ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5070.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5070/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Moravskoslezské cukrovary, a. s. , se sídlem v Hrušovanech nad Jevišovkou, Cukrovarská 657, PSČ 671 67, identifikační číslo osoby 46900764, zastoupené JUDr. Pavlem Marcem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 750/34, PSČ 110 00, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 37 C 136/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2015, č. j. 56 Co 62/2015-191, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozhodnutím označeným v záhlaví změnil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 17. 12. 2014, č. j. 37 C 136/2013-116, tak, že žaloba o určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 369/1 ostatní plocha v kat. úz. V., obci O., se zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II a III).
Dovolání, jímž žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, neshledal Nejvyšší soud přípustným.
Se zřetelem k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V prvé řadě jde o otázku, zda „v případě, že je převáděn státní podnik v procesu privatizace a je opomenutím či administrativní chybou ze strany státu nesprávně vyňat pozemek, lze tuto situaci právně kvalifikovat jako převod části podniku, nebo by měla být tato situace právně kvalifikována jako převod celého podniku a předmětný pozemek tak měl být do privatizace analogickou aplikací ustanovení o převodu podniku zahrnut“.
Na otázce, zda předmětem převodu byla část podniku či celý podnik, napadené rozhodnutí nespočívá, neboť posouzení, zda předmětem převodu byl též sporný pozemek, na jejím řešení nezávisí. Podle skutkového závěru odvolacího soudu (v dovolacím řízení nezpochybnitelného a odpovídajícího ostatně shodným tvrzením stran sporu) bylo jednou z podmínek schválení privatizačního projektu vyčlenění zemědělské půdy a z tohoto důvodu byl z privatizace státního podniku vyňat celý soubor nemovitostí vedených v tehdejší evidenci nemovitostí jako zemědělská půda, včetně sporného pozemku, evidovaného (v rozporu se skutečným stavem jeho využití) jako orná půda. Je tedy zřejmé, že část majetku byla z podniku pro účely jeho privatizace vyňata a předmětem privatizace byl takto „redukovaný“ podnik. Určující pro výsledek sporu je však řešení otázky, zda byl kupní smlouvou uzavřenou mezi Fondem národního majetku České republiky (dále též jen „FNM“) a právním předchůdcem dovolatelky převeden též sporný pozemek; pro ně je bez významu, zda to, co bylo převedeno, byl celý podnik, v podobě po vynětí zmíněných pozemků, či zda to byla část podniku tvořící samostatnou organizační složku (srov. §487 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014, dále též jen „obch. zák.“).
Dovolatelce nelze přisvědčit, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od závěru vyjádřeného v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3813/2008, a ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu ze citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ), podle něhož převáděny podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále též jen „zákon o velké privatizaci“), neměly být majetkové hodnoty „samy o sobě“, ale podniky, popř. jejich části jako hospodářské jednotky. Odvolací soud přeci neusoudil, že předmětem převodu byl souhrn majetkových hodnot, nýbrž uzavřel, že převeden byl podnik po vyčlenění části pozemků, včetně pozemku sporného, z čehož dovodil, že předmětem převodu byla část podniku.
Ve věci sp. zn. 32 Cdo 3813/2008 pak Nejvyšší soud řešil otázku vymezení předmětu převodu na jiném skutkovém a právním terénu. Šlo tam o pozemky, které nebyly pojaty do výčtu obsaženého v privatizačním projektu, protože jejich nabytí do vlastnictví státu (s právem hospodaření státního podniku) nebylo nedopatřením zapsáno v evidenci nemovitostí. Rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 22. 10. 1993 byla na FNM převedena část státního podniku (jeho odštěpný závod), který pak FNM jako zakladatel vložil do základního kapitálu žalující obchodní společnosti. Nejvyšší soud usoudil, že pro určení privatizovaného majetku je rozhodující jeho vymezení (označení privatizované jednotky) v rozhodnutí podle §11 odst. 2 zákona o velké privatizaci a v kupní smlouvě, popřípadě v zakladatelské listině subjektu, do jehož základního kapitálu měl být privatizovaný majetek vložen, a nikoliv v samotném privatizačním projektu, který je pouze podkladem pro privatizační proces. Na základě toho dovodil, že došlo k převodu sporných pozemků spolu s podnikem, jehož součástí byly, v procesu privatizace, byť tyto pozemky nebyly uvedeny v soupisu nemovitého majetku v příloze privatizačního projektu.
V souzené věci, jak ve svém vyjádření k dovolání správně upozorňuje žalovaná, se však uplatní zákon č. 92/1991 Sb. nikoliv ve znění novely provedené zákonem č. 210/1993 Sb., účinné od 13. 8. 1993, který aplikoval Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3813/2008 a podle jehož §5 se převod majetku provádí podle rozhodnutí o privatizaci podniku nebo jeho části, vydaného na základě návrhu privatizačního projektu, nýbrž ve znění účinném do 12. 8. 1993, podle něhož (§5) se převod majetku provádí podle schváleného privatizačního projektu podniku nebo jeho části. Uplatní se tu proto závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1818/2008, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, sešit č. 11, ročník 2008, pod číslem 163, podle nichž privatizační projekt podle §6 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 13. 8. 1993, měl zásadní význam při určení rozsahu privatizovaného majetku a v rámci privatizace nebylo možno převést jiný majetek než ten, který v něm byl vymezen.
Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vysvětlil, že privatizační projekt byl hlavním institutem privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., a to až do novely tohoto zákona provedené zákonem č. 210/1993 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 13. 8. 1993 (novelou byl tento stav změněn ve prospěch institutu rozhodnutí o privatizaci, jež mohlo privatizační projekt změnit). Jestliže tedy nemovitost nebyla ve schváleném privatizačním projektu či v jeho přílohách uvedena, nestala se součástí majetku určeného k privatizaci ve smyslu uvedeného zákona a nemohla být tedy podle tohoto zákona převedena. Argumentaci, podle níž nedostatek spočívající v opomenutí zanést určité nemovitosti do privatizačního projektu nemůže převážit nad záměrem dosavadního vlastníka převést „veškerý majetek“ na jiný subjekt, Nejvyšší soud shledal nepřiléhavou s poukazem na skutečnost, že právě privatizační projekt je oním vyjádřením „záměru“ dosavadního vlastníka (státu) převést určitý majetek na jiný subjekt. Jestliže je takový projekt schválen a následně příslušný majetek podle tohoto projektu vyjmut a převeden na nabyvatele, není možné namítat, že na nabyvatele byl převeden i majetek jiný, ve schváleném privatizačním projektu neuvedený.
Oproti stavu, který řešil Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 32 Cdo 3813/2008, byl pak v souzené věci sporný pozemek z privatizace vyloučen výslovně a stalo se tak záměrně, přičemž pro posouzení, zda bylo jeho vlastnictví převedeno, je bez právního významu, že se tak stalo na základě právního názoru, který se následně - ve světle pozdější soudní judikatury – ukázal být chybným [šlo nejen o v souzené věci zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1886/2005, nýbrž především o rozhodnutí v něm citovaná, o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, a o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 2886, v němž Nejvyšší soud závěry vrchního soudu aproboval].
Na rozdíl od situace posuzované v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3813/2008 byla skutečnost, že FNM převádí podnik bez pozemků, které byly z něho pro účely privatizace vyňaty, jednoznačně vyjádřena v kupní smlouvě, obsahující taxativní výčet převáděných nemovitostí, mezi nimiž sporný pozemek uveden nebyl. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1818/2008 se tu uplatní tím spíše, že v tam souzené věci nebyly sporné pozemky určeny k privatizaci podle privatizačního projektu, kupní smlouva o jejich převodu však uzavřena byla.
Předmětem prodeje podniku je soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání; k podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit (§5 odst. 1 obch. zák.). Podnik je věc hromadná (deklarováno v §5 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2001). Proto Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 32 Odo 759/2001, že obchodní zákoník při úpravě smlouvy o prodeji podniku v §476 a násl. nepodmiňuje platnost závazku prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo jmenovitým uvedením věcí (ve sporu šlo o nemovitosti), jež slouží k provozování podniku. V souzené věci měl však taxativní výčet pozemků převáděných v rámci prodeje podniku, obsažený v kupní smlouvě, právě ten význam, že jím byly zcela zřetelně vymezeny (negativním způsobem) ty pozemky, které původně k podniku náležely, před jeho prodejem v rámci privatizace byly však z něho vyňaty.
Pro úplnost pak lze na tomto místě připomenout judikatorní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze však jím projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat [srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1997, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, či rozsudek ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru pod číslem C 1627). Jde-li pak o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí obsah projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán (srov. např. rozsudek ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/1999, uveřejněný v Souboru pod číslem C 196, rozsudek ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, uveřejněný tamtéž pod číslem C 6237, a rozsudek ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011).
Jako v pořadí druhou dovolatelka vymezila otázku, zda „platí, že absence označení pozemku v nabývacím titulu vždy vylučuje, aby byl držitel v průběhu vydržecí lhůty vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, nebo je třeba zkoumat zvláštní okolnosti jednotlivého případu“.
Především, odvolací soud takto formulovaný závěr nevyslovil a jeho rozhodnutí tudíž na dovolatelkou vymezené otázce hmotného práva nezávisí. Dovolatelka příslušnou právní větu obsaženou v napadeném rozhodnutí pozměnila a vytrhla z kontextu, čímž ji významově posunula (dezinterpretovala). Odvolací soud nepoužil výraz „vždy“, nýbrž „obecně“, a dodal, že dobrou víru dovolatelky, respektive jejího právního předchůdce, nelze dovodit ani z jiných skutečností, což v následném textu podrobně rozvedl. Otázka, na jejímž řešení dovoláním napadené rozhodnutí nezávisí, kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňuje (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, a usnesení ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost, proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015).
Pro úplnost k tomu lze poukázat na judikatorní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod. Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. Takovým titulem (právním důvodem) se může, v případě vydržení vlastnického práva, rozumět pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod. (srov. např. rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2659/2011, a předchozí judikaturu v něm citovanou).
Dále, dovolatelka cituje závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2659/2011, ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96, ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99, ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 11/2006, a ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, a ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99, a dovozuje, že odvolací soud se (při řešení otázky vydržení) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil, neboť nepřihlédl ke zvláštním okolnostem případu. Tomu však nelze přisvědčit, neboť odvolací soud vzal zjištěné konkrétní okolnosti případu v potaz a závěr o tom, že z nich nelze dovodit dobrou víru dovolatelky, případně jejího právního předchůdce, založil na jejich pečlivém vyhodnocení.
Nepřípadný je odkaz dovolatelky na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1733/2012, podle nichž pro posouzení držby nabyvatele pozemku jako oprávněné není nutné, aby nabyvatel text smlouvy a svou představu o jejím předmětu porovnal s katastrální mapou nebo se zaměřením hranic pozemků. Nejvyšší soud citovaný výrok zformuloval v kontextu úvah, že omyl o geometrickém a polohovém určení pozemku může být omluvitelný a že neporovnání textu nabývacího titulu s katastrální mapou by nabyvateli bylo lze klást k tíži jedině v případě zjištění, že měl důvod pochybovat o tom, že příslušný areál je tvořen pozemky jediného vlastníka. V souzené věci však odvolací soud řešil jinou situaci, neboť dospěl k závěru, že okolnost, že sporné pozemky nebyly do předmětu převodu kupní smlouvou ze dne 1. 10. 1992 zahrnuty, mohla a měla být oběma smluvním stranám známa a byla jednoznačně zřejmá již z privatizačního projektu a že v následujícím období, kdy již bylo postaveno najisto, že „opomenuté“ pozemky k zemědělskému půdnímu fondu nenáleží, právní předchůdce dovolatelky formou dodatku ke kupní smlouvě rozšířil původní předmět kupní smlouvy o nejméně jeden z těchto pozemků.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, aniž však oproti požadavku na obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §241a odst. 2 o. s. ř. uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům pod body II a III, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V tomto rozsahu dovolání trpí vadami, jež nebyly po dobu trvání lhůty k dovolání odstraněny (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.) a pro něž nelze v řízení pokračovat.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu