ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1033.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1033/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně PROSTAV alfa, s.r.o. , se sídlem ve Světlé nad Sázavou, Dolní Bohušice 815, PSČ 582 91, identifikační číslo osoby 25977059, zastoupené Mgr. PaedDr. Josefem Neštickým, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, proti žalované Residences MIDA s.r.o., se sídlem v Praze 5, Pod Děvínem 48, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 26137518, zastoupené JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, o zaplacení 2 505 442,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 102/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 4 Cmo 57/2015-846, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení žalované částky představující cenu prací, jež provedla pro žalovanou na základě smlouvy ze dne 18. 3. 2005, v níž se zavázala provést dokončovací stavební práce na rozestavěné stavbě s názvem „Výstavba domu v ulici P. K.“, a prací provedených pro žalovanou podle smlouvy z 19. 5. 2005, jejímž předmětem byla úprava povrchů na této stavbě podle cenové nabídky, snížené o slevu ve výši 118 646,90 Kč.
Rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, č. j. 21 Cm 102/2009-766, ve znění usnesení ze dne 27. 10. 2014, č. j. 21 Cm 102/2009-773, Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 830 586,08 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do částky 674 856,62 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni (výrok III.), uložil žalované povinnost k náhradě nákladů státu (výrok IV.) a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů státu (výrok V.).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 21 Cm 102/2009-766, ve znění usnesení ze dne 27. 10. 2014, č. j. 21 Cm 102/2009-773, ve výrocích I., III.-V. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně posoudil smlouvu o dílo č. 0205 ze dne 18. 3. 2005 jako neplatnou pro neurčitost ujednání jedné z jejích podstatných částí, a to vymezení díla (předmětu díla). Pro určité vymezení díla nestačí ujednání, že má zhotovitel provést „dokončovací stavební práce na stavbě s názvem „Výstavba domu v ulici P. K.“, či práce na základě „požadavků objednatele“. V posuzované smlouvě je sice odkazováno na přílohu č. 1, v níž je rozsah díla dán dokumentací pro provedení stavby zpracovanou Ing. arch. S., avšak jde o dokumentaci, která byla zpracována před zahájením provádění prací předchozím zhotovitelem. Pro žalobkyni, která jako zhotovitelka pokračovala v provádění rozestavěné stavby, nemůže představovat přesný popis prací.
Druhou ze smluv (č. 02305 ze dne 19. 5. 2005) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil jako platnou smlouvu o dílo. Žalobkyně jako zhotovitelka dílo podle této smlouvy nedokončila a závazek z této smlouvy zanikl pro následnou nemožnost plnění (objednatelka nechala dílo dokončit třetí osobou). O pracích, na které cenové nabídky vystaveny nebyly, odvolací soud konstatoval, že jsou plněním bez právního důvodu.
Postup soudu prvního stupně při hodnocení jednotlivých důkazů byl podle odvolacího soudu v souladu s §132 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Soud prvního stupně nezprostil žalobkyni povinnosti předložit důkazy o realizaci jí provedených prací. Závěr, který soud prvního stupně přijal a který vyzněl příznivěji pro žalobkyni, nelze podle odvolacího soudu spojovat s porušením principu rovnosti účastníků. Námitky žalované, že soud prvního stupně vedl řízení v rozporu se zásadou rovnosti stran či že žalobkyni ulehčil její důkazní situaci, jsou liché.
Odvolací soud nepřisvědčil žalované, že soud prvního stupně pochybil, pokud respektoval závěry znaleckého posudku o rozsahu skutečně provedených prací. Podle odvolacího soudu nelze přijmout závěr o neunesení důkazního břemene žalobkyně ohledně jejich rozsahu, není-li možné s absolutní přesností stanovit jejich detailní množství. Dovodil-li znalec, že jím označené množství vykázaných prací bylo žalobkyní s vysokým stupněm pravděpodobnosti provedeno, neboť tomu odpovídala reálná situace na stavbě i technologické postupy prací, a nebylo současně prokázáno, že by práce provedl jiný subjekt než žalobkyně, nelze soudu prvního stupně vytýkat, že se o znalecké závěry opíral a vycházel z nich.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Těmito otázkami jsou otázky rovného postavení účastníků řízení, hodnocení důkazů a aplikace §136 o. s. ř. V otázce důkazního břemene žalobkyně spatřuje dovolatelka naplnění předpokladu přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1722/2012, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5230/2009.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že se dopustil nesprávného právního posouzení věci. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá závěr, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně skutečně provedených prací. Podle dovolatelky se měl odvolací soud tímto závěrem zabývat a akcentovat jej. Pokud žalobkyně ani po poučení podle §119a o. s. ř. neoznačila žádné další důkazy, které by prokazovaly provedení prací a nárok na úhradu jejich ceny, nebyla podle dovolatelky s to prokázat oprávněnost svého nároku, neunesla důkazní břemeno a její žalobě nemělo být vyhověno. Namísto zamítnutí žaloby však soud prvního stupně nechal vypracovat znalecký posudek, na jehož základě rozhodl ve prospěch žalobkyně. Odvolací soud toto procesní pochybení soudu první stupně přehlédl.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Označila-li dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. skutečnost, že „právní otázka má být vyřešena jinak“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. Žádost dovolatelky, aby sporné právní otázky rovného postavení účastníků řízení, hodnocení důkazů a aplikace §136 o. s. ř. byly dovolacím soudem posouzeny jinak, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v tomto ustanovení, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil například již v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
I kdyby však dovolatelka ohledně otázek rovného postavení účastníků řízení, hodnocení důkazů a aplikace §136 o. s. ř uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení těchto otázek se má dovolací soud odchýlit (srov. shodně například již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). To však dovolatelka neučinila. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem však nemůže založit přípustnost dovolání. Dovolání tedy v této části trpí vadou, neboť neobsahuje obligatorní náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř.
Ze včasného doplnění dovolání (srov. §240 a §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) se podává, že v otázce důkazního břemene žalobkyně spatřuje dovolatelka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou dovolatelka odkázala.
Ani tato právní otázka nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž dovolatelka odkázala, ani od jiných rozhodnutí dovolacího soudu.
Již v rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, Nejvyšší soud vyložil, že „důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána.“ V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že „závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3 věty druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé.“ Takové závěry však v nyní projednávané věci žádný ze soudů neučinil. Naopak soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil, dospěl ke skutkovým zjištěním, že žalobkyně na předmětné stavbě práce provedla, a proto ani soud prvního stupně nemohl, jak tvrdí dovolatelka, zaujmout závěr o neunesení důkazního břemene žalobkyní, i když o této možnosti (nesprávně) uvažoval.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným rozhodnutím odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalobce směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení.
Směřovalo-li dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K tomuto výroku (resp. ke všem výrokům) o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace, natožpak vymezení příslušné právní otázky řešené odvolacím soudem. V tomto směru se tudíž nelze přípustností dovolání vůbec zabývat. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v popsaných částech dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení a dále proti té části jeho rozhodnutí, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované nahradit České republice náklady za řízení před soudem prvního stupně, není vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť jak výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalobkyni byla žalovaná zavázána za řízení před odvolacím soudem (38 623,20 Kč), tak výše nákladů řízení, k jejichž úhradě státu byla žalovaná zavázána za řízení před soudem prvního stupně (47 922 Kč), nepřevyšují částku 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání ve zbývajícím rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání bylo v obou uvedených částech přípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu