ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.950.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 950/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. M. , se sídlem v Ludvíkovicích 213, PSČ 407 13, identifikační číslo osoby 43187188, zastoupeného JUDr. Marií Hohenbergerovou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Čsl. armády 1146/36, proti žalované Salix trading s.r.o., se sídlem v Ústí nad Labem, Brněnská 916/1, PSČ 400 01, identifikační číslo osoby 25024744, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, o zaplacení 126 786 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 146 941 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 134/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č. j. 1 Cmo 129/2015-248, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Vrchní soud v Praze změnil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2015, č. j. 19 Cm 134/2010-214, v části zamítavého výroku ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 235 727 Kč s příslušenstvím (představující doplatek ceny díla ve výši 126 786 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 108 941 Kč za prodlení s jeho úhradou), a dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení ve všech jeho dosavadních stupních 122 583 Kč.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013) opakovaně vysvětlil, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou právní otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující. Takový požadavek však nenaplňuje ani dovolatelčina kritika procesního postupu soudu (včetně tvrzené překvapivosti rozhodnutí), ani její nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu a předestření vlastní skutkové verze, natož její výzva, aby dovolací soud „posoudil též obecnou zákonnost postupu odvolacího soudu“. Kromě toho dovolatelka zřejmě přehlédla, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů totiž v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Spatřovala-li dovolatelka přípustnost této části dovolání v tom, že jde o otázky dovolacím soudem neřešené, pak ani z obsahu dovolání není zřejmé vymezení takových otázek hmotného a procesního práva (způsobem podle §241a odst. 3 o. s. ř.), které odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil a na jejichž řešení jeho rozhodnutí záviselo. Výjimku v tomto směru představuje pouze otázka výkladových pravidel podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014 a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014, při interpretaci ujednání předmětné smlouvy ze dne 18. 10. 2007 uzavřené mezi účastníky (dále jen „smlouva“), při jejichž řešení se měl odvolací soud podle dovolatelky odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, na kterou v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal (srov. rozsudek ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1997, a rozsudek ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005). Ani v tomto případě však Nejvyšší soud nezjistil, že by se odvolací soud od jeho ustálené rozhodovací praxe v tomto směru odchýlil tím, že, jak namítala dovolatelka, „jako interpretační východisko použil stavební povolení, vydané o půl roku později, než k projevu vůle došlo.“ Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud vycházel při interpretaci smluvních ujednání především z článku 4.1. smlouvy, přičemž vydání příslušného stavebního povolení zmínil pouze pro dokreslení vazby těchto smluvních ujednání na stavební povolení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu směřujícím proti jeho měnícímu výroku ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. Dovolání v této části postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky řešené odvolacím soudem a označení ustálené rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Přípustností dovolání v jeho zbývající části se tak nelze vůbec zabývat. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 7. 2016
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu