ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.77.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 77/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Lorecká 465, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 338/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, č. j. 11 Co 122/2015-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 9. 10. 2014, č. j. 23 C 338/2013-41, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 145 005 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 60/2005, jehož byl účastníkem v procesním postavení žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a závěr o tom, zda v řízení došlo k průtahům, je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ), což v případě žalobce není.
Námitky žalobce, že odvolací soud pochybil, pokud shledal celkovou délku řízení přiměřenou, neboť řízení před Ústavním soudem podle žalobce celkovou délku řízení prodloužilo podstatným způsobem, že odvolací soud nesprávně posoudil přiměřenost délky řízení o ústavní stížnosti a že celou dobu řízení o ústavní stížnosti je nutné přičítat k tíži státu, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že celkovou dobu řízení lze považovat za ještě přiměřenou.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz §31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci (viz §31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (viz §31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat, což však není žalobcův případ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1027/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3566/15).
Na vysvětlenou žalobci Nejvyšší soud dodává, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vždy vycházet z celkové délky řízení a nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009, nebo stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).
Ani námitky žalobce, že se odvolací soud nezabýval tím, zda při rozhodování o procesních návrzích nedocházelo k bezdůvodným průtahům, že odvolací soud odmítl námitky žalobce poukazující na nepřiměřenou délku řízení před soudem prvního stupně a prvního odvolacího řízení a řízení před obecnými soudy shledal plynulým, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť ohledně nich nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud se délkou řízení zabýval. Dospěl přitom k závěru, že v řízení nedošlo na straně státu k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích v řízení a celkovou délku řízení posoudil jako přiměřenou. Takové závěry přitom Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává, jak již bylo uvedeno výše. V této souvislosti nelze přehlédnout, že dovolatel staví svou námitku na jiném skutkovém základu, než byl v daném řízení zjištěn, přičemž skutková zjištění dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhají.
Námitka žalobce, že v případě, kdy je pravomocné rozhodnutí obecného soudu zrušeno Ústavním soudem z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, je řízení před obecnými soudy zatíženo nesprávným úředním postupem, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Samotná okolnost, že v řízení bylo vydáno rozhodnutí (byť pravomocné), jež následně bylo zrušeno, ještě nemusí být přikládána k tíži státu. K takovému závěru lze dospět v případech, kdy dojde v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, nebo pokud dojde ke zrušení rozhodnutí z důvodu nerespektování stanoviska nebo rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž právě tato okolnost vedla nadřízený soud ke zrušení jeho rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010), což ze skutkových zjištění v této věci, jejichž správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá, neplyne.
Daná námitka by mohla mít relevanci jen v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy z důvodu nezákonného rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném řízení. Takto však žalobce svůj žalobní nárok nekoncipoval.
Rovněž námitka, že význam předmětu řízení je pro žalobce zvýšený, neboť na porušení svých ústavně zaručených práv poukazoval řadu let, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. K tomu dovolací soud uvádí, že význam předmětu řízení pro poškozeného se posuzuje podle toho, o jaká práva a povinnosti se v daném řízení jedná, nikoliv podle skutečnosti, zda si žalobce na porušení svých práv v průběhu řízení stěžoval (srov. část IV písm. d/ Stanoviska).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 4. července 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu