ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3486.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3486/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Technické služby Rudná a. s. , se sídlem v Rudné, Poštovní 133/4, PSČ 252 19, identifikační číslo osoby 61673056, zastoupené Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Hořejší nábřeží 786/21, PSČ 150 00, proti žalované STAPO PRAHA, a. s. , se sídlem v Praze 5 – Řeporyjích, K Třebonicům 100, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 61860972, zastoupené JUDr. Lubomírem Vojvodíkem, advokátem se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Nad Paťankou 1814/30, PSČ 160 00, o zaplacení částky 714 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 ECm 10/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2014, č. j. 6 Cmo 306/2013-97, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2014, č. j. 6 Cmo 306/2013-97, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v souzené věci domáhala zaplacení částky 714 000 Kč s úrokem z prodlení na základě tvrzení, že dne 6. 11. 2006 uzavřela se žalovanou smlouvu o úhradě podílu účelně vynaložených nákladů spojených se zajištěním zvýšených rezervovaných dodávek pitné vody pro nové odběrné místo (dále též jen „předmětná smlouva“ či „smlouva“), na jejímž základě se zavázala technicky zajistit zvýšení dodávek pitné vody v množství 0,6 l/s pro bytové domy žalované z distribuční sítě svého vodovodního řadu a žalovaná se zavázala nést část účelně vynaložených nákladů na zabezpečení zvýšení kapacity dodávek pitné vody ve výši 714 000 Kč, přičemž žalovaná svůj závazek nesplnila.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, č. j. 5 ECm 10/2012-61, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 10. 2013, č. j. 5 ECm 10/2012-83, tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že smlouvu za žalobkyni podepsal jako předseda jejího představenstva Mgr. P. K., jenž byl v té době jako předseda představenstva žalobkyně zapsán v obchodním rejstříku, ačkoliv jeho funkce zanikla uplynutím funkčního období již dne 18. 3. 2006. Námitku žalované, že smlouva je pro absenci podpisu žalobkyně neplatná, odvolací soud oproti soudu prvního stupně posoudil jako nedůvodnou. Vyšel z principu materiální publicity zakotveného v §29 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), a zdůraznil, že údaje zapsané v obchodním rejstříku jsou právně účinné navenek i v tom případě, že neodpovídají skutečnému stavu, a nikdo se nemůže dovolávat vůči jednajícímu, že zápis neodpovídá skutečnosti, ledaže by jednající nejednal v důvěře v zápis, protože mu rozpor se skutečností byl znám; to prokazuje zapsaná osoba, a žalovaná ani netvrdila, že nejednala v důvěře v zápis v obchodním rejstříku.
Nedůvodnou odvolací soud shledal též námitku, že smlouva není určitá. Poukázal na to, že oba účastníci si byli vědomi, kterých domů se smlouva týká a o jakou distribuční síť vodovodního řadu šlo. Měla-li žalovaná uhradit dohodnutou částku tři měsíce před zahájením dodávek pitné vody, přičemž k zahájení dodávek došlo, není podle jeho mínění smlouva neplatná ani co do splatnosti. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že smlouva, kterou posoudil jako nepojmenovanou smlouvu podle §269 odst. 2 věta druhé obch. zák., je neplatná pro rozpor s §8 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (dále též jen „ZVK“). Dovodil, že toto ustanovení nevylučuje, aby se „účastníci vztahu“ dohodli na tom, že jedna strana poskytne druhé příspěvek na realizaci zvýšení dodávek vody. Důvodnou odvolací soud neshledal ani námitku promlčení; argumentoval, že žalovaná měla zaplatit předmětnou částku nejpozději tři měsíce před zahájením dodávek vody a dodávky byly zahájeny dne 1. 7. 2008, žaloba podaná dne 29. 3. 2012 byla tudíž podána v promlčecí době.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, podle obsahu argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost podle §237 občanského soudního řádu spatřuje v otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny, případně které by měly být dovolacím soudem vyřešeny jinak. Vymezuje přitom čtyři otázky.
Především namítá, že odvolací soud se při řešení otázky platnosti smlouvy, kterou za žalovanou podepsala osoba, jež neměla právo za ni jednat, odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod číslem 30. Zároveň dovolatelka míní, že otázka výkladu §29 odst. 1 obch. zák. v situaci, kdy se neplatnosti smlouvy dovolává nikoliv ta smluvní strana, u níž šlo o nedostatek „zástupčího“ oprávnění, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudem vyřešena, a pokud vyřešena byla, a to ve shodě s právním posouzením odvolacího soudu, měla by být dovolacím soudem vyřešena jinak. Prosazuje názor, že nebyl-li Mgr. K. v době podpisu smlouvy již předsedou představenstva žalobkyně, na čemž nic nemění to, že byl i po zániku funkce zapsán v obchodním rejstříku, nemohlo být jeho jednání jednáním žalobkyně ve smyslu §13 odst. 1, 2 a §191 odst. 1 věty první obch. zák. V opačném posouzení dovolatelka shledává popření principu jednání právnické osoby prostřednictvím statutárního orgánu.
Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že se při řešení otázky, zda ve smlouvě došlo k dostatečnému určení předmětu závazků ve smyslu §269 odst. 2 věty druhé obch. zák., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, od rozsudku ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1292/2007, a od usnesení ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 506/2004, a ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 966/2005 (jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ). Dovolatelka argumentuje ve prospěch závěru, že předmět plnění je ve smlouvě vymezen nedostatečně, neboť z ní není zřejmé, o které konkrétní domy se jedná, specifikována není ani distribuční síť vodovodního řadu a neurčité je též ujednání o stanovení výše podílu na vynaložených nákladech, odkazující na vyhlášku, která takovou problematiku neřeší a byla již zrušena. Určitě vymezen nebyl ani termín pro úhradu peněžité částky a pro dodávku pitné vody, přičemž neurčitost nelze odstranit ani výkladem. Úvahou, jíž se odvolací soud s touto skutečností vypořádal, aniž posoudil rozpory textu smlouvy, se podle přesvědčení dovolatelky odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3026/2011, a od jemu předcházejících rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4307/2010 (v případě posledního z uvedených rozhodnutí jde správně o usnesení).
Stran otázky, „zda předmětná smlouva ze dne 6. 11. 2006 je platná s ohledem na §39 občanského zákoníku ve vazbě na §8 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., v platném znění ke dni 6. 11. 2006“, dovolatelka prosazuje názor, že i když ve smlouvě je peněžní plnění označeno jako „úhrada podílu účelně vynaložených nákladů“, jedná se podle jeho účelu o poplatek, popřípadě o jiné finanční plnění ve smyslu §8 odst. 5 ZVK. Polemizuje s názorem žalobkyně, že na věc se vztahují závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3225/2011, a v případě, že by Nejvyšší soud dospěl k opačnému názoru, má za to, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, jež by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, totiž tak, že předmětná smlouvy je pro rozpor s §8 odst. 5 ZVK podle §39 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., zrušeného ke dni 1. 1. 2014, dále též jen „obč. zák.“) neplatná.
Konečně pak dovolatelka otvírá otázku „stanovení počátku běhu promlčecí lhůty při uvedených okolnostech“, kterou má za otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou. Namítá, že odvolací soud otázku promlčení posoudil chybně, neboť vycházel z nesprávného závěru o splatnosti žalované částky.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, popřípadě aby napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření zpochybňuje přípustnost dovolání, argumentuje ve prospěch právního posouzení odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou upraveny v §237 a §238 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., jak je tomu i v této věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
Tomuto požadavku dovolatelka při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k otázkám v pořadí třetí a čtvrté nedostála.
K výkladu §8 odst. 5 ZVK dovolatelka žádný ze stanovených předpokladů přípustnosti dovolání neoznačuje. Za vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nelze považovat argumentaci, jejímž prostřednictvím dovolatelka nepolemizuje s úvahami odvolacího soudu, nýbrž s (odvolacím soudem nepřevzatými) argumenty žalobkyně; odvolací soud posouzení platnosti smlouvy na závěrech rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3225/2011 nezaložil. Požadavek, aby byla otázka hmotného práva dovolacím soudem vyřešena jinak, dovolatelka beztak neklade tak, že dovolací soud by měl určitou konkrétně vymezenou otázku hmotného práva vyřešit jinak, než jak ji ve své rozhodovací praxi řešil dosud, nýbrž domáhá se, aby dovolací soud posoudil jinak než odvolací soud otázku souladu konkrétní smlouvy s §8 odst. 5 ZVK. Tím nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání, nýbrž dovolací důvod. Že požadavek, aby právní otázka řešená v souzené věci odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud vysvětlil již v např. usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též např. v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013. Poslední ze čtyř v §237 o. s. ř. zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se dovolací soud měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak).
Otázkou „stanovení počátku běhu promlčecí lhůty při uvedených okolnostech“ dovolatelka rovněž neotevírá otázku hmotného práva, která by dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu mohla být vyřešena, leč dosud nebyla. Namítá-li totiž, že odvolací soud otázku promlčení posoudil chybně, neboť vycházel z nesprávného závěru o splatnosti žalované částky, pak i v tomto případě nečiní nic jiného, než že zpochybňuje správnost právního posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu. Otázka samotné splatnosti závazku žalované (a v souvislosti s tím i správnost posouzení promlčení) se však otevírá v jiných souvislostech.
Nedostatek spočívající v absenci obligatorního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení v příslušné jeho části, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v tomto ohledu posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
V otázce výkladu §29 odst. 1 obch. zák. dovolatelka předpoklad přípustnosti vymezila, dovolání však v této části přípustné není. Především neobstojí argument, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Odon 110/97. V tomto rozhodnutí, jak správně namítá žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání, Nejvyšší soud řešil jinou otázku, otázku, zda byla za obchodní společnost řádně udělena procesní plnou moc advokátu (zda osoby, které ji podepsaly, byly k takovému jednání jménem společnosti oprávněny). V usnesení ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1388/2007, v němž Nejvyšší soud řešil obdobnou situaci, výslovně zdůraznil, že z §21 o. s. ř. a ani ze zvláštních právních předpisů nevyplývá, že by princip materiální publicity zápisů statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným do obchodního rejstříku platil (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001) pro vymezení toho, kdo je v občanském soudním řízení oprávněn jednat za právnickou osobu před soudem.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že otázka výkladu §29 odst. 1 obch. zák. v situaci, kdy se neplatnosti smlouvy dovolává smluvní strana, jíž se zápis v obchodním rejstříku netýká, je otázkou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou.
Nejvyšší soud např. v již citovaném usnesení sp. zn. 21 Cdo 1388/2007 vysvětlil, že princip materiální publicity vyjádřený v §29 odst. 1 až 3 obch. zák. znamená, že údaje zapsané v obchodním rejstříku jsou právně účinné navenek i v případě, že neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální publicity. Skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden; ode dne provedení zápisu se nikdo nemůže dovolávat toho, že mu zapsané skutečnosti nebyly známy. Zároveň platí obráceně, že dokud skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku nejsou vymazány nebo změněny, jsou účinné vůči každému a nikdo se nemůže dovolávat vůči jednajícímu, že zápis v obchodním rejstříku již neodpovídá skutečnosti, ledaže by jednající nejednal v důvěře v zápis v obchodním rejstříku, protože mu rozpor se skutečností byl znám. Rozhodující je tedy důvěra v aktuální stav zápisu. V rozsudku ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4553/2008, pak Nejvyšší soud uzavřel, že jmenovala-li valná hromada obchodní společnosti do funkce likvidátora společnosti osobu vystupující pod nepravou identitou a jestliže na takovém základě došlo i k zápisu uvedené osoby do obchodního rejstříku, nelze zpochybnit platnost právního úkonu, kterým takový "likvidátor" převedl majetek likvidované společnosti do vlastnictví osoby jednající v důvěře v zápis do obchodního rejstříku.
Jestliže tedy v situaci, kdy skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku již neodpovídají skutečnému stavu, jedná smluvní strana, jíž se takový zápis netýká, v důvěře v tento zápis, neboť jí rozpor mezi zápisem a skutečným stavem není znám, nastávají bez dalšího účinky materiální publicity (její negativní stránky) - údaje zapsané v obchodním rejstříku jsou právně účinné navenek, v prvé řadě vůči smluvní straně, jíž se zápis netýká, neboť o ochranu její důvěry v zápis v obchodním rejstříku tu právě jde (ta je účelem právní úpravy zakotvené v §29 odst. 1 obch. zák., srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2002, sp. zn. 33 Odo 804/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1084).
Jednala-li proto jménem obchodní společnosti osoba, která k tomu byla podle zápisu v obchodním rejstříku oprávněna, ačkoliv zápis již neodpovídal skutečnosti, a nebyl-li druhé straně rozpor mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečností znám, jednání takové osoby obchodní společnost zavazuje a platnost (respektive vznik) právního úkonu, který byl učiněn za těchto okolností, nelze poukazem na uvedený rozpor zpochybnit. Nemůže jej proto zpochybnit ani ta smluvní strana, jíž se zápis v obchodním rejstříku netýká a která jednala v důvěře v tento zápis, dozví-li se dodatečně, že zápis neodpovídal skutečnosti. To nutně platí bez zřetele na to, zda by bylo v konkrétním případě vzhledem k jeho okolnostem zpochybnění právního úkonu v souladu s jejími zájmy. Prosazení účinků negativní stránky materiální publicity není závislé na vůli osoby, jíž se zápis v obchodním rejstříku týká, ale ani na vůli osob, jichž se tento zápis netýká, včetně druhé smluvní strany; odvíjí se od toho, zda druhá strana měla či nikoliv v době právního jednání důvěru v zápis v obchodním rejstříku, tedy od objektivně existujícího stavu jejích vědomostí o skutečném stavu zapisovaných skutečností.
K tomu, aby se v souzené věci od své dosavadní rozhodovací praxe odklonil (aby otázku negativní stránky materiální publicity zápisu v obchodním rejstříku řešil jinak), neshledává Nejvyšší soud důvod.
Co se týče posouzení obsahových náležitostí předmětné smlouvy, argumentace odklonem právního posouzení odvolacího soudu od judikatorních závěrů Nejvyššího soudu, přijatých nikoliv v označeném procesním rozhodnutí, v usnesení sp. zn. 33 Cdo 3026/2011, nýbrž již v rozsudku ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002 (podle nichž je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny), není zcela případná. Nehledě k tomu, že tento požadavek je Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 431/2004, vztažen (v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, sešit č. 6, ročník 1997, str. 145) jen k právnímu úkonu, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, v souzené věci jde o obchodní závazkový vztah, pro který se uplatní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 11, ročník 2001, pod číslem 139. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož není-li předepsána nebo některým z účastníků požadována (§272 odst. 1 obch. zák.) písemná forma smlouvy, není vyloučeno, aby ji účastníci uzavřeli zčásti písemně a zčásti ústně, přičemž pro hodnocení jednání účastníků je rozhodující jejich vůle při uzavírání smlouvy. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 328/2007, uveřejněném pod číslem 16/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3592/2010, a v usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1012/2010. Podle dovoláním nezpochybněných závěrů odvolacího soudu je předmětná smlouva smlouvou nepojmenovanou podle §269 odst. 2 obch. zák., pro niž zákon písemnou formu nepředepisuje. Otázkou, zda alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projevila vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě (§272 odst. 1 obch. zák.), se soudy nižších stupňů nezabývaly. Kdyby tomu tak bylo, nemohl by vedle citovaných judikatorních závěrů obstát argument odvolacího soudu, že strany si byly vědomy, kterých domů se smlouva týká.
V každém případě však se odvolací soud se odklonil od judikatorních závěrů, v nichž Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, zjišťuje se jeho obsah za použití interpretačních pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně též v §266 obch. zák., a vysvětluje, jak je třeba přitom postupovat (srov. rozsudek ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, a z poslední doby např. rozsudky ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2712/2013, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014). Odvolací soud se při zkoumání obsahu smlouvy těmito judikatorními závěry neřídil a důsledný výklad smlouvy neprovedl. Způsob, jakým se vypořádal s jejími problematickými pasážemi, ve světle požadavků vyplývajících z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neobstojí.
Nejvyšší soud proto shledal v této části dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť dovolatelce je třeba přisvědčit, že odvolací soud se při řešení vymezené otázky hmotného práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
O obsahu předmětné smlouvy (o tom, jakou vůli strany jejím prostřednictvím projevily) pochybnosti rozhodně jsou, a to nikoliv jen proto, že určitost a srozumitelnost smlouvy zpochybňuje dovolatelka. Pochybnosti jsou tu dány objektivně; samotné jazykové vyjádření obsažené ve smlouvě rozhodně není do té míry pregnantní, že by z něho příslušný souhlasný projev vůle stran vyplýval nade vši pochybnost.
Tak zatímco zřejmě není z povahy věci důvod pochybovat o tom, o jakou distribuční síť vodovodního řadu žalobkyně mělo jít (alespoň vzhledem k tomu, co dosud vyšlo v řízení najevo), v otázce určení příslušných bytových domů je již smlouva problematická. Je z ní zřejmé, že má jít o domy žalované (zřejmě o domy v jejím vlastnictví), a též (na což poukazuje ve svém vyjádření žalobkyně, odvolací soud však zřejmě neshledal argumentačně významným), že jde o bytové domy v R. (srov. „Název akce“ pod záhlavím smlouvy). Bez významu nemusí být ani zmínka v článku IV odst. 2, že zvýšené rezervované dodávky pitné vody jsou určeny pro nové odběrné místo. Jestliže se mělo podle vůle smluvních stran sjednané plnění žalobkyně vztahovat ke všem bytovým domům dovolatelky v uvedené lokalitě, popřípadě ke všem jejím tam nově vystavěným bytovým domům (jak žalobkyně naznačuje ve svém vyjádření k dovolání), pak by – podle případných dalších okolností ovšem - mohlo označení z hlediska požadavku na určitost ve světle judikatury Nejvyššího soudu obstát (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura sešit č. 12, ročník 2006, pod číslem 171, vymezující požadavky na specifikaci postupované pohledávky). Pro závěr, že tomu tak je, však chybí příslušná skutková zjištění. Bez nich slovní vyjádření obsažené v písemné smlouvě z hlediska určitosti odpovědně posoudit nelze.
V souladu s judikaturou stanovící požadavky na určitost právních úkonů a vysvětlující způsob, jakým se vypořádat s pochybnostmi, pak není zejména úvaha, jejímž prostřednictvím odvolací soud řešil otázku určitosti ujednání o splatnosti příspěvku. Jeho myšlenkový postup je zatížen zjevnou chybou v logice; odvolací soud tu dovodil okamžik, k němuž byla ve smlouvě sjednána splatnost, z poznatku o skutečnosti, která nastala až po uzavření smlouvy (o datu zahájení dodávek pitné vody), aniž měl k dispozici skutkové zjištění o tom, že tato skutečnost (termín zahájení dodávek) byla známa předem, již v době sjednání smlouvy. Otázka, zda byla platně sjednána splatnost plnění žalované, má přitom význam nejen pro určení doby, od níž byla žalovaná v prodlení (rozhodné při přiznání úroku z prodlení), nýbrž především pro posouzení důvodnosti námitky promlčení. Nebyla-li totiž splatnost závazku určena dohodou, právním předpisem nebo rozhodnutím, uplatní se při určení začátku běhu promlčecí doby závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z uvedených důvodů nezbývá než uzavřít, že právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 o. s. ř. je naplněn.
Protože změnu tohoto rozhodnutí dosavadní výsledky řízení neumožňují [§243d písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu