ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.1927.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1927/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) Ing. M. C. a b) L. C. , proti žalované R. C. , zastoupené JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, o 372.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 14 C 1304/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2015, č.j. 21 Co 351/2014-119, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2015, č.j. 21 Co 351/2014-119, se ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 10. 3. 2014, č.j. 14 C 1304/2011-91, uložil žalované a P. C. zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 372.000,- Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení) a rozhodl a náhradě nákladů řízení.
Rozsudkem ze dne 22. 12. 2015, č.j. 21 Co 351/2014-119, Krajský soud v Brně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobci po žalované domáhali zaplacení 372.000,- Kč s příslušenstvím, a žalobcům uložil zaplatit (společně a nerozdílně) žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 40.076,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady pro částečné – v rozsahu tří čtvrtin – nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, přestože žalovaná byla ve sporu zcela úspěšná (§150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu).
Rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů napadla žalovaná dovoláním. Namítla užití nesprávného znění §12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“), při výpočtu výše mimosmluvní odměny a nesprávné posouzení podmínek pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení. Má za to, že přiznání jen části náhrady nákladů řízení neodůvodňovaly nejen majetkové poměry účastníků, ale ani skutečnost, že žalobci se zaplacení dlužných částek, vyplývajících z jednotlivých smluv o půjčkách, domáhali sedmi samostatnými žalobami (řízení o nich soud prvního stupně spojil ke společnému řízení). Poukázala také na to, že navýšení ceny domu, který žalobci žalované a P. C. darovali, nebylo způsobeno toliko investicemi žalobců, nýbrž obecně nárůstem cen nemovitostí v inkriminovaném období. Odvolací soud rovněž nepřihlédl k některým okolnostem vyplývajícím z řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví žalované a P. C., a to zejména ke skutečné výši vypořádacího podílu a k tomu, že se vzdala práva na náhradu nákladů tohoto řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (hmotného či procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o.s.ř.). Argument, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při výpočtu výše mimosmluvní odměny za situace, kdy soud podle §112 odst. 1 o.s.ř. spojil více věcí ke společnému projednání (§12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), může být způsobilým vymezením přípustnosti ve smyslu §241a odst. 2 o.s.ř., jen je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Takový údaj se z dovolání nepodává. Nad rámec uvedeného je třeba připomenout, že odpověď na otázku, zda se pro určení odměny za jednotlivé úkony právní služby použije advokátní tarif ve znění účinném v době rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení nebo ve znění účinném v době, kdy byl každý jednotlivý úkon učiněn, dávají expressis verbis přechodná a závěrečná ustanovení daného předpisu, jimiž se odvolací soud řídil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013).
Dovolání je však přípustné pro řešení otázky aplikace ustanovení §150 o.s.ř. (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2014); při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §142 odst. 1 o.s.ř. přizná soud účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §150 o.s.ř. nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem.
Důvody hodné zvláštního zřetele, pro které přiznal úspěšné žalované náhradu nákladů řízení pouze v rozsahu jedné čtvrtiny zákonného nároku, odvolací soud – po konstatování, že finanční poměry účastníků jsou „přibližně stejné“ (žalobci jsou starobní důchodci, žalovaná pobírá rodičovský příspěvek) – shledal v tom, co zjistil z připojených spisů. V rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví rodinného domu, který žalobci koupili a darovali synovi a žalované, se P. C. zavázal zaplatit žalované z titulu vypořádání podílu 1.000.000,- Kč. Částka stavebního spoření žalované a P. C. (200.000,- Kč) sama o sobě nedostačovala k výraznému zhodnocení nemovitosti; žalobci rekonstrukci domu, který v rozsahu jedné poloviny patřil žalované, výrazným způsobem financovali a vypořádáním podílového spoluvlastnictví se v konečném důsledku žalovaná na tomto zhodnocení podílela.
Ustálená judikatura Nejvyššího soudu je založena na tom, že ustanovení §150 o.s.ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahy odvolacího soudu vyslovené v nalézacím řízení ohledně přítomnosti důvodů zvláštního zřetele hodných je v rámci dovolacího řízení možno revidovat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené. Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat po úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Judikatura dovolacího soudu pokládá za korektní přihlížet při rozhodování o moderaci povinnosti účastníků k náhradě nákladů řízení zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení (nejen k poměrům toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka), relevantní jsou i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o.s.ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2117/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014, ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4290/2015, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2986/2015, a ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1270/2015; k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Moderace náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů je výsledkem neúplného, tj. nesprávného právního posouzení odvolacího soudu, který se dostatečně nezabýval všemi okolnostmi dané věci. V první řadě nelze souhlasit s tím, že zhodnocení nemovitosti finančními prostředky žalobců a následné vyplacení vypořádacího podílu žalované ve výši 1.000.000,- Kč jsou důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o.s.ř. Je nutné přihlédnout především ke skutečnosti, že žalobci uplatňovali nároky na zaplacení peněžních částek v celkové výši 372.000,- Kč sedmi samostatnými žalobami, které byly podány u soudu prvního stupně ve stejný den (26. 10. 2011), a to na základě tří smluv o půjčce z 13. 11. 2004, z 25. 4. 2005 a z 28. 2. 2006. V době zahájení řízení v uvedených věcech měli nebo museli mít věřitelé jasnou představu o tom, jaká je celková výše dluhu z půjček. Pokud uplatnili pohledávku sedmi žalobami, nemůže jít k tíži žalované, že po právní moci usnesení ze dne 7. 6. 2012, č.j. 14 C 1304/2011-50, jímž soud prvního stupně spojil všechny věci ke společnému řízení, již byly ve všech věcech učiněny úkony právních služeb, které se následně promítly do výše nákladů řízení. Nelze pominout ani skutečnost, že žaloba byla vůči žalované odvolacím soudem zamítnuta v celém rozsahu, přičemž P. C. (samostatný účastník řízení na straně žalované před soudem prvního stupně a odvolacím soudem) s žalobami souhlasil a navrhoval, aby jim soud zcela vyhověl. Za této situace je nutno vzít v potaz zásadu úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o.s.ř.); byla-li úspěšnost žaloby vůči žalované z důvodu, který odvolací soud prezentoval v odůvodnění svého rozhodnutí, vyloučena, nelze po ní spravedlivě požadovat, aby část účelně vynaložených nákladů na svoji obranu hradila ze svých vlastních prostředků. Nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by navíc mělo být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně – jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením.
Protože dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. uplatnila žalovaná po právu, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věty první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud rozhodne též o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. 11. 2016
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu