ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1231.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1231/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Provident Financial s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 2006/9, identifikační číslo osoby 25621351, zastoupené JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jagellonská 1329/6, proti žalované I. S., zastoupené Mgr. Miroslavem Klanicou, advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova 728/2, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 411 C 1/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2015, č. j. 21 Co 221/2015-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 10. 11. 2014, č. j. 411 C 1/2014-52, zamítl žalobu o zaplacení částky 100 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 17. 12. 2013 do zaplacení (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalované částku 29 514 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2014 do zaplacení, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok) a žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 31 600 Kč na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti oběma výrokům, podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a o. s. ř., majíc za to, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe zejména Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu, resp. se jedná o otázku právního významu, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a požaduje náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu v té části prvního výroku, kterou bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé tak, že odvolací soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2014 do zaplacení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka v úvodu svého dovolání vymezuje přípustnost dovolání tak, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe zejména Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu, resp. se jedná o otázku právního významu, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena“. Takové vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, které je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Dovolatelka předkládá otázky, zda se ustanovení §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vztahuje „i na právní jednání vzniklé před 1. 1. 2013“ s tím, že podle §3030 o. z. je soud povinen ustanovení §13 o. z. aplikovat, a zda se soud v odůvodnění svého rozhodnutí musí vypořádat s návrhem uplatnění moderačního práva k omezení nebo prohlášení neplatné konkurenční doložky podle §672a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Dovolatelka u těchto otázek výslovně nevyjádřila, který z předpokladů přípustnosti dovolání zmíněných v úvodu dovolání u každé z nich uplatňuje. Neuvedla-li, jaké konkrétní kritérium přípustnosti dovolání je u těchto otázek naplněno, je dovolání v tomto rozsahu vadné, neboť nelze posoudit splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud však považuje za vhodné poukázat na rozsudek ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2016“), v němž Nejvyšší soud s podrobnou argumentací dospěl k závěru, že přechodné ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
S ohledem na závěr vyjádřený v R 4/2016 jsou odkazy dovolatelky na rozhodnutí jiných okresních či krajských soudů pro založení přípustnosti dovolání nevýznamné.
Správnost právního posouzení věci dovolatelka dále zpochybňuje tvrzením, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 407/2005, když restriktivně interpretoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3001/2013, tak, že „v obchodních vztazích absence finanční kompenzace nemá mít nikdy vliv na platnost konkurenční doložky“. Namítá, že odvolací soud se nezabýval otázkou spravedlivé přiměřenosti a vyváženosti konkurenční doložky pro obě strany. Nejvyšší soud v obou citovaných rozhodnutích uzavřel, že konkrétní konkurenční doložka musí být sjednána tak, aby byla spravedlivě přiměřená a vzájemně vyvážená pro obě strany, to znamená, že na jedné straně nesmí bránit ve svobodném podnikání zástupce, na druhé straně musí chránit právo podnikatele (zastoupeného) na nerušené podnikání v zavedeném podniku. Odvolací soud v projednávané věci vycházel ze zjištění, že smlouva o obchodním zastoupení byla uzavřena na dobu neurčitou a byla ukončena dohodou účastnic, konkurenční doložku si strany sjednaly písemně, omezení se týkalo pouze vyvíjení činnosti směřující k uzavírání smluv o půjčce, nepřesahovalo dobu 2 let od skončení smluvního vztahu a v konkurenční doložce byl vymezen územní obvod, v němž omezení platilo, žalovaná se konkurenčního jednání dopustila ještě před ukončením smlouvy, žalobkyně se k žalované po zjištění porušení konkurenční doložky chovala vstřícně a dala jí na výběr buď konkurenční činnosti zanechat, nebo zaplatit smluvní pokutu. Nejvyšší soud v posledně zmíněném rozhodnutí uvedl, že neobsahuje-li konkurenční doložka finanční kompenzaci za neposkytování poradenských služeb klientům žalobkyně, tak jako v pracovněprávních konkurenčních doložkách, nemůže tato skutečnost nic změnit na tom, že konkurenční doložka je platná, nebrání-li žalovanému ve svobodném podnikání. Odvolací soud správně uzavřel, že konkurenční doložka je platná, neboť neomezuje žalovanou více, než kolik vyžadovala potřebná míra ochrany žalobkyně, a od uváděných rozhodnutí Nejvyššího soudu se neodchýlil.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009, při řešení otázky, za jakých obecných podmínek je soud povinen aplikovat ustanovení §672a odst. 3 obch. zák., neboť dovolatelkou předkládané rozhodnutí se touto otázkou nezabývá.
Dovolatelka dále tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když zcela odmítl aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, o neplatnosti konkurenční doložky pro její nevyváženost bez ohledu na zjištění specifik daného případu, kdy dovolatelka je ve smluvním vztahu s „odpůrcem“ slabší stranou, ustanovení ve smlouvě nenavrhla a konkurenční doložka je proto nevyvážená ve prospěch žalobkyně. Odvolací soud správně upozornil, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu se týká konkurenční doložky sjednané v pracovněprávním vztahu, nikoli v obchodním vztahu mezi podnikateli. V projednávané věci nelze jeho závěry použít. Dalším důvodem, proč závěry citovaného rozhodnutí nejsou použitelné v dané věci, je skutečnost, že v této jiné věci byla konkurenční doložka uzavřena v roce 1997, tedy v době, kdy obchodní zákoník neobsahoval v úpravě smlouvy o obchodním zastoupení ustanovení §672a, z něhož je nepochybné, že neobsahuje synallagmatický závazek. Odkazuje-li dovolatelka na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 27/09, který je, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, veřejnosti k dispozici na www.usoud.cz , pak rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013). Ani od tohoto rozhodnutí se však odvolací soud neodchýlil. Ústavní soud se zde zabýval otázkou práva na svobodné podnikání v souvislosti s ochranou hospodářské soutěže podle ustanovení §44 obch. zák., a proto jeho závěry nelze vztáhnout na projednávanou věc.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4859/2009, „když v řízení neaplikoval ustanovení §301 obch. zák. na změnu výše smluvní pokuty, jež je moderačním právem soudu“. Odvolací soud se řešením této otázky nezabýval, na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, a proto ani touto otázkou nemůže být založena přípustnost dovolání. Pro úplnost lze uvést, že v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že povinností soudu, a to i odvolacího, je posoudit, zda jsou dány podmínky moderace smluvní pokuty ve smyslu §301 obch. zák., existují-li důvody nepřiměřenosti smluvní pokuty, bez ohledu na to, zda některý z účastníků použití moderačního práva soudu navrhne. Odvolací soud v projednávané věci důvody nepřiměřenosti smluvní pokuty neshledal, když podrobně přezkoumal podmínky platnosti konkurenční doložky, okolnosti, za nichž došlo k porušení konkurenční doložky a následné chování smluvních stran, a proto nebylo důvodu přistoupit k aplikaci ustanovení §301 obch. zák. Odvolací soud se proto od výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu neodchýlil.
Přípustnost dovolání nezakládá ani další dovolatelkou předestřená otázka, zda odvolací soud správně interpretoval ustanovení §672a obch. zák. tak, že konkurenční doložka v obchodních vztazích není synallagmatickým závazkem. Dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 602/2001, a od nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. II. ÚS 192/95. Odkaz dovolatelky na tato rozhodnutí není správný, neboť Nejvyšší soud i Ústavní soud se v nich zabývaly platností konkurenční doložky uzavřené v pracovněprávním vztahu, a proto jejich závěry nelze aplikovat u konkurenční doložky sjednané ve smlouvě o obchodním zastoupení uzavřené za odlišné právní úpravy, jak je již uvedeno výše.
Dovolatelka podotýká, že odvolací soud se při interpretaci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 407/2005, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když podle jejího názoru uvedl „konečný výčet podmínek platnosti“ konkurenční doložky. Zřejmě přehlíží, že odvolací soud posuzoval předmětnou konkurenční doložku i stran její přiměřenosti a vyváženosti, proto se ani od tohoto rozhodnutí neodchýlil.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani další otázka formulovaná dovolatelkou, zda je přiměřená konkurenční doložka vázaná na místo podnikání obchodního zástupce a nikoli na určité území a obsahující širší omezení, než je předmětem zastoupení, protože dovolatelka neuvedla, který ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. v této otázce uplatňuje, a předpoklad přípustnosti dovolání nelze dovodit ani z obsahového vymezení dovolacího důvodu. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud uzavřel, že v konkurenční doložce byl vymezen územní obvod, ve vztahu k němuž se omezení uplatňuje, a to územní obvod Středočeského kraje, neboť žalovaná měla v době, kdy byla smlouva uzavřena, sídlo podnikání v Červených Pečkách a takto dohodnutá konkurenční doložka nebrání žalované ve svobodném podnikání, když jí pouze zakazuje vyvíjet činnost směřující k uzavírání jen jediného typu smlouvy v územním obvodu jediného kraje České republiky.
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka patrně přehlédla, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v té části prvního výroku, kterou bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. K podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05% z částky 100 000 Kč za dobu od 17. 12. 2013 do 25. 3. 2014, není dovolatelka subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Uvedeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla žalované způsobena žádná újma na jejích právech, jejímu procesnímu návrhu na zamítnutí žaloby bylo tímto výrokem vyhověno. Nejvyšší soud proto v této části dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Směřovalo-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, dovolání v této části není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla žalovaná zavázána (31 600 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. i v této části odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 6. 12. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu