka, stejně jako určení subjektu škůdce a posouzení míry jeho sankční odpovědnosti, přičemž tento závěr podporuje i obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2887/2010, 30 Cdo 947/2011, 30 Cdo 3625/2007 a 30 Cdo 5188/2007.
Ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Pro posouzení, zda fyzické osobě vzniká právo na přiměřené zadostiučinění, a to i např. ve formě náhrady nemajetkové újmy v penězích, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Z kritérií uvedených v ustanovení §13 odst. 3 obč. zák. však vyplývá, že při stanovení výše náhrady je třeba přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, který při zkoumání míry snížení důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti přihlíží v prvé řadě k charakteru zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, k jeho formě, způsobu prezentování na veřejnosti, době trvání zásahu, k postavení osoby ve společnosti i v soukromí, k době a situaci, v níž došlo k protiprávnímu zásahu, v neposlední řadě také k důsledkům, které protiprávní zásah vyvolal v osobnostní sféře fyzické osoby s přihlédnutím k tomu, která z dílčích složek osobnostních práv byla ohrožena či poškozena, případně k dalším okolnostem případu, které jsou pro hodnocení závažnosti zásahu významné. Tak soudy obou stupňů – jak vyplývá z jejich rozhodnutí - učinily.
Nadto pro úplnost lze poukázat na analogii např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3453/2014. Lze tak konstatovat, že „stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §13 odst. 2 a 3 obč. zák., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. „Lze již jen dodat, že vlastní námitka o údajné likvidační“ povaze přisouzeného finančního zadostiučinění se při povaze žalované obchodní společnosti jeví jako nepřípadná.
Dovolání ve vztahu k výrokům o nákladech řízení žalovaná nijak nezdůvodnila.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo proto z výše uvedených důvodů odmítnuto jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o.s.ř.
Protože dovolatelkou uvažovaný předpoklad dovolání v souzené věci naplněn nebyl, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu