ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5560.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5560/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. Michaelem Dubem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na Baště sv. Jiří 258/7, proti žalovanému Ing. Š. B. , zastoupeného JUDr. Eugenem Zálišem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská č. 64/34, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 43/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2015, č.j. 1 Co 190/2014 - 121, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2015, č.j. 1 Co 190/2014 – 121, se odmítá.
II. Řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. dubna 2014, č.j. 11 C 43/2013–121, se zastavuje .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit mu částku 15.000.000,- Kč za tvrzený zásah do jeho osobnostních práv, kterého se žalovaný měl dopustit tím, že při likvidaci společnosti žalobce Animals CZ s.r.o., jako likvidátor věděl o skutečnosti, že žalobce vykonává trest odnětí svobody, nekomunikoval s ním, a postupoval v rozporu s oprávněnými zájmy žalobce jako jediného společníka likvidované společnosti. Žalovaný nekonal s péčí řádného hospodáře a tak odňal žalobci možnost profitovat s obchodní značky a historie společnosti. V důsledku činnosti žalovaného společnost žalobce zkrachovala a žalovaný tak poškodil dobré jméno společnosti i žalobce.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. dubna 2014, č.j. 11 C 43/2013–121, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný sice jako likvidátor postupoval formálně, nikoliv však v rozporu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. To však nemůže být v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené újmy na osobnostních právech žalobce. I v situaci, kdy by žalovaný postupoval důsledněji, nemohla by likvidace společnosti vést k jinému výsledku, než k jejímu výmazu z obchodního rejstříku. Probíhající insolvenční řízení nebylo způsobilé rovněž zasáhnout do cti a dobrého jména žalobce. Zrušení společnosti a její vstup do likvidace svým jednáním zapříčinil žalobce, nikoli žalovaný.
Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 24. března 2015, č.j. 1 Co 190/2014 – 121, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Změnil jej ve výroku týkajícím se nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalobci uložil zaplatit žalovanému 6.171,- Kč a dále žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 3.855,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi jednáním žalovaného jako insolvenčního správce a případnou újmou žalobce není dána příčinná souvislost.
Proti rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně podal žalobce dne 5. června 2015 dovolání, doplněné podáním soudem ustanoveného zástupce ze dne 30. září 2015. Podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o.s.ř., tedy pro nesprávné právní posouzení. Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť má za to, že napadená rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, eventuálně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel pak formuluje pět otázek, které považuje za otázky zásadního právního významu, a to:
1. Je obsahem péče řádného hospodáře likvidátora i aktivní složka činnosti likvidátora spočívající například v kontaktování společníka likvidované společnosti nebo vyhledávání účetních dokladů?
2. Je formalistický a mechanický výkon funkce likvidátora v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře?
3. Je součástí požadavku funkce likvidátora jmenovaného soudem ze seznamu správců konkursních podstat s péčí řádného hospodáře i požadavek odborné péče v oblasti rozpoznání úpadku likvidované společnosti?
4. Lze účastníku i přes jeho výslovnou žádost o využití jeho práva osobní účasti na jednání před soudem jeho právu nevyhovět a účast nezajistit, protože je zastoupen právním zástupcem?
5. Lze účast na jednání účastníka, který byl osvobozen od soudních poplatků, podmínit zajištěním účasti eskortou na vlastní náklady tohoto účastníka?
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Připomenout lze např. též současně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Shora uvedeným požadavkům však dovolání žalobce nevyhovuje.
Dovolací soud v prvé řadě připomíná, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. (již od 1. ledna 2013) není budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016, sen. zn. 29 NSCR 17/2016 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatel sice formuluje pět otázek, o kterých se domnívá, že v praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, ale opomíjí, že z již výše citované dikce ustanovení §237 vyplývá, že nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Odvolací soud však založil své rozhodnutí na neexistenci příčinné souvislosti mezi činností žalovaného jako likvidátora a případnou újmou vzniklou v souvislosti s likvidací a výmazem společnosti žalobce. Otázky dovolatele týkající se obecně povinností likvidátora, popř. řízení před soudem prvního stupně, se s důvody, pro které odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnutí, míjejí a přípustnost dovolání tak nemohou založit.
Dovolání ve vztahu k výrokům o nákladech řízení žalobce nijak nezdůvodnil, nehledě k tomu, že je objektivně nepřípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když těmito výroky bylo rozhodnuto o částkách nepřesahujících 50.000,- Kč a současně nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní vztahy.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo proto z výše uvedených důvodů odmítnuto jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o.s.ř.
Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o.s.ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští); občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudů pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 věty první a §243b o.s.ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2000 pod č. 45, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu