ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5445.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5445/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobců: a) TWRA – Third World Relief Agency , identifikační číslo osoby: 27041514, se sídlem v Praze 4-Krč, U Michelského lesa 366, b) JUDr. J. R. , zastoupeného JUDr. Miroslavem Jindrákem, advokátem se sídlem v Praze 10-Strašnice, Černokostelecká 33, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 31 C 159/2007, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012, č. j. 21 Co 32/2012-60, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012, č. j. 21 Co 32/2012-60, se v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba žalobce b) o částku 2 712 515 Kč a v navazujícím výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem b) a žalovanou zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení ; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 30. 8. 2011, č. j. 31 C 159/2007-44, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku 1 750 000 Kč a žalobci b) částku 37 845 Kč a 2 712 515 Kč a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2012, č. j. 21 Co 32/2012-60, rozhodl tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci b) (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou nepřiznal žádnému z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a ve vztahu k žalobci a) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobci se žalobou domáhali na žalované zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 1 750 000 Kč pro žalobce a) a 2 715 515 Kč pro žalobce b) dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jen jako „OdpŠk“) s odůvodněním, že Ministerstvo vnitra žalobcům způsobilo morální újmu tím, že:
a) od 12. 3. 1996 do 8. 9. 2006 nezaslalo žalobci b), jakožto zmocněnci žalobce a), registrované stanovy občanského sdružení, přičemž tato povinnost vyplývá ze zákona č. 83/1990 Sb., a tak žalobci a) bránilo v jeho činnosti;
b) dne 24. 6. 1996 vydalo Ministerstvo vnitra rozhodnutí č. j.
II/s-OS/1-1294/1245/96/r, kterým podle §8 odst. 1 písm. c) zákona č. 83/1990 Sb. s odvoláním na čl. 20 odst. 3 Listiny odmítlo registraci žalobce a), přičemž uvedené rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 1999, č. j. 5 A 91/96-31;
c) dne 30. 8. 1999 vydalo rozhodnutí č. j. VS/1-1/3530/99-r, kterým podle §8 odst. 1 písm. c) zákona č. 83/1990 Sb. s odvoláním na čl. 20 odst. 3 Listiny odmítlo registraci žalobce a), přičemž uvedené rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2001, č. j. 6 A 110/99-45;
d) dne 16. 1. 2002 rozhodnutím č. j. VS-700/SDR/I-2001 odmítlo registraci žalobce a), přičemž Nejvyšší správní soud rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 13. 11. 2003, č. j. 7 A 13/2002-46;
e) dne 23. 12. 2003 rozhodnutím č. j. VS-10 481/SDR/1-2003 odmítlo registraci žalobce a), přičemž uvedené rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2006, č. j. 9 Ca 189/2005-97;
f) v návaznosti na poslední rozsudek zaslalo dne 8. 9. 2006 žalobci b) registrované stanovy, ač o jejich zaslání žádal zmocněnec v návaznosti na právní moc rozsudku již dne 14. 7. 2006, čímž ministerstvo uměle prodlužovalo protiprávní stav popsaný pod bodem a) o další dva měsíce.
Ministerstvo vnitra svá rozhodnutí odůvodňovalo nepravdivými nařčeními o tom, že omezit sdružovací právo je nutné z důvodu údajné snahy žalobců obcházet zákon a dále z důvodu bezpečnosti státu. Narčení pak byla vyvrácena rozsudky, jimiž byla rozhodnutí zrušena a dále i šetřením orgánů činných v trestním řízení. Zejména nařčení o ohrožování státu způsobila zakládajícím členům žalobce a) velké problémy, neboť v návaznosti na tato nařčení byly vyvolány reakce tajných služeb, probíhala šetření členů přípravného výboru a zakladatelů žalobce a) Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu, Odborem terorismu a extremismu, a následovala mediální kampaň proti zakladatelům žalobce a) i žalobci b), v důsledku které tito utrpěli škodu při výkonu povolání a ztrátu řady sociálních kontaktů. Svévolným odmítáním registrace nebylo žalobci a) po dobu delší 10 let umožněno uskutečňovat činnost ve smyslu stanov, bylo znemožněno jiným osobám zapojit se do aktivit žalobce a) a byl o žalobci a) vytvořen obraz organizace ohrožující stát. Žalobce a) se stal předmětem zájmu BIS, která na svých webových stránkách publikovala informaci, že žalobce a) neúspěšně usiluje o registraci a je vážně podezřelý z financování mezinárodního terorismu. Žalobce b) požaduje i náhradu škody 37 845 Kč, které navrhovatelé vynaložili na právní zastoupení před Ústavním soudem a v souvislosti s obranou proti nezákonným rozhodnutím a nepravdivým tvrzením ministerstva. V návaznosti na usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 3. 2011, č. j. 31 C 159/2007-30, žalobci doplnili dne 9. 5. 2011 podání tak, že mimo jiné uvedli, že žalobce b) žádá 2 712 515 Kč jako zadostiučinění za nemateriální újmu vyvolanou nařčeními v odůvodněních zrušených rozhodnutí žalované.
Soud prvního stupně z listinných důkazů zjistil, že rozhodnutími Ministerstva vnitra ze dne 24. 6. 1996, č. j. II/s-OS/1-1294/1245/96/r, ze dne 30. 8. 1999, č. j. VS/1-1/3530/99-r, ze dne 16. 1. 2002, č. j. VS-700/SDR/1-2001, a ze dne 23. 12. 2003, č. j.
VS-10 481/SDR/1-2003, byla odmítnuta registrace žalobce a), a že v rámci řízení o opravném prostředku byla uvedená rozhodnutí žalované zrušena. Dále soud zjistil, že ústavní stížnosti žalobce b) byly odmítnuty, a to z důvodu podání neoprávněnou osobou, nepřípustnosti, neodstranění vad ústavní stížnosti, opožděnosti a nedůvodnosti. Soud prvního stupně uzavřel, že jelikož rozhodnutí vydaná žalovanou ve vztahu k žalobci a) byla zrušena v rámci řádného opravného prostředku a jelikož podmínkou nároku na náhradu škody i nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nezákonného rozhodnutí je pravomocné rozhodnutí, jež bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, nejsou dány podmínky pro přiznání nároku. Žalobu žalobce b) soud zamítl z důvodu, že žalobce b) nebyl účastníkem řízení, z nichž případně vznikla škoda, a k podání žaloby OdpŠk nebyl aktivně legitimován.
Pokud se jednalo o nárok žalobce a), posoudil odvolací soud věc odlišně od soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu již z žalobních tvrzení vyplývá, že žalobce a) rovněž namítal, že v důsledku postupu žalované nemohl 10 let a 4 měsíce vykonávat svou činnost. Soud prvního stupně se nezabýval posouzením věci z hlediska možných nároků z titulu nesprávného úředního postupu a poskytnutí zadostiučinění za imateriální újmu, a to přesto, že se žalovaná k žalobě vcelku podrobně vyjadřovala nejen jako k nároku z titulu nezákonného rozhodnutí, ale i z titulu nesprávného úředního postupu. Ve vztahu k nárokům žalobce b) odvolací soud vyslovil souhlas s posouzením ze strany soudu prvního stupně a uvedl, že ze žaloby i z listinných důkazů vyplývá, že v řízení o registraci stanov žalobce a ) vystupoval žalobce b) nikoliv za svoji osobu, ale jako zmocněnec žalobce a) a jeho jménem. Nelze proto dovodit, že byl sám účastníkem řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a tím by mu vznikla škoda, za kterou by stát podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídal.
Žalobce b) napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I. a II. dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uvádí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, jelikož odvolací soud řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a otázku aktivní legitimace být účastníkem řízení řeší odlišně od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalobce b) má za to, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) věc posoudil z hlediska odpovědnosti za nesprávný úřední postup. V takovém případě ovšem nebylo možné shledat nedostatek aktivní legitimace žalobce b) v té skutečnosti, že nebyl účastníkem řízení, v němž by mu nárok na odškodnění vznikl, neboť takové posouzení je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s jeho rozsudkem ze dne 24. 2. 2004, č. j. 25 Cdo 916/2003. Žalobce b) z uvedeného rozhodnutí vyvozuje, že: „[n]esprávným úředním postupem může vzniknout imateriální újma i osobám, které nejsou přímými účastníky řízení, zejména tam, kde na výsledku a způsobu řízení, na jeho úředním postupu závisí rozsah práv a povinností dalších osob.“ Dále žalobce b) uvádí, že je-li nesprávný úřední postup konstatován v řízení účastníka (budoucí právnické osoby), která musí být reprezentována zmocněncem, dopadají následky nesprávného úředního postupu jak na dosud neregistrovanou právnickou osobu, tak na jejího zmocněnce (a případně i na další osoby), neboť tyto nemohou být aktivní jako řádní členi nebo představitelé občanské společnosti a jsou ochuzeni o jedno ze základních práv, a to spolčovat se podle svého svědomí.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s hodnocením soudů ohledně nedostatku aktivní legitimace žalobce b), neboť tento vystupoval v řízení o registraci stanov jako zmocněnec žalobce a) a nelze tedy dovodit, že by byl účastníkem řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a tím mu vznikla škoda. Žalovaná též vyjádřila pochybnost ohledně zákonných náležitostí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., přičemž dovolatel též doložil, že je účastníkem řízení, který dle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemusí být v dovolacím řízení zastoupen advokátem nebo notářem. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání do potvrzujícího výroku o věci samé může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 2 písm. a) dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud odmítl jako nepřípustné podle výše citovaného §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci b) částku 37 845 Kč, neboť podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu v případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3638/2013, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, nebo ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11.
Dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci b) částku 2 712 515 Kč, je přípustné, neboť se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce osob oprávněných k náhradě újmy způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a napadené rozhodnutí tedy má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
Podle §1 odst. 3 OdpŠk ve znění účinném ode dne 27. 4. 2006 stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.
Podle §7 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda (odst. 1). Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo (odst. 2).
Podle §13 odst. 2 OdpŠk právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Dovolatel při formulaci právní otázky vychází z názoru, že odvolací soud jeho nárok posoudil jako požadavek na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, což zjevně dovozuje ze skutečnosti, jak odvolací soud hodnotil požadavek žalobce a). Tomuto dovolatelově názoru nelze ničeho vytknout, neboť, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud rozdíly ve skutkových okolnostech, z nichž vyvozuje nárok na náhradu újmy dovolatel a žalobce a), nerozlišil (s výjimkou požadavku dovolatele na náhradu škody ve výši 37 845 Kč). Nelze tedy ani usuzovat, že by odvolací soud dovolatelův požadavek posuzoval jako újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím.
Dovolateli je třeba dát za pravdu v tom ohledu, že se okruh osob, jež mají právo na náhradu škody či újmy způsobené při výkonu veřejné moci podle OdpŠk, liší v závislosti na skutečnosti, byla-li škoda (újma) způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu, nebo nezákonného rozhodnutí. Již z textu výše citovaných §7 a §13 odst. 2 OdpŠk plyne, že zatímco se škoda (újma) způsobená nezákonný rozhodnutím hradí pouze účastníkům řízení (popř. osobám, s nimiž mělo být jako s účastníky řízení jednáno), náhrada škody (újmy) způsobené nesprávným úředním postupem takto omezena není a hradí se tedy zásadně každému, komu byla způsobena. Odvolací soud ve svém závěru, že dovolateli nevznikla škoda, za kterou by žalovaná podle OdpŠk odpovídala, protože dovolatel sám nebyl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo došlo k nesprávnému úřednímu postupu, dostatečně nerozlišil podmínky odpovědnosti státu za škodu (újmu) způsobenou nesprávným úředním postupem od podmínek odpovědnosti státu za škodu (újmu) způsobenou nezákonným rozhodnutím, a jeho závěr tudíž není do důsledku správný. Jelikož odvolací soud, jak již bylo uvedeno výše, nevěnoval pozornost rozlišení, zda z dovolatelem vylíčených rozhodujících skutečností plyne, že mu újmu měla být způsobena nesprávným úředním postupem, nebo nezákonným rozhodnutím, jedná se o neúplné, a tudíž nesprávné právní posouzení, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Posouzení, zda je vznik újmy odvozován od nezákonného rozhodnutí, či od nesprávného úředního postupu, je rovněž významné pro časovou působnost aplikovatelných právních předpisů, kterou se soudy v dosavadním řízení nezabývaly, a to navzdory skutečnosti, že k újmě působícím okolnostem mělo dojít v průběhu let 1996 až 2006. V dalším průběhu řízení se tedy soud neopomene zabývat přechodným ustanovením (tj. §36) OdpŠk a vezme v úvahu, že úprava náhrady nemajetkové újmy byla do OdpŠk včleněna až na základě zákona č. 160/2006 Sb. Soud bude v dalším průběhu řízení též dbát na skutečnost, že ve sporném řízení, ovládaném dispoziční zásadou, je vázán žalobou, a ze souhrnu vylíčených skutkových okolností náležitě zjistí právní důvod požadovaného plnění.
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené napadené rozhodnutí v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba žalobce b) o částku 2 712 515 Kč a v navazujícím výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem b) a žalovanou, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o. s. ř., věta za středníkem, a §243b odst. 3 o. s. ř.).
Soudy jsou ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 21. 6. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu