ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.312.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 312/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně KROMI Logistik AG , se sídlem v Hamburku, Tarpenring 7, Spolková republika Německo, registrační číslo 49/738/00561, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, proti žalované Tawesco s. r. o. , se sídlem v Kopřivnici, Areál Tatry 1449/6, identifikační číslo osoby 61946389, zastoupené JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Preslova 361/9, o zaplacení částky 13 302,84 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 207/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2015, č. j. 15 Co 414/2015-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 20. 1. 2015, č. j. 14 C 207/2014-58, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 2. 2015, č. j. 14 C 207/2014-68, zamítl žalobu o zaplacení částky 13 302,84 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 13 302,84 EUR s příslušenstvím a na nákladech řízení částku 140 993 Kč (první výrok), dále uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 44 671 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání s odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Správnost právního posouzení věci dovolatelka zpochybňuje tvrzením, že odvolací soud nesprávně vyložil článek 14 smlouvy o dodávkách nástrojů uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 18. 8. 2006, ve znění dodatku číslo 1 ze dne 21. 3. 2008 (dále jen „smlouva“), a odchýlil se od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1650/98 (jde o rozhodnutí ze dne 26. 11. 1998, které je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dovodil, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Odvolací soud se při výkladu článku 14 v návaznosti na článek 1 a 2 smlouvy od tohoto rozhodnutí neodchýlil, když postupoval v souladu s jeho závěry, podrobně popsal svůj postup při výkladu, kdy pochybnosti o obsahu jazykového vyjádření právního úkonu, že žalovaná „odkoupí veškeré zboží umístěné v KTC - množství bude odpovídat plánované spotřebě“, odstranil prostředky logickými a systematickými a dále dokazováním zjištěnými skutečnostmi o následném jednání smluvních stran.
Odvolací soud se neodchýlil ani od závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 (jde o rozhodnutí ze dne 14. 4. 2005, in www.usoud.cz ), na který dovolatelka rovněž odkazuje, neboť jeho odůvodnění postupu při výkladu článku 14 smlouvy je konzistentní.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dále v tom, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Podle obsahu dovolací argumentace, v níž brojí toliko proti skutkovým závěrům odvolacího soudu a na nich založenému právnímu posouzení, aniž polemizuje s judikaturou Nejvyššího soudu, má tím zjevně na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůvodnil například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem o kupní smlouvě uzavřené na základě článku 14 smlouvy, neboť se domnívá, že nedošlo k náležité specifikaci předmětu koupě podle tohoto ujednání smlouvy. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť neuvedla, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. stran této otázky uplatňuje. Pokud by se na tuto otázku vztahovalo obecné vymezení přípustnosti dovolání, které dovolatelka zmínila v úvodu svého dovolání, neuvedla, od které rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil. Argument, podle něhož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Zpochybňuje-li dovolatelka obsáhle skutková zjištění odvolacího soudu o plánované spotřebě řezných nástrojů žalovanou, pak ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, žalovaná založila převážnou část své dovolací argumentace na polemice se skutkovými závěry, z nichž vycházel odvolací soud při výkladu článku 14 smlouvy. Patrně přehlédla, že dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Pokud jde o výhradu dovolatelky, že žalobkyně nesplnila povinnosti uložené jí smlouvou, neboť nebyl vytvořen katalog, podle něhož se zavázala poskytovat řezné nástroje a nebyl vytvořen ani tým, který měl katalog sestavit, jde o námitku nových skutečností, kterou dovolatelka vznesla poprvé až v dovolacím řízení, a proto k ní podle ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř. nemohl dovolací soud přihlížet.
Dovolání žalované výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V tomto směru však dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Chybí i údaj, v čem dovolatelka v tomto bodě spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek stanovených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit v tomto rozsahu přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 7. 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu