ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5474.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5474/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně H. M. , zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 141 914,09 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 111 EC 1117/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 9. 2015, č. j. 9 Co 346/2015-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 2. 2015, č. j. 111 EC 1117/2011-53, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 63 360 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Doplňujícím rozsudkem ze dne 14. 4. 2015, č. j. 111 EC 1117/2011-60, zamítl žalobu na zaplacení částky 78 554,09 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
K podanému odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací v napadeném usnesení výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 63 360 Kč s příslušenstvím zamítá. Výrokem II odvolací řízení ve vztahu k výroku I doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně zastavil. Výrokem III rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 512 Kč.
Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení (v nepřiměřené délce řízení) vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 234/2004.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v měnícím výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). S ohledem na výše uvedené přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani nesouhlas žalobkyně s výší morálního zadostiučinění.
Výše uvedené platí obdobně pro závěr o tom, zda bylo řízení extrémně dlouhé, neboť i posouzení této otázky je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tak nemůže založit ani námitka žalobkyně, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že řízení nebylo extrémně dlouhé.
Ani při řešení námitky, že odvolací soud neakceptoval tvrzení žalobkyně o zvýšeném významu předmětu řízení pro ni, když nevzal v úvahu objem projednávaného závazku, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Odvolací soud dospěl k závěru, že zde nejsou důvody pro snížení či zvýšení zadostiučinění, neboť nelze konstatovat, že by věc měla pro žalobkyni velký význam, ani že by pro ni byla zcela bez významu, a nejde ani o spor, který podle judikatury má vždy zvýšený význam pro poškozeného (srov. část IV písm. d/ stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Skutečnost, že podstatné průtahy v posuzovaném řízení byly způsobeny i nepřezkoumatelným rozhodnutím soudu prvního stupně, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Námitka žalobkyně v daném směru je námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Uvedenou skutečnost navíc žalobkyně uplatnila až v odvolání (č. l. 35), ačkoliv byla soudem prvního stupně při jednání (č. l. 29) poučena ve smyslu §119a o. s. ř. V odvolání nelze uplatnit rozhodné skutečnosti nebo důkazy (srov. §119a o. s. ř.), později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a o. s. ř., což však není případ žalobkyně.
Žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (a to, že nemůže obstát paušální odkaz odvolacího soudu o snížení odškodnění z důvodu složitosti řízení spočívající v nutnosti obstarání znaleckého posudku, že odvolací soud nesprávně posoudil zkrácení odškodnění za tzv. sdílenou újmu, že soudy nižších stupňů nezohlednily kritérium přístupu orgánů veřejné moci k projednání věci stran zvýšení odškodnění žalobkyně, a že rozsudek soudu prvního stupně je možné změnit výlučně rozsudkem odvolacího soudu a nikoliv usnesením).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva, od jejichž řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli. Dovolání tak v dané části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), a v části není přípustné (§237 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 15. června 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu