ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4081.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 4081/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně AB 5 B. V., soukromé společnosti s ručením omezeným , se sídlem v Amsterodamu, Strawinskylaan 933, WTC Twr B, 1077XX, Nizozemské království, registrační číslo 34192873, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, proti žalovanému R. P. , zastoupenému JUDr. Evou Váňovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Šlikova 874/20, o zaplacení 61 082,83 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 14 C 296/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2016, č. j. 47 Co 458/2014-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 4 695 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 15. 9. 2014, č. j. 14 C 296/2013-100, Okresní soud v Prostějově uložil žalovanému zaplatit částku 61 082,83 Kč se 7,05% úrokem z prodlení ročně od 27. 5. 2013 do zaplacení, ve zbývající části, tj. domáhala-li se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 7 422,58 Kč a smluvního úroku z částky 61 082,83 Kč od 19. 10. 2013 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Rozsudkem ze dne 22. 3. 2016, č. j. 47 Co 458/2014-144, Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 61 082,83 Kč (první výrok), v části výroku I., v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 7,05% úrok z prodlení ročně z částky 61 082,83 Kč od 27. 5. 2013 do zaplacení, jej změnil tak, že „tato povinnost se žalovanému neukládá“ (druhý výrok), dále jej změnil ve výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti prvnímu, třetímu a čtvrtému výroku) podal žalovaný dovolání, maje za to, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, kdy tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby žalobu o zaplacení částky 61 082,83 Kč zamítl.
V souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
V části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve třetím a čtvrtém výroku, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byl dovolatel zavázán (částka 12 434 Kč za řízení před soudem prvního stupně a částka 12 136,20 Kč za odvolací řízení), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel co do přípustnosti dovolání podaného proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu uvádí, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, kdy tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Takové vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ).
Z obsahu dovolání, ve kterém dovolatel poměrně obsáhle polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, lze, jde-li o vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, dovodit snad jen to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru dovolatele závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda smlouva o úvěru č. 3708107288 uzavřená dne 8. 8. 2007 mezi společností Home Credit a. s. jako věřitelem a dovolatelem jako dlužníkem je srozumitelným (a tudíž platným) právním úkonem, když dovolatel má za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4271/2007, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, a ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012. Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá.
Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem – správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Dospěl-li odvolací soud ke skutkovému zjištění, podle kterého smlouvu o úvěru včetně úvěrových podmínek lze přečíst i bez optických pomůcek, je jeho právní závěr o tom, že tato smlouva je ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, srozumitelným (a tudíž platným) právním úkonem, zcela v souladu se shora citovanou judikaturou.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného je zčásti vadné a ve zbývající části nepřípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 11. 2016
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu