ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.252.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 252/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hana Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce N. A. D. , zastoupenému Mgr. Lenkou Mikulcovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená 97/29, PSČ 110 00, proti žalované OMNIPOL a. s. , se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Nekázanka 880/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25063138, zastoupené Mgr. Bc. Jiřím Podpěrou, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Holečkova 105/6, PSČ 150 00, o zaplacení 3 465 000 USD s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 200/2007, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2015, č. j. 8 Cmo 63/2015-807, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2010, č. j. 13 Cm 200/2007-540, uložil žalované zaplatit žalobci částku 3 465 000 USD s 6% úrokem z prodlení od 9. 1. 1999 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení v částce 2 939 562 Kč. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 2011, č. j. 8 Cmo 256/2010-570, toto rozhodnutí potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 417 601 Kč. Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 7. 11. 2013, č. j. 32 Cdo 1893/2011-696, rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení žalovaná podala dne 28. 5. 2014 vzájemný návrh, jímž se po žalobci domáhá zaplacení částky 6 007 076 USD s úrokem z prodlení a částky 3 357 163 s úrokem z prodlení z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalobci na její úkor tím, že mu dne 7. 4. 2011 plnila podle později zrušených rozhodnutí soudů.
Žalobce vzal dne 17. 7. 2014 žalobu na zaplacení částky 3 465 000 USD s úrokem z prodlení zpět s odůvodněním, že žalovaná mu žalovanou částku zaplatila tak, jak tvrdí ve vzájemném návrhu.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 1. 2015, č. j. 13 Cm 200/2007-764, rozhodl, že zpětvzetí žaloby je neúčinné. Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí usnesením ze dne 17. 8. 2015, č. j. 8 Cmo 63/2015-807, změnil tak, že se nevyslovuje neúčinnost zpětvzetí žaloby (první výrok), a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 47 323,10 Kč (druhý výrok).
Usnesení odvolacího soudu v prvním výroku napadla žalovaná dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání, jež by mohlo být přípustné toliko podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že právní otázka existence vážných důvodů k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby ve smyslu §96 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy žalobce vzal žalobu zpět poté, co žalovaná (dovolatelka) na uplatněnou pohledávku plnila na základě pravomocného rozhodnutí soudu, následně zrušeného, „má být posouzena jinak, než je vyřešena napadeným rozhodnutím, resp. než jak byla řešena rozhodnutím velkého senátu NS“.
Požadavek, aby právní otázka řešená v souzené věci odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. (srov. k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ). Poslední ze čtyř v tomto ustanovení zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se žalovaná mylně domnívá, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1776/2014, ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 412/2015, a ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1515/2015).
Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání je argument, že předmětnou právní otázku by měl Nejvyšší soud v souzené věci vyřešit jinak, než jak ji řešil ve své dosavadní rozhodovací praxi, tj. že by měl svou ustálenou (dovolatelkou konkrétně označenou) rozhodovací praxi, o niž se opírá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, rozhodnutím vydaným v souzené věci změnit (odklonit se od ní). Takto zvolenému předpokladu přípustnosti dovolání však neodpovídá dovolací argumentace založená na tvrzení, že předmětná věc je specifická a rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž se napadené rozhodnutí odvolává, na ně nelze „paušálně aplikovat“.
Nad rámec uvedeného k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že žádná z okolností, jimiž dovolatelka argumentuje, neopodstatňuje závěr, že v souzené věci jde o do té míry specifickou situaci, že se na ni odvolacím soudem využité judikatorní závěry Nejvyššího soudu nevztahují (a pak se buď na věc vztahují jiné judikatorní závěry a odvolací soud se tím, že je neuplatnil, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo se na ni žádné judikatorní závěry nevztahují, a pak by šlo o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, srov. §237 o. s. ř.). Žádná z okolností, na něž dovolatelka poukazuje, totiž nemůže nic změnit na tom, že
- pokud žalovaný (ať již dobrovolně nebo ve vykonávacím řízení) splní na základě pravomocného rozsudku uloženou povinnost, pak v případě, že tato povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zaniká splněním, a jestliže neexistovala, získává žalobce na úkor žalovaného pravomocným zrušením rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, bezdůvodné obohacení, což platí bez ohledu na to, jaký motiv (pohnutka) vede žalovaného ke splnění uložené povinnosti (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněný pod číslem 96/2010 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
- zjistí-li se v řízení, že žalobou požadované plnění již bylo poskytnuto, odpadá samotná podstata sporu a rozhodování soudu nemůže vést k předpokládanému účelu; za této situace musí soud žalobu, pokud ji žalobce nevezme zpět, zamítnout bez ohledu na to, nakolik je nebo alespoň byl uplatněný nárok odůvodněn. K pokračování v řízení a tedy k vyslovení nesouhlasu se zpětvzetím žaloby nemá žalovaný vážné důvody [z rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. usnesení ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, číslo sešitu 5, pod č. 54, a dále např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 932/2013 (ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2357/13, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nalus.cz ), usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2174/2014 (ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 3161/14), rozsudek ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2247/2013, usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 851/2013 (ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1393/15), a z poslední doby usnesení ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4182/2015].
V již citovaném usnesení sp. zn. 22 Cdo 932/2013 pak Nejvyšší soud výslovně zdůraznil, že vezme-li žalobce svou žalobu zpět proto, že uplatňovaná pohledávka zanikla splněním ze strany dlužníka, ztrácí spor z pohledu obou účastnických stran i z pohledu ustanovení §1 a 2 o. s. ř. své opodstatnění a veškeré důvody, které žalovaný uvede ke zdůvodnění svého nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, nemohou být považovány za vážné.
Liší-li se něčím poměry souzené věci od těch, z nichž vycházela citovaná rozhodnutí, pak právě jen tím, že dovolatelka již požadavek na vydání bezdůvodného obohacení uplatnila vzájemným návrhem, jehož se zpětvzetí žaloby samozřejmě netýká, se všemi důsledky s tím spojenými.
K odklonu od své dosavadní rozhodovací praxe Nejvyšší soud důvody neshledává, jak blíže vysvětlil již v citovaném usnesení sp. zn. 32 Cdo 4182/2015, na jehož důvody se pro stručnost odvolává.
Argument, že „formální aplikací rozhodnutí velkého senátu NS a navazující judikatury dochází k pominutí přiléhavé judikatury Ústavního soudu a k porušení práva žalovaného na spravedlivý proces“, neodpovídá žádnému z taxativně vymezených předpokladů přípustnosti dovolání. Není tu ostatně žádný důvod pro závěr, že odvolací soud postupoval v souzené věci formalisticky, založil-li napadené rozhodnutí na uvedených judikatorních závěrech Nejvyššího soudu. Ústavní soud se pak těmito závěry již opakovaně zabýval, ve shora citovaných usneseních sp. zn. II. ÚS 2357/13, sp. zn. III. ÚS 3161/14 a sp. zn. IV. ÚS 1393/15, a ústavně nekonformními je neshledal.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že „formální aplikací rozhodnutí velkého senátu NS a navazující judikatury dochází k pominutí právního názoru uvedeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1893/2011“. Nejvyšší soud se v tomto svém kasačním rozhodnutí vydaném v souzené věci otázkou důsledků plnění poskytnutého na základě pravomocného, později zrušeného rozhodnutí soudu nezabýval a zabývat ani nemohl. Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (jak je výslovně vyjádřeno v §243f odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, platilo však i předtím), Nejvyšší soud proto nemohl přihlížet k plnění, k němuž došlo po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu. Zejména však se Nejvyšší soud nemohl zabývat právními důsledky zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, na jehož základě bylo plněno, dovolacím soudem právě již v tom rozhodnutí, jímž rozsudek odvolacího soudu zrušil a jehož účinky se mohly projevit až nabytím právní moci, tj. po doručení účastníkům řízení.
Kritéria vymezená v §237 o. s. ř. zcela zjevně nesplňují ani jednotlivé námitky vztažené k argumentu, že „formální aplikací rozhodnutí velkého senátu NS a navazující judikatury dochází k pominutí dalších významných skutečností“.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu