ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4087.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 4087/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Hypoteční banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 13584324, proti žalovaným 1) P. C. a 2) J. C., oběma zastoupeným Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Oldřichova 299/23, o zaplacení částky 10 225 387,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 35/2012, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2014, č. j. 13 Co 369/2014-213, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 4. 8. 2014, č. j. 10 C 35/2012-204, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání proti rozsudku (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž co do přípustnosti odkázali na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu „vychází z nesprávného právního názoru“. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako níže citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách). Tomuto požadavku dovolatelé nedostáli, neboť pouze odkázali na ustanovení §237 o. s. ř., aniž by uvedli, který ze čtyř tam uvedených předpokladů přípustnosti dovolání uplatňují.
Ačkoli dovolatelé jako dovolací důvod uvádí i „nesprávný právní názor“, čímž zřejmě míří k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, v dovolání chybí vymezení dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, podle něhož důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Otázku hmotného či procesního práva, s níž by byla spojena přípustnost dovolání, dovolatelé nezformulovali a tuto otázku, jež by byla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), nelze nalézt ani v obsahu dovolání, neboť dovolatelé pouze obsáhle rekapitulují dosavadní průběh řízení a své majetkové poměry.
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 3. 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu