ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5233.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5233/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně JUDr. M. Ch., LL.M., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 409/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2015, č. j. 17 Co 34/2015-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 25. 9. 2014, č. j. 19 C 409/2013-72, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 999 000 000 Kč (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu a nezákonných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Namítá-li žalobkyně, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu orgánů činných v trestním řízení, pak tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemůže požadovat zadostiučinění za nesprávný úřední postup, když úřední postup státních orgánů (Policie ČR a Okresního státního zastupitelství), který napadá, vyústil v rozhodnutí státních orgánů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97).
Ani námitka žalobkyně, že se soudy odmítly zabývat nezákonným rozhodnutím, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud totiž uzavřel, že k tomu, aby nárok na náhradu nemajetkové újmy mohl být úspěšný, by muselo být rozhodnutí Policie ČR a Okresního státního zastupitelství příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno. To však v řízení nebylo prokázáno, resp. žalobkyně zrušení těchto rozhodnutí ani netvrdila (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).
Námitka žalobkyně, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou jí prokázané příčinné souvislosti, rovněž přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na ní své rozhodnutí odvolací soud nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2013). Odvolací soud totiž v posuzovaném případě neshledal existenci tvrzeného odpovědnostního titulu (tedy tvrzeného nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí) a dospěl tedy k závěru, že žalobkyně nárok na zadostiučinění nemá.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka žalobkyně, že se odvolací soud nevypořádal s nevydáním rozsudku pro zmeškání soudem prvního stupně, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že soud nemá povinnost k návrhu žalobce o věci rozhodnout rozsudkem pro zmeškání, jeho vydání je pouze na jeho úvaze s ohledem na konkrétní okolnosti případu a s ohledem na to, zda lze na základě žalobcem uvedených skutkových okolností považovat žalobu za důvodnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2979/2013).
K žalobkyni namítaným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Jelikož žalobkyně podala dovolání proti oběma výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 10. 5. 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu