ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5671.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5671/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobce Ing. J. K. , zastoupeného Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Čajkovského 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 8 362 017,40 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 231/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, č. j. 23 Co 203, 204/2015-209, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 5. 2009, č. j. 12 C 231/2008-42, zamítl žalobu o 8 436 017,40 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
Rozsudkem ze dne 20. 1. 2010, č. j. 23 Co 523/2009-71, Městský soud v Praze potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 8 362 017,40 Kč (výrok I), dále ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 74 000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, č. j. 30 Cdo 2139/2010-89, zrušil rozsudek soudu odvolacího ve výrocích I a III.
Rozsudkem ze dne 12. 11. 2011, č. j. 23 Co 523/2009-103, odvolací soud ve výroku I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 8 253 642,40 Kč a co do částky 108 375 Kč jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 108 375 Kč. Ve výroku II rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, a to za řízení před soudy všech stupňů.
Dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 8. 2012, č. j. 30 Cdo 1148/2012-117, odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II).
K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 12. 5. 2014, č. j. I. ÚS 4227/12-131, zrušil výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, výše uvedený druhý rozsudek odvolacího soudu a výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně. Stalo se tak z toho důvodu, že Ústavní soud při celkovém pohledu na stěžovatelův případ shledal přiznané zadostiučinění v celkové výši 358 375 Kč jako nespravedlivé, extrémní, a proto neústavní. Uložil obecným soudům, aby v rámci kompenzace újmy, která stěžovateli vznikla nesprávným úředním postupem státu, byla zohledněna i mimořádnost období, v níž probíhalo původní řízení, spojená mimo jiné s enormními změnami cen nemovitých (případně i movitých) věcí a ještě zvýrazněná specifiky daného typu řízení (o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů). Obecné soudy by tak neměly opomenout násobné zvýšení ceny (hodnoty) vypořádávaného majetku, zvláště nemovitosti, a výše vypořádacího podílu v průběhu původního řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 10. 2014, č. j. 12 C 231/2008-155, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 7 472 017,40 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 236 295 Kč (výrok II) a zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 653 705 Kč. Soud prvního stupně věc nově posoudil, přičemž při určení výše přiměřeného zadostiučinění základní částku krom jiného navýšil o 60 % odpovídajícím okolnostem mimořádného období, po které řízení rovněž probíhalo (změny cenových předpisů 20 %, zvýšení cen nemovitostí 20 %, neočekávaný růst nákladů řízení 20 %). Usnesením ze dne 15. 1. 2015, č. j. 12 C 231/2008-169, soud prvního stupně doplnil výše uvedený rozsudek o výrok IV, jímž nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem ve výroku I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (I), ve vyhovujícím výroku o věci samé (II) a ve výroku o nákladech řízení (IV). V zamítavém výroku III jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 294 205,70 Kč; co do zbývající částky 305 499,30 Kč zamítavý výrok III potvrdil. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil s výše uvedeným navýšením provedeným soudem prvního stupně i s dalšími úpravami základní částky. Tu dále s odkazem na výše uvedený nález navýšil o 10 % s ohledem na typové zvláštnosti posuzovaného řízení. Výše přiměřeného zadostiučinění tak byla celkově určena částkou 780 500,70 Kč.
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu potvrzujícím zamítavé výroky soudu prvního stupně a nákladový výrok a proti nákladovému výroku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak, a to s ohledem na předcházející výše citovaný nález Ústavního soudu. Jako důvod dovolání uvádí nesprávné právní posouzení věci. Oba soudy pochybily při určení výše přiměřeného zadostiučinění, kdy zcela pominuly posouzení věci s ohledem na okolnosti, od nichž dovolatel odvozoval nárok na náhradu škody, jíž soudy obou stupňů nepřiznaly. Nebyly zohledněny všechny relevantní okolnosti případu. Částka byla opět určena pouhým mechanickým výpočtem bez bližšího odůvodnění. Dále dovolatel trvá na tom, že mu měla být přiznána i náhrada škody. Proti nákladovým výrokům dovolatel namítá, že výše plnění závisela na úvaze soudu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek v napadených výrocích společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti uvedl, že „dovolacím soudem vyřešená otázka má býti posouzena jinak, a to s ohledem na předcházející nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12“. Následně dovolatel v dovolání uvádí více důvodů, na jejichž základě dovolání podává (nesprávné právní posouzení výše přiměřeného zadostiučinění, nesprávné právní posouzení nároku na náhradu škody, nesprávné právní posouzení nákladů řízení).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Z citovaného nálezu Ústavního soudu je zřejmé, že tento se týkal pouze závěru ohledně výše přiměřeného zadostiučinění. Ve vztahu k dalším dovolacím důvodům tak v dovolání jakékoliv vymezení jeho přípustnosti absentuje.
Ani ve vztahu k právnímu posouzení výše přiměřeného zadostiučinění však dovolatel přípustnost dovolání nevymezil řádně. Je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Požadavek dovolatele, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. významově neodpovídá. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Dovolatel žádné předcházející řešení otázky dosažené v judikatuře Nejvyššího soudu neuvádí a Nejvyššímu soudu se tak nenabízí zákonný rámec pro změnu své dosavadní rozhodovací praxe.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nad rámec tohoto zásadního důvodu rozhodnutí, a to vzhledem k okolnosti, že předcházející usnesení Nejvyššího soudu v této věci bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu s výtkou, že tehdy obecnými soudy přiznané zadostiučinění ve výši 358 375 Kč bylo nespravedlivé, extrémní a protiústavní, a vzhledem k tomu, že z obsahu dovolání plyne dovolatelův nesouhlas také s nyní přiznanou částkou ve výši 780 500,70 Kč, dovolací soud dovolateli vysvětluje, že i kdyby dovolatel dostál své zákonné povinnosti a jeho dovolání obsahovalo veškeré náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., dovolání by ani tak pro řešení otázky výše přiměřeného zadostiučinění přípustným nemohlo být.
Dovolací soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že výslednou částkou (formou) přiměřeného zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Zadostiučinění přiznané dovolateli se svou výší, srovnáváno v přepočtu na jeden rok posuzovaného řízení (necelých 40 000 Kč), dostalo mezi dvě nejvyšší zadostiučinění, jež kdy byla uložena České republice ze strany Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) za nepřiměřenou délku řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 18. 7. 2006 ve věci Reslová proti České republice, stížnost č. 7550/04, kde bylo za řízení trvající cca 3 roky přiznáno 5 000 €, a rozsudek ESLP ze dne 9. 1. 2007 ve věci Mezl proti České republice, stížnost č. 27726/03, kde bylo za řízení trvající cca 8 let a 3 měsíce přiznáno 10 000 €). Předmětem řízení, v nichž byla přiznána takto vysoká zadostiučinění, byla úprava poměrů pro dobu po rozvodu ve vztahu k nezletilým dětem, resp. výkon rodičovské zodpovědnosti. Dovolací soud si je vědom toho, že přiměřené zadostiučinění vychází vždy z okolností toho kterého případu, a proto obdobná srovnání nejsou použitelná pro určení konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění, neboť jsou do jisté míry nepřesná. Nicméně pro posouzení toho, zda lze přiznanou částku považovat za zcela zjevně nepřiměřenou, z uvedeného srovnání jednoznačně plyne, že tomu tak není. Naopak přiznanou částku lze považovat za mimořádně nadstandardní, výrazně převyšující českými soudy obvykle přiznávanou kompenzaci nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení o majetkovém sporu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. 6. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu