ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1468.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1468/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně SPM - Security Paper Mill, a.s. , se sídlem v Praze 2, Americká 340/31, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 25143468, zastoupené Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plaská 614/10, proti žalované Avium Partners, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28714571, zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o zaplacení 1 953 651,20 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 293 472 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 70/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 3 Cmo 364/2014-264, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19 892 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Petra Kočího, Ph.D.
Odůvodnění:
Žalobkyně (u níž v průběhu řízení – dne 23. 4. 2014 došlo ke změně obchodní firmy z NEOGRAPH, a.s. na SPM - Security Paper Mill, a.s.) se žalobou domáhala zaplacení žalované částky představující bezdůvodné obohacení na straně žalované. Tvrdila, že žalovaná získala na úkor žalobkyně neoprávněný majetkový prospěch, a to finanční plnění, jež mělo být zprostředkovatelskou provizí za fiktivní zprostředkování obchodních případů na základě smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 27. 4. 2010. Žalovaná provizi přijala, ačkoli pro žalobkyni žádný obchodní případ nezprostředkovala.
Žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně uplatnila vzájemnou žalobou nárok na zaplacení 293 472 Kč s příslušenstvím, následně však vzájemnou žalobu vzala zpět.
Rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, č. j. 22 Cm 70/2012-200, Městský soud v Praze žalobu zamítl (výrok I.), řízení ve věci vzájemné žaloby zastavil (výrok II.), rozhodl o vrácení soudního poplatku žalované (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně odvoláním, jež směřovala proti jeho výrokům I. a IV.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem opravil znění výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a tento jeho výrok potvrdil, změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že na základě činnosti žalované získala žalobkyně nové zákazníky a tím i nové obchodní případy. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je vnitřně rozporné. Podle odvolacího soudu nelze z výpovědí svědků ani z provedených listinných důkazů dovodit, že by žalovaná žalobkyni na základě smlouvy o zprostředkování ze dne 27. 4. 2010 vystavovala faktury, jejichž fiktivnost by spočívala v tom, že jimi byla fakturována činnost, kterou žalovaná ve skutečnosti nevykonala. Podle odvolacího soudu je rovněž nepochybné, že zprostředkovatelská odměna byla vyplacena žalované, nikoli Ing. V. S., MBA, který byl jednatelem žalované a do 27. 1. 2012 zároveň zaměstnancem žalobkyně. I kdyby měla zprostředkovatelská smlouva sloužit k dorovnání jeho platu u žalobkyně (což nelze mít za prokázané), bylo věcí žalované, jak se zprostředkovatelskou odměnou naloží. Odvolací soud uzavřel, že na straně žalované ve spojitosti se shora uvedenou zprostředkovatelskou smlouvou nedošlo k bezdůvodnému obohacení, neboť žalovaná činnost podle této smlouvy provedla.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 3 Cmo 364/2014-264, podala žalobkyně dovolání.
Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že v otázce vzniku nároku žalované na provizi ve vztahu k její konkrétní činnosti podle zprostředkovatelské smlouvy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedla, že ve smlouvě ze dne 27. 4. 2010 účastníci nahradili dispozitivní ustanovení §644 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ujednáním (obsaženým v čl. 1 odst. 2 této smlouvy), jež je nutné vykládat tak, že ke vzniku nároku na provizi je nutné, aby zprostředkovatelka (žalovaná) vykonala činnost, jejímž výsledkem je uzavření zprostředkovávané smlouvy. Nemůže jít o jakoukoli činnost, která by byť i zdánlivě odpovídala předmětu uzavřené zprostředkovatelské smlouvy, ale musí se jednat o činnost, na jejímž základě k uzavření zprostředkovávané smlouvy skutečně dojde. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1631/2011, ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5296/2008, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004.
Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž v otázce hodnocení důkazů. Vůbec se nezabýval důkazy předloženými dovolatelkou, a proto nebyl naplněn předpoklad pro hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. Nevypořádal se ani s jejími námitkami, že v rozhodnutí soudu prvního stupně chybí jakékoli úvahy o hodnocení důkazů, které dovolatelka v řízení předložila, čímž porušil její právo na spravedlivý proces. Odvolací soud podle dovolatelky odhlédl od „hlubších souvislostí uzavření zprostředkovatelské smlouvy“, zejména od toho, kdo fakticky vykonával zprostředkovatelskou činnost a kdo obdržel provizi.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka rovněž v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice otázky kolize civilního a trestního řízení, při níž civilní soud nesplní svou povinnost přerušit řízení. V nyní projednávané věci je předmětem řízení majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Pro totožné jednání je vedeno trestní řízení, v němž dovolatelka vystupuje jako poškozená. Byly tedy naplněny podmínky pro přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jenž ukládá soudu přerušit řízení, závisí-li jeho rozhodnutí na otázce, kterou není soud v tomto řízení oprávněn řešit. Pokud by panovaly pochybnosti o naplnění podmínek citovaného ustanovení, měl soud postupovat podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a řízení přerušit právě s ohledem na možnost, že se dovolatelka bude následně domáhat obnovy řízení.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovaná je povinna vydat žalobkyni finanční plnění ve výši 1 953 651,20 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení, nebo aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka vzniku práva žalované na provizi nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť tuto otázku odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Dovolatelka se žalobou domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že za přijatou provizi nezprostředkovala pro dovolatelku žádný obchodní případ. Tuto námitku navíc dovolatelka vznesla poprvé až v dovolacím řízení, a proto k ní dovolací soud nemohl podle §241a odst. 6 o. s. ř. přihlížet.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohly založit ani otázky hodnocení důkazů a kolize civilního a trestního řízení, neboť ani tyto otázky odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil a na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Směřují-li navíc námitky dovolatelky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, pak je třeba uvést, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká vady řízení, jsou tyto její námitky irelevantní, protože podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních soudu nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, která jsou, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách) a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace §238a o. s. ř., jímž je upravena přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení.
Směřovalo-li dovolání proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K tomuto rozhodnutí chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Tento nedostatek (stejně jako nevymezení předpokladu přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu způsobem podle §241a odst. 3 o. s. ř. nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení není vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalované byla žalobkyně zavázána za řízení před odvolacím soudem, nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 2. 8. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu