ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5459.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5459/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce Art Forum 21 Praha, s.r.o., IČ 25769391, se sídlem v Praze 2 – Vinohrady, Moravská 1687/34, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému Z. Z. , zastoupenému Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Kaprova 52/6, o zaplacení 545.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 110/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2015, č. j. 7 Co 27/2014-243, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. listopadu 2014, č. j. 23 C 110/2009 - 225, vyslovil, že se mění první výrok usnesení ze dne 2. září 2014, č. j. 23 C 110/2009 – 205, tak, že se řízení o zaplacení 540.000,- Kč s příslušenstvím zastavuje. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z toho, že k návrhu na pokračování v řízení, který byl podán dne 29. srpna 2014 JUDr. Vladimírem Jablonským, nelze přihlížet, neboť od 21. listopadu 2013 a nadále udělil žalobce plnou moc svému aktuálnímu advokátu Mgr. Marku Vojáčkovi. Vzhledem k tomu, že účastník může mít v téže věci současně jen jednoho zvoleného zástupce, platí, že zvolením dalšího zástupce účastník současně vypověděl plnou moc zástupci dosavadnímu. Proto soud prvního stupně s ohledem na neúčinnost úkonu bývalého advokáta řízení zastavil.
Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) usnesením ze dne 30. června 2015, č. j. 7 Co 27/2014-243, k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně neměl splněny podmínky pro to, aby řízení mohlo být zastaveno, neboť nedostatek procesní plné moci je nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit. Jestliže na výzvu soudu žalobce podáním, doručeným soudu prvního stupně dne 24. října 2014, vyjádřil s úkonem JUDr. Jablonského souhlas a úkon schválil, je tím nedostatek zhojen a procesní úkon – návrh na pokračování v řízení je třeba považovat za úkon účastníka řízení, tedy žalobce.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalovanému dne 5. srpna 2015, přičemž právní moci nabylo téhož dne.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dne 5. října 2015 včasné dovolání, ve kterém namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního nebo hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, tedy, zda je možné, aby za účastníka řízení účinně navrhl pokračování v řízení subjekt, který nedisponuje procesním zmocněním. Dovolatel se domnívá, že tento procesní nedostatek nelze zhojit následným prohlášením účastníka, kterým by prohlásil tento úkon za svůj. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud pochybil, a ze strany žalobce se jedná o zneužití práva na procesní zastoupení. Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se řízení zastavuje.
Žalobce se k dovolání vyjádřil podáním ze dne 22. října 2015, ve kterém uvedl, že dovolatel řádně nevymezil dovolací důvod, takže pokládá podané dovolání za nepřípustné. Žalobce cituje judikaturu Nejvyššího soudu, která podle jeho názoru potvrzuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu a dovozuje, že dovolatelem nastolená otázka byla již vyřešena dovolacím soudem. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Připomenout lze např. též současně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Shora uvedené požadavky však dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje.
Z dikce ustanovení §237 vyplývá, že nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Dovolatel sice ve svém dovolání uvedl, že uvedená problematika nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, nicméně dovolací soud se uvedenou otázkou ve své judikatuře již zabýval. Jedná se například o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2352/2000, ve kterém dovolací soud vyložil, že:
Skutečnost, že zastoupení není přes odpovídající opatření soudu doloženo, se v případě, že šlo o zastoupení při procesním úkonu, jímž se zahajuje řízení (zde o zastoupení při podání /dalšího/ návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice), může projevit dvojím způsobem. V případě, že podání, jímž se zahajuje řízení, je podepsáno i účastníkem řízení (osobou, jejímž jménem ten, kdo vystupuje jako zmocněnec, v řízení jedná), pohlíží soud nadále na uvedeného účastníka jako na osobu, jež v řízení zastoupena není. Je-li ovšem takové podání podepsáno jen tvrzeným zástupcem účastníka, vede okolnost, že se uvedený nedostatek podmínky řízení nezdařilo odstranit, k zastavení řízení. Je tomu tak - v intencích výše cit. rozhodnutí - proto, že bez průkazu zastoupení nelze připustit, aby údajný zmocněnec vykonával v řízení práva osoby, která (dovedeno do důsledku) ani nemusí vědět, že někdo zneužil jejího jména. Je samozřejmé, že nastane-li v průběhu řízení taková situace, nepřichází v úvahu, aby soud přihlédl k procesnímu nástupnictví v průběhu řízení dříve, než bude prokázáno, že ten, kdo v řízení jménem „původního” účastníka jednal, měl právo tak činit. Potud jsou úvahy soudu nižších stupňů správné a námitky dovolatelky naopak zjevně bezdůvodné. Soudy obou stupňů však přehlédly, že reakcí na opatření (výzvu) soudu směřující k doložení zastoupení může být i to, že účastník řízení opatří podání, jímž se zahajuje řízení, svým podpisem. Tím sice neprokáže, že je v řízení zastoupen označeným zmocněncem (a proto se na něj bude pohlížet jako na nezastoupeného), avšak zabrání tomu, aby soud řízení zastavil (není-li zde jiných vad, stane se podání projednatelným i bez účasti údajného zmocněnce účastníka). Stejné účinky jako to, že účastník řízení připojí svůj podpis přímo na příslušné podání, však se zřetelem ke sledovanému účelu má i to, že se s tímto podáním vlastnoručně podepsaným podáním ztotožní, jinak řečeno, že učiní podání, v němž vadu původního podání zhojí.
K dovolatelově námitce, že žalobce popsaným způsobem zneužil svých procesních práv, je možno pro úplnost (byť tato otázka nebyla před odvolacím soudem řešena a nestala se tak případným základem jeho rozhodnutí) poukázat na skutečnost, že ve svém rozsudku ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, Nejvyšší soud vyslovil, že oprávnění uplatnit výhradu (ne)vázanosti dotčeným právním úkonem, právo namítat překročení oprávnění vyplývajícího pro zmocněnce z plné moci, resp. právo schválit jednání nezmocněné osoby, svědčí pouze tomu, za něhož byl dotčený právní úkon učiněn (srov. mutatis mutandis rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/2006, pod pořadovým číslem 1, jehož závěry obstály i v rovině ústavní, když ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 10. října 2006, sp. zn. IV. ÚS 32/06, odmítl). Z tohoto zorného úhlu je proto podle názoru dovolacího soudu třeba posuzovat i to, pokud dovolatel proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně brojí.
Dovolatelem exponovaná otázka se tak míjí s požadavky procesního předpisu, a přípustnost dovolání tak nemůže založit.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 a 2 o.s.ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu