ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5685.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5685/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) M. S. , a b) O. S. , obou zastoupených JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení částky 384 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 269/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2010, č. j. 37 Co 361/2008-163, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 3. 2015, č. j. 37 Co 361/2008-188, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2010, č. j. 37 Co 361/2008-163, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 3. 2015, č. j. 37 Co 361/2008-188, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 6. 2008, č. j. 16 C 269/2005-143, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 8. 2012, č. j. 16 C 269/2005-185, uložil žalované zaplatit původnímu žalobci J. S. (dále též „původní žalobce“), částku 384 750 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 1. 4. 1998 uzavřel J. S. jako pojištěný s právním předchůdcem žalované, společností ČS – Živnostenská pojišťovna, a. s., jako pojistitelem (dále též jen „žalovaná“ či „pojistitel“) pojistnou smlouvu č. 380006122 na dobu neurčitou, jíž bylo pojištěno nákladní vozidlo zn. Avia A 75 EL s valníkovou nástavbou (dále jen „vozidlo“), užívané J. S. na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 23. 3. 1998 se společností S Moravia Leasing, s. r. o. (dále též jen „leasingová společnost“) pod číslem 7498004. V technickém průkazu vozidla byl jako jeho držitel uveden J. S. a skutečnost, že vozidlo je předmětem leasingu, v něm vyznačena nebyla. Součástí sjednaného pojištění bylo i pojištění pro případ odcizení vozidla. Poté, co byla leasingová smlouva ke dni 21. 4. 2002 řádně ukončena, bylo vozidlo dne 27. 9. 2002 odcizeno a policie věc odložila, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující k zahájení trestního stíhání. J. S. až do prosince 2002 řádně platil pojistné; dne 17. 12. 2002 mu pojistitel oznámil, že v souvislosti se změnou vlastníka vozidla došlo již ke dni 21. 4. 2002 k ukončení pojistné smlouvy.
Soud prvního stupně především dovodil, že změnou v osobě vlastníka pojištěné věci pojištění ke dni 21. 4. 2002 zaniklo podle §812 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (zrušeného k 1. 1. 2014), ve znění účinném do 31. 12. 2004 (dále jen „obč. zák.“), neboť nebylo prokázáno, že by pojistné podmínky stanovily jinak. Usoudil, že na tomto závěru nemůže nic změnit případná neznalost tohoto ustanovení J. S., ale ani případné nejasné vyznačení vlastníka v technickém průkazu vozidla, ve vinkulaci či v jiných listinách, neboť změna v osobě vlastníka vozidla musela být J. S. známa. Dospěl však k závěru, že platil-li J. S. i nadále pojistné podle původní pojistné smlouvy, a to vždy na základě písemné výzvy pojistitele, je třeba tato jednání považovat za návrh ve smyslu §792 odst. 2 obč. zák., který byl zaplacením pojistného akceptován, a došlo tak k uzavření nové pojistné smlouvy, na základě níž pak vznikla pojistiteli povinnost k plnění z důvodu pojistné události.
Krajský soud v Brně k odvolání žalované tento rozsudek v záhlaví označeným rozhodnutím změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s jeho právním posouzením se však ztotožnil pouze v závěru, že došlo k zániku původního pojištění podle §812 obč. zák. Dodal k tomu, že jakkoliv žalobcova argumentace vycházela spíše z toho, že pojistná smlouva byla uzavírána z pozice majitele vozidla, nelze dospět k jinému než uvedenému závěru, neboť je nepochybné, že J. S. nebyl původně vlastníkem vozidla, nýbrž jeho leasingovým nájemcem, a pojistné podmínky ohledně zániku pojištění pro takový případ nestanovily jinak. Zároveň však usoudil, že k uzavření nové pojistné smlouvy způsobem upraveným v §792 odst. 2 obč. zák. nedošlo, neboť z výzev k placení pojistného ani z jeho vyúčtování nelze dovodit, že by jimi žalovaná nabízela novou smlouvu o pojištění. Podle mínění odvolacího soudu skutkové závěry nasvědčují tomu, že J. S., zřejmě přesvědčen, že pojistná smlouva trvá, nadále podle ní platil pojistné a žalovaná jej dále k placení původního pojistného vyzývala, protože jí nebyly známy skutečnosti vedoucí k závěru, že původní pojištění již zaniklo. Na základě toho pak odvolací soud uzavřel, že ke škodě došlo až poté, co původní pojištění zaniklo, a protože nové pojištění nevzniklo, nevznikl ani žalobci nárok na pojistné plnění.
Rozsudek odvolacího soudu napadl původní žalobce dovoláním, jež co do přípustnosti opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Původní žalobce především vytkl soudům nižších stupňů, že se nevypořádaly s obsahem výpovědí svědků a s obsahem Všeobecných pojistných podmínek PPH1 (dále též jen „pojistné podmínky“). Jako podstatnou prosazoval výpověď svědka J. N., podle níž z pojistné smlouvy nevyplývá, kdo je vlastníkem předmětu pojištění. Vyjádřil přesvědčení, že to nevyplývá ani z vinkulace, a zdůraznil, že byl v technickém průkazu uveden jako držitel vozidla a že pojistná smlouva neupravovala, zda pojištěnou věcí je věc vlastní nebo cizí. Podle jeho názoru bylo prokázáno, že se při ukončení leasingu dostavil dne 4. 6. 2002 na pojišťovnu, protože své klienty tam posílala leasingová společnost, a tam uzavřel nové pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla. Setrval na svém tvrzení, že jej pracovník pojistitele F. D. ujistil, že stran havarijního pojištění sjednaného na dobu neurčitou není třeba uzavírat novou pojistnou smlouvu, a vyslovil mínění, že obsah svědecké výpovědi této osoby nasvědčuje pravdivosti jeho tvrzení. Zároveň argumentoval ustanovením pojistných podmínek, podle něhož vedle důvodů zániku pojištění uvedených v právních předpisech pojištění zaniká uplynutím doby, na kterou bylo sjednáno, zánikem pojištěné věci, skončením jejího užívání, ukončením činnosti pojištěného a výpovědí. Prosazoval názor, že to lze s ohledem na systematické členění zákona (oddíl 4 „zánik pojištění“) chápat jako odkaz na §§800 až 804 obč. zák. Poukázal též na to, že navrhl „v návaznosti na rozhodnutí 30 Cdo 888/2002“ provedení důkazů leasingovou smlouvou, z jejíhož obsahu nelze dovodit, že by leasingový vztah a pojištění byly vzájemně propojeny. Odvolacímu soudu vytkl absenci posouzení, zda jej lze podle zápisu o držiteli vozidla v technickém průkazu jakožto veřejné listině ve smyslu §134 o. s. ř. považovat za vlastníka předmětu pojištění. Vyjádřil přesvědčení, že pojistné smlouvy jsou smlouvami spotřebitelskými, z čehož dovozoval, že v otázce úpravy zániku pojištění v pojistné smlouvě je nutno použít pro něho příznivější výklad.
Původní žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Původní žalobce po podání dovolání zemřel a jeho právními nástupci se stali jeho dědicové, uvedení v záhlaví tohoto rozhodnutí jako žalobci. O jejich procesním nástupnictví rozhodl Městský soud v Brně usnesením ze dne 29. 7. 2015, č. j. 16 C 269/2005-209, které nabylo právní moci dne 26. 8. 2015.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu se pro toto dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dovolání shledal důvodným.
Podle §788 odst. 1 obč. zák. pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění, nastane-li nahodilá událost ve smlouvě blíže označená, a fyzická nebo právnická osoba, která s pojistitelem pojistnou smlouvu uzavřela, je povinna platit pojistné.
Podle §790 písm. a) obč. zák. pojistit lze (mimo jiné) majetek pro případ jeho poškození, zničení, ztráty, odcizení nebo jiných škod, které na něm vzniknou (pojištění majetku).
Podle §797 odst. 1 obč. zák. právo na plnění má, pokud není v tomto zákoně nebo v pojistných podmínkách stanoveno jinak, ten, na jehož majetek, život nebo zdraví anebo na jehož odpovědnost za škody se pojištění vztahuje (pojištěný).
Podle §806 obč. zák. z pojištění majetku má pojištěný právo, aby mu bylo poskytnuto plnění ve výši určené podle pojistných podmínek, týká-li se pojistná událost věci, na kterou se pojištění vztahuje.
Podle §812 obč. zák. změnou v osobě vlastníka pojištěné věci pojištění zanikne, nestanoví-li pojistné podmínky jinak.
Podle §815 odst. 1 obč. zák. pojištění se může vztahovat na majetek jiného než toho, kdo pojistnou smlouvu s pojistitelem uzavřel. Pojistné podmínky stanoví, kdy v tomto případě nevzniká právo na plnění z pojistné události pojištěnému, ale jiné osobě.
Správnost právního závěru odvolacího soudu, podle něhož v době, kdy byla uzavřena pojistná smlouva, bylo vozidlo ve vlastnictví leasingové společnosti a J. S. nebyl jeho vlastníkem, nýbrž leasingovým nájemcem, dovoláním zřejmě zpochybněna není (původní žalobce takto sám právní vztahy k vozidlu v žalobě označil). Z dovolací argumentace není zcela jasné, jaké právní důsledky by měly být spojovány s prosazovaným závěrem, že z obsahu pojistné smlouvy nebyl uvedený právní režim vozidla seznatelný a že obsah technického průkazu zakládal vyvratitelnou právní domněnku, že vlastníkem vozidla je J. S.. Dovozuje-li se tu, že J. S. v době uzavření pojistné smlouvy vlastníkem vozidla nebyl, leč přesto smlouvu jako jeho vlastník uzavřel, pak takový právní stav by mohl spíše vyvolat pochybnosti o platnosti pojistné smlouvy než opodstatnit uplatněné žalobní žádání. V každém případě však tato argumentace neobstojí.
Předmětná pojistná smlouva obsahuje mimo jiné stránku označenou jako Seznam vinkulací, z níž vyplývá údaj, že pojistné plnění od částky 10 000 Kč je vinkulováno ve prospěch subjektu označeného jako „S MORAVA“, s odkazem na leasingovou smlouvu č. 7498004. Poznatky o tom, že pojišťované vozidlo je v leasingovém nájmu a kdo je leasingovým pronajímatelem, jsou tedy zřejmé již ze samotné pojistné smlouvy. Táž informace ostatně vyplývá rovněž ze žádosti o vinkulaci pojistného plnění, vystavené J. S. na formuláři leasingové společnosti v den uzavření pojistné smlouvy a opatřené razítkem a podpisem pojišťovny, s poznámkou „číslo pojistné smlouvy 380 00612 2“. J. S. tu dává pojišťovně příkaz, aby až do ukončení smlouvy o finančním pronájmu č. 7498004 uzavřené 23. 3. 1998 poukazovala leasingové společnosti případné pojistné plnění z pojištění vozidla, pokud bude vyšší než 10 000 Kč. Muselo tedy být při uzavírání pojistné smlouvy oběma smluvním stranám zřejmé, že J. S. smlouvu uzavírá nikoliv jako vlastník pojišťovaného majetku, nýbrž jako jeho leasingový nájemce. Na tom pak nemohl ničeho změnit obsah záznamů v technickém průkazu vozidla.
Podle §88 vyhlášky ministerstva vnitra č. 145/1956 Ú. l., o provozu na silnicích, ve znění pozdějších předpisů, účinné do 16. 7. 2001, technický průkaz motorového vozidla je dokladem o technickém stavu vozidla a obsahuje údaje o držiteli a o vozidle (odstavec 1). Do technického průkazu jsou zapisovány: a) přidělení a změny státní poznávací značky, b) změna držitele vozidla, c) změna trvalého pobytu (sídla) držitele vozidla, d) technické prohlídky vozidla, e) schválení technické způsobilosti vozidla po změně podstatných částí nebo po provedení podstatných změn, a f) barva vozidla. Podle právní úpravy účinné v době, kdy se J. S. stal leasingovým nájemcem vozidla a kdy byla uzavřena posuzovaná pojistná smlouva, se tedy do technického průkazu zapisoval pouze držitel vozidla, nikoliv jeho vlastník, a se zápisy dalších skutečností, včetně zápisů o jiných vztazích soukromého práva, se nepočítalo (srov. shodně např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001, 537 s., či Doubrava, M., v článku Zástavní právo k předmětu leasingu – automobilu jako zajištění pohledávky, Bulletin advokacie, ročník 1998, číslo 5, a Grulich, T., v článku Vybrané druhy movitých věcí a zástavní právo, časopis Právní rádce, ročník 1998, číslo 7). Držitelem přitom mohl být nejen vlastník, nýbrž i ten, kdo si vozidlo např. jen vypůjčil či najal. Nebylo proto lze dovozovat, že by technický průkaz osvědčoval (činil alespoň pravděpodobným), že vozidlo je ve vlastnictví toho, kdo je v něm zapsán jako jeho držitel (srov. Bureš, J., Drápal, L. Zástavní právo v soudní praxi. Praha : C. H. Beck, 1997, 10 s.). Tomu pak plně odpovídá též zápis v předmětném technickém průkazu. Teprve zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., účinný od 1. 7. 2001, stanovil v §4 odst. 5, že do registru silničních vozidel se zapisuje jak vlastník [písm. a)], tak provozovatel, není-li současně vlastníkem [písm. b)]. K provedení tohoto zákona pak byla vydána vyhláška č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel, účinná od 17. 7. 2001 do 31. 12. 2005, podle jejíhož §2 písm. g) technický průkaz silničního motorového vozidla je doklad, kterým se osvědčují mimo jiné údaje o vlastníkovi a provozovateli vozidla, a tento průkaz je veřejnou listinou.
Otevírá-li se proto v dovolání otázka, zda J. S. vzhledem k zápisu v technickém průkazu „lze považovat za vlastníka“ vozidla, pak nepřichází v úvahu jiná odpověď než záporná. Skutečnost, že J. S. byl uveden v technickém průkazu vozidla jako jeho držitel a že údaj o tom, že vlastníkem vozidla je jiný subjekt, z technického průkazu seznatelný nebyl, je nejen bez významu pro řešení otázky, kdo byl vlastníkem vozidla, ale nebylo ani možno na jejím základě J. S. „za vlastníka považovat“ (J. S. a žalovaná nemohli pojistnou smlouvu uzavírat v dobré víře, že J. S.je vlastníkem vozidla).
Skutečnost, že v souzené věci byl pojistnou smlouvou pojištěn majetek, který nebyl ve vlastnictví pojistníka, jemuž mělo v důsledku pojistné události vzniknout právo na pojistné plnění, může však být významná pro posouzení druhé z dovoláním otevřených otázek, tj. otázky, zda aplikace §812 obč. zák. není v posuzovaném případě vyloučena.
Především je třeba zdůraznit, že zjištění, podle něhož J. S. vinkuloval pojistné plnění nad částku 10 000 Kč ve prospěch leasingové společnosti (vlastníka pojištěného majetku), nemění nic na skutečnosti, že podle pojistné smlouvy to byl on, kdo měl právo na plnění v případě pojistné události.
V §797 odst. 1 obč. zák. je obsažena definice pojmu „pojištěný“; pojištěný je tím, na jehož majetek, život nebo zdraví anebo na jehož odpovědnost za škody se pojištění vztahuje. Toto ustanovení přitom připouští, že právo na plnění z pojistné události může mít i jiná osoba než ta, na jejíž majetek se pojištění vztahuje, tj. než pojištěný, ovšem za předpokladu, že tak stanoví zákon nebo pojistné podmínky.
Z ustanovení věty první §815 odst. 1 obč. zák. pak vyplývá, že při pojištění majetku je možné, aby osoba pojistníka (toho, kdo pojistnou smlouvu s pojistitelem uzavírá) byla odlišná od osoby pojištěného (jímž je ten, jemuž pojišťovaný majetek patří). Věta druhá tohoto ustanovení pak umožňuje založit právo na pojistné plnění nikoli vlastníku pojištěného majetku (pojištěnému), nýbrž jiné osobě, tedy též právě pojistníku, jenž vlastníkem pojišťovaného majetku není (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3636/2007, jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz ).
V souzené věci pojistné podmínky na případ upravený v §815 odst. 1 obč. zák. nepamatují. Nicméně bylo-li v samotné pojistné smlouvě sjednáno, že právo na plnění z pojistné smlouvy má pojistník, ačkoliv nebyl vlastníkem předmětu pojištění (je zde proto, nikoliv přesně, označován jako pojištěný), pak dovodit z absence příslušné úpravy v pojistných podmínkách neplatnost pojistné smlouvy, případně její příslušné části, by bylo v rozporu s principem rozumného a účelného uspořádání právních vztahů, vylučujícím takový způsob interpretace a aplikace práva, jenž by vedl k absurdním důsledkům (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, uveřejněného pod číslem 43/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, uveřejněného pod číslem 58/2010 tamtéž). V dovolání se sice nedůvodně argumentuje předpisy na ochranu spotřebitele, neboť není pochyb o tom, že J. S. pojistnou smlouvu uzavíral jako podnikatel (k negativnímu postoji Soudního dvora Evropské unie k rozšiřování režimu ochrany spotřebitele na jiné osoby srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012), nicméně to nepochybně není on, komu lze připsat odpovědnost za nedostatky v obsahu pojistných podmínek. V tomto ohledu se tedy závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 888/2002, jimiž argumentuje dovolatel, v souzené věci uplatní mutatis mutandis: absence zákonem předepsané úpravy v pojistných podmínkách vytvořených pojistitelem nemůže jít k tíži osoby, které má být podle pojistné smlouvy plněno v případě pojistné události. Posouzení, podle něhož pojistná smlouva není stižena absolutní neplatností, pak konvenuje judikatuře Ústavního soudu, jenž prosazuje jako základní princip výkladu smluv, reflektující autonomii smluvních stran v soukromoprávních vztazích, prioritu takového výkladu, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
J. S. tedy uzavíral smlouvu jako osoba, která nebyla vlastníkem pojištěného majetku, jíž však mělo být plněno v případě pojistné události. To odpovídá jeho tehdejšímu právnímu postavení leasingového nájemce. Obsah příslušné leasingové smlouvy v řízení před soudy nižších stupňů zjišťován nebyl, nicméně byla-li tato smlouva uzavřena o takovém obsahu, jak je (a bylo i v rozhodné době) v případě finančního leasingu obvyklé, uplatní se závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, uveřejněného pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vymezující finanční leasing jako závazkový vztah, jehož podstatou je závazek leasingového pronajímatele předat leasingovému nájemci na určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu, kterou pronajímatel obvykle za tím účelem pořídí do svého vlastnictví na základě poptávky a podle výběru nájemce, a závazek nájemce uhradit náklady spojené s pořízením leasingu prostřednictvím leasingových splátek, přičemž nájemce má obvykle právo po splnění smluvních podmínek na převod předmětu leasingu do svého vlastnictví. Nájemce přitom nese již od počátku leasingového vztahu rizika (nebezpečí škod) spojená s předmětem leasingu, jakož i náklady spojené s jeho užíváním (údržba, daně, pojištění) [srov. shodně např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 888/2002].
Též v díle Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2001, s. 1187, se v rámci komentáře k §797 odst. 1 obč. zák. připouští, že na základě všeobecných pojistných podmínek může u pojištění najaté věci vzniknout právo na plnění nájemci, jestliže podle nájemní smlouvy je jeho povinností pojištěný majetek v případě vzniku pojistné události opravit či nahradit vzniklou škodu.
Odvolací soud aplikoval pravidlo vyjádřené v §812 obč. zák., podle něhož změnou v osobě vlastníka pojištěné věci pojištění zanikne, toliko na základě právního závěru, že pojistné podmínky nestanovily jinak.
Argumentace, jejímž prostřednictvím proti tomuto právnímu posouzení brojí dovolání, obstát nemůže. Není rozumného důvodu, proč by důvody zániku pojištění uvedenými v právních předpisech ve smyslu článku 6 bodu 4 pojistných podmínek měly být pouze ty, které jsou obecně, pro všechny typy pojištění upraveny v oddílu čtvrtém hlavy patnácté obč. zák. pod rubrikou Zánik pojištění (v §§800, 801 a 802), a nikoliv též důvod zániku pojištění speciálně upravený pro pojištění majetku (o něž právě jde v souzené věci) v oddílu šestém, v §812.
Skutečnost, že §812 obč. zák. pojí zánik pojištění se změnou v osobě vlastníka pojištěné věci, v posuzovaném případě však pojistníkem a osobou, jíž mělo vzniknout právo na plnění v případě pojistné události, byla osoba, jež nebyla vlastníkem věci, nýbrž jejím (leasingovým) uživatelem, však indikuje potřebu zkoumat, zda aplikace ustanovení §812 obč. zák. v jeho doslovném znění na takový případ je v souladu s jeho účelem.
Povinnost soudu neomezovat se při výkladu právních předpisů na jejich doslovné znění, nýbrž vykládat je též podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie), opakovaně ve své judikatuře prosazuje Ústavní soud. Již ve stanovisku pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. l/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V nálezu pléna ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod číslem 13/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a vyhlášeném pod č. 63/1997 Sb., pak dovodil, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. V nálezu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, uveřejněném pod číslem 163/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, uzavřel, že aplikace práva, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu, je naprosto neudržitelným momentem používání práva. Vyložil, že jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu. Zdůraznil, že mechanická aplikace právních předpisů abstrahující od smyslu a účelu právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity. Z těchto závěrů ve své rozhodovací praxi vychází též Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Důvodová zpráva k zákonu č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, k účelu ustanovení §812 obč. zák. mlčí. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), účinnému od 1. 1. 2005, který v §27 (zrušenému k 1. 1. 2014) upravoval zánik soukromého pojištění majetku obdobně, mohou mít změny ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví majetku, ke kterému se pojištění váže, různý dopad na podmínky dalšího trvání pojištění, z tohoto důvodu se obecně s touto změnou spojuje zánik pojištění. Vzhledem k tomu, a nakonec již z logiky věci, lze mít za to (alespoň na základě dosavadních výsledků řízení, neboť strany dosud neměly příležitost se k této otázce vyjádřit), že účelem ustanovení §812 obč. zák. je ochrana pojistitele, neboť se změnou vlastníka pojištěné věci může dojít (a zpravidla dochází) k podstatné změně okolností, které jsou významné pro úvahu pojistitele, zda uzavřít pojistnou smlouvu a za jakých podmínek (zejména z pohledu míry pojistného rizika).
Se zřetelem na to je třeba se vypořádat s otázkou, zda se tato ochranná funkce uplatní též v případě, kdy dojde sice ke změně v osobě vlastníka pojištěné věci, leč důsledkem této změny je skutečnost, že pojistník, jemuž má být podle pojistné smlouvy plněno v případě pojistné události a jenž v době uzavření pojistné smlouvy vlastníkem pojištěné věci nebyl, nýbrž byl (pouze) jejím uživatelem, se vlastníkem pojištěné věci stal.
Ustanovení §812 obč. zák. je z hlediska jazykového vyjádření jednoznačné; podle své zcela jasné dikce se vztahuje bez výjimky na všechny případy, kdy dochází ke změně v osobě vlastníka pojištěné věci. Je však třeba posoudit, zda tu zákonodárce pamatoval na všechny případy, které mohou nastat, a zda mechanická aplikace §812 obč. zák. na takový případ, o nějž jde v souzené věci, není v rozporu s jeho účelem a nevede k důsledkům neslučitelným s hodnotami a principy, na nichž je založen právní řád v materiálním právním státě. Jinými slovy řečeno zda tu nejde o situaci, kdy dikce právní úpravy je širší, než odpovídá právním principům, hodnotám a účelu, ze kterých tato právní úprava vychází, a právní předpis tudíž z pohledu své teleologie (svého smyslu a účelu) postrádá ustanovení, které by stanovilo výjimku z příliš rozsáhlé dikce (nedostatečně diferencuje, nerozlišuje skupiny případů, které by vzhledem ke svému smyslu a účelu rozlišovat měl). Nástrojem uzavření této tzv. zakryté teleologické mezery je odepření aplikace daného ustanovení na případy, na které sice dopadá jeho dikce, nikoli však smysl a účel, tj. omezení věcného rozsahu právní normy jejím účelem (tzv. teleologická redukce).
Dlužno dodat, že o obdobnou situaci šlo též ve věci, v níž rozhodoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 1227/2006, tam však shora uvedená otázka nebyla otevřena dovolacímu přezkumu a Nejvyšší soud se jí proto nezabýval; jeho rozhodnutí spočívá na výkladu §792 odst. 2 obč. zák.
Otázkou, zda je v souzené věci užití metody teleologické redukce opodstatněno, se soudy nižších stupňů dosud nezabývaly, Nejvyšší soud ji tudíž v tomto rozhodnutí řešit nemůže, jednak z toho důvodu, že je soudem výlučně přezkumným, jednak proto, že by účastníky zbavil možnosti ovlivnit řešení této otázky prostřednictvím příslušné argumentace (jeho rozhodnutí by bylo překvapivé).
Jestliže se odvolací soud předpoklady pro aplikaci §812 obč. zák. v poměrech souzené věci nezabýval též z pohledu smyslu a účelu tohoto ustanovení, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn po právu.
Podrobit za těchto okolností napadené rozhodnutí dovolacímu přezkumu též z pohledu ostatních dovolacích námitek by bylo nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. v této části zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu