ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4756.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4756/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) O. S. , a b) V. S. , zastoupených JUDr. Ivetou Petrovou, advokátkou se sídlem v Novém Městě nad Metují, Nádražní 2151, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 143/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2015, č. j. 68 Co 121/2015-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 11. 2014, č. j. 23 C 143/2013-37, zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobci domáhali konstatování, že průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 7 C 48/92 došlo k zásahu do práva žalobců na spravedlivý proces, zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I). Výrokem II uložil žalované zaplatit každému ze žalobců částku 55 904 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně za období od 21. 5. 2013 do zaplacení. Dále žalobu co do částky 222 013 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 55 904 Kč za období od 19. 11. 2012 do 20. 5. 2013 zamítl (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 4. 2015, č. j. 68 Co 121/2015-56, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých výrocích o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Celkové částky 277 917 Kč s příslušenstvím pro každého ze žalobců se tito domáhali jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 7 C 48/92, které trvalo 21 let a 2 měsíce. Při předběžném projednání již žalovaná jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem soudu žalobcům vyplatila částku ve výši 210 833 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobců není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.
Žalobci v dovolání namítají, že soudy obou stupňů se odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když porovnávaly délku posuzovaného řízení s řízeními, které trvaly dvakrát až třikrát kratší dobu. Uvedená námitka se však míjí s právním posouzením soudů, neboť odvolací soud vycházel z konkrétní délky posuzovaného řízení a zohlednil ji při stanovení základní částky zadostiučinění za jeden rok řízení. Na rozhodnutí, která se týkala řízení s kratší délkou trvání, odvolací soud odkázal proto, že v nich byly shledány shodné důvody pro snížení základní hodnoty odškodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2147/2011).
Otázka posouzení skutkové a právní složitosti původního řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že složitost původního řízení si vyžádala opakované posuzování věci na třech stupních soudní soustavy včetně potřeby provádět rozsáhlé dokazování a zadávání znaleckých posudků [srov. část IV písm. a) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod číslem 58/2011, dále jen „Stanovisko“]. S dovolateli lze v zásadě souhlasit v tom, že odůvodnění složitosti řízení by obzvláště v případě, kdy je na základě tohoto kritéria snížena základní částka zadostiučinění až o 40 %, mělo obsahovat podrobnější vysvětlení toho, v čem konkrétně složitost řízení spočívala, a proč se tedy jednalo o objektivní příčinu prodloužení řízení. Nicméně ani kusé odůvodnění složitosti řízení odvolacím soudem nezakládá v tomto případě rozpor s judikaturou dovolacího soudu, neboť ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vyšel i odvolací soud, vyplývá, že řízení bylo složité jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní. Předmětem původního řízení byl restituční spor (o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), přičemž v průběhu řízení bylo třeba řešit množstvím znaleckých posudků otázku ocenění nemovitostí k datu jejich nabytí žalovanými nebo dodržení záruk spravedlivého procesu při místním šetření znaleckého ústavu. Dovolací soud tedy neshledal, že by se odvolací soud od judikatorních závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených ve Stanovisku odchýlil.
Ani při řešení otázky, zda při stanovení výše zadostiučinění je nutno zohlednit, že žalobci nikterak nezapříčinili jakékoliv průtahy v řízení, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který vzal výslovně v úvahu absenci podílu žalobců na protahování řízení a z toho důvodu za jednání poškozených [§31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] výši přiznaného zadostiučinění nezvýšil ani nesnížil [neboť na délku řízení nepůsobili ani negativně, ani pozitivně, srov. část IV písm. b) Stanoviska].
Podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Ve vztahu ke kritériu postupu orgánů veřejné moci během řízení [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] dovolatelé neuvádí žádnou konkrétní skutečnost, kterou odvolací soud opomněl zhodnotit.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 29. března 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu